ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.651.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 651/2020-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně MARLENKA international s.r.o. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Valcířská 434, Lískovec, identifikační číslo osoby 25900706, zastoupené Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalované Tuna Media s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 332/14, Nusle, identifikační číslo osoby 04724607, zastoupené JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 585/0, o ochranu pověsti právnické osoby a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 16/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2019-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované, JUDr. Milana Plíška, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 15 Cm 16/2018-118, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované odstranit ze specifikované internetové adresy reportáž na téma „Jak nám výrobci lžou o palmovém oleji“, zveřejnit za podmínek specifikovaných v rozsudku omluvu žalobkyni a tuto omluvu doručit žalobkyni osobním dopisem.
Žalobkyně se domáhala těchto nároků z důvodu ochrany pověsti žalobkyně a ochrany před nekalou soutěží ve formě klamavé reklamy a zlehčování, neboť obsah předmětné reportáže vyrobené žalovanou obsahuje dle žalobkyně ve vztahu k ní lživé a účelově zkreslené informace o informování zákazníků o používání palmového oleje v jí vyráběném medovém dortu Marlenka s úmyslem poškodit žalobkyni a zvýhodnit výrobce konkurenčního výrobku Medovník.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalovaná na objednávku společnosti Seznam.cz, a.s. vyrobila audiovizuální reportáž s názvem „Jak nám výrobci lžou o palmovém oleji“, jež byla uveřejněna na webových stránkách na adrese www.stream.cz . V ní je kritizováno používání palmového oleje ve vybraných potravinových výrobcích, zejména ve výrobcích prezentovaných jako „tradiční“, „originál od“ apod. V případě výrobku žalobkyně bylo hostem pořadu uvedeno, že na obalu výrobku se píše o jeho výrobě na základě tradiční arménské rodinné receptury. Zároveň byl zobrazen obal výrobku s textem „podle staroarménské rodinné receptury“, „Honey cake with walnuts based on a traditional Armenian family recipe“ a v informaci o jeho složení údaj „palmový olej“. K tomu host poznamenal, že skutečná tradiční arménská rodinná receptura nemohla obsahovat palmový olej. Do protikladu byl v reportáži postaven výrobek Medovník, o němž bylo uvedeno, že se při jeho výrobě od palmového oleje ustupuje. Dále pak k dotazu moderátora, co výrobci těchto výrobků odpovídají na dotazy ohledně používání palmového oleje, host pořadu uvedl, že odpovědi jsou různé, spousta firem neodpoví vůbec a některé reagují docela vyhýbavým způsobem.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná svým jednáním nezasáhla do pověsti žalobkyně jako právnické osoby podle §135 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), ani se nedopustila jednání v nekalé soutěži podle §2976 o. z., neboť jednání žalované je právem aprobováno jako přípustná kritika činnosti žalobkyně v rámci garantované svobody projevu bez skrytého komerčního cíle.
Cílem reportáže nebyla dle odvolacího soudu kritika výrobku žalobkyně nebo naopak vyzdvižení jiného výrobku, nýbrž upozornění na problematiku spojenou s užíváním palmového oleje (tuku) v recepturách potravin, které ve svém označení evokují tradici výroby. Jedná se tak o zcela legitimní otázku, zda při použití palmového oleje při výrobě lze označovat výrobek za „tradiční“, resp. zhotovený na základě „tradiční receptury“, pokud nelze předpokládat, že původní recept obsahoval palmový olej, který je všeobecně vnímán jako moderní levná náhražka „tradičních“ tuků. Reportáž tak byla dle odvolacího soudu v tomto směru vyvážená a v reportáži není nikde uvedeno, že by konkrétně žalobkyně byla oslovena k otázce použití palmového oleje, nýbrž ochota výrobců se k věci vyjádřit je v reportáži shrnuta obecně. Jednání žalované tak představuje právem přípustnou (oprávněnou) kritiku, při níž nebyly překročeny meze věcnosti, konkrétnosti a přiměřenosti a jež je součástí diskuse o věcech veřejných, mezi něž složení potravin nabízených spotřebitelům nepochybně patří. S tím pak souvisí i větší míra snášenlivosti kritiky ze strany žalobkyně jako osoby veřejného zájmu. V kontextu celé reportáže nelze dle odvolacího soudu považovat za závadný či nepřípadný ani vlastní název reportáže.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
A to konkrétně otázky, zda tvrzení, že osoba lže, představuje faktické tvrzení nebo hodnotící soud. Odvolací soud se dle žalobkyně nezabýval rozlišením mezi faktickým tvrzením a hodnotícím soudem a celou reportáž nesprávně posoudil jako hodnotící soud, zatímco reportáž obsahovala nepravdivá faktická tvrzení, že žalobkyně o používání palmového oleje lže, že se k otázce používání palmového oleje nevyjádřila a že používá ve vztahu ke svému výrobku výraz tradiční, čímž se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřených zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006.
