ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.736.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 736/2019-584
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Hasičské vzájemné pojišťovny, a.s. , se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, PSČ 120 00, IČO 46973451, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, proti žalované ZD Košťálov a.s. , se sídlem v Košťálově, č. p. 317, PSČ 512 02, IČO 00128881, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení částky 2 539 894,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 63/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 27/2017-536, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 27/2017-536, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 33 Cm 63/2013-493, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 539 894,15 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v roce 2006 se nynější žalovaná (jako žalobkyně) domáhala na nynější žalobkyni (jako žalované) zaplacení dlužného plnění z pojistné smlouvy ze dne 30. 3. 2001, neboť z rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003 byla povinna pro výskyt nebezpečné nákazy – bovinní spongiformní encephalopatie (BSE), utratit 107 krav. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2010 bylo této žalobě vyhověno a nynější žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované 2 018 000 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Na základě pravomocných a vykonatelných rozsudků žalobkyně plnila
– zaplatila žalované částku 2 539 894,15 Kč. Následně však Nejvyšší soud oba tyto rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, dne 13. 2. 2013 pak vzala žalovaná svou žalobu zpět s tím, že již obdržela požadované plnění