V této souvislosti žalobkyně rovněž namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
Dále pak žalobkyně překládá k posouzení otázku, zda je osoba, která kritiku zveřejňuje, povinna získat stanovisko osoby, které se informace týká. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nevzal v potaz námitku žalobkyně, že se žalovaná nepokusila zjistit stanovisko žalobkyně a že pořad neobsahoval pohled žalobkyně na věc, čímž se dovolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03. Dle žalobkyně nelze považovat zveřejnění difamační informace za rozumné, pokud si šiřitel informace neověří její pravdivost u osoby, které se informace týká, a nezveřejní její stanovisko.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K doplnění dovolání žalobkyně ze dne 4. 6. 2020, jehož obsahem je tvrzení žalobkyně o složení výrobku Medovník, dovolací soud nepřihlédl, neboť po uplynutí lhůty k podání dovolání již nelze měnit důvody dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.), kromě toho je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Žalobkyně naopak konstruuje vlastní skutkový stav, který nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3281/2013).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu svojí první otázkou k řešení, zda tvrzení žalované o tom, že žalobkyně lže, je skutkovým tvrzením žalované či jejím hodnotícím soudem.
Odvolací soud však své rozhodnutí nezaložil po skutkové stránce na zjištění, že by předmětná reportáž obsahovala tvrzení žalované o tom, že žalobkyně lže. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná vyrobila reportáž s názvem „Jak nám výrobci lžou o palmovém oleji“, jejímž obsahem byla kritika používání palmového oleje ve vybraných potravinových výrobcích, zejména ve výrobcích prezentovaných jako „tradiční“, „originál od“ apod. Ve vztahu k výrobku žalobkyně byly zobrazeny texty na obalu výrobku a uvedeno tvrzení hosta pořadu, že skutečná tradiční arménská rodinná receptura nemohla obsahovat palmový olej.
Dovolatelka tudíž svojí otázkou o povaze tvrzení, že žalobkyně lže, jež mělo zaznít v reportáži žalované, zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, jenž ke skutkovému zjištění o takovémto výroku žalované nedospěl.
Ve vztahu ke druhé otázce dovolatelky je nutno uvést, že dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Druhá otázka, kterou žalobkyně vymezila, však závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Jak sama žalobkyně ve svém dovolání uvádí, dovolací soud zhodnotil obsah předmětné reportáže jako právem přípustnou (oprávněnou) kritiku používání palmového oleje v potravinách, při níž nebyly překročeny meze věcnosti, konkrétnosti a přiměřenosti a jež je součástí diskuse o věcech veřejných. Proto vztahuje-li dovolatelka svoji druhou otázku k posouzení podmínek, za kterých lze považovat uveřejnění nepravdivé difamační informace o žalobkyni za rozumné, resp. zda je nutno před uveřejněním takovéto informace zjistit pravdivost této informace u dotčené osoby a její stanovisko případně uveřejnit, podrobuje dovolatelka ve skutečnosti dovolacímu přezkumu neexistující názor odvolacího soudu o tom, že reportáž obsahovala nepravdivá skutková tvrzení o žalobkyni, jež bylo přesto rozumné uveřejnit. Takovýto závěr odvolací soud neučinil, a tudíž ani otázka pravdivosti či nepravdivosti určité informace tvrzené o žalobkyni, resp. rozumnost uveřejnění nepravdivé informace o ní, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu nikterak určující, proto ani její zpochybnění nemůže opodstatnit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatelky týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolatelka touto svojí námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Pro úplnost pak lze k otázce zásahu do (dobré) pověsti právnické osoby podle §135 odst. 2 o. z. (resp. v minulosti do 31. 12. 2013 podle §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) zveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby uvést, že při jejím posouzení je možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho dobré pověsti (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014).
Posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby (obdobně jako v případě zásahu do cti a vážnosti, resp. dobré pověsti, člověka) je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01) na zachování dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a politického práva na svobodu projevu a na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom důsledně vychází ze zásady rovnosti ústavních práv, podle které žádné ústavně zaručené právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). Z toho vyplývá, že je vždy třeba vážit konkurující si ústavně chráněné statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1483/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
Pro oblast ochrany dobré pověsti dotčené osoby (tj. včetně osob právnických) se uvedená zásada projevuje tím, že je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).
V tomto smyslu při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). Byť posuzování samotných hodnotících úsudků z hlediska jejich pravdivosti či nepravdivosti je ze subjektivní povahy úsudku vyloučeno, nelze pominout, že každé hodnocení se nezbytně odvozuje od skutkových podkladů. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008).
V poměrech projednávané věci lze proto považovat za objektivní skutková tvrzení týkající se žalobkyně, zjistitelná pomocí dokazování, informaci žalované o tom, že na výrobku žalobkyně je umístěn text „podle staroarménské rodinné receptury“, „Honey cake with walnuts based on a traditional Armenian family recipe“ a v informaci o jeho složení údaj „palmový olej“. Úvaha o vzájemném obsahovém souladu těchto informací je již věcí hodnotícího úsudku původce kritiky, včetně případného zohlednění spotřebitelského hlediska těchto informací. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že kritika založená na těchto skutkových tvrzeních obsažená v předmětné reportáži žalované je součástí diskuze o věcech veřejných a je vzhledem ke konkrétním okolnostem věcná, konkrétní a přiměřená, nikterak se odvolací soud v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a to ani ve vztahu k požadavku, aby hodnotící úsudek byl takovým závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit.
Z téhož důvodu nemůže jednání žalované představovat bez dalšího ani nekalosoutěžní jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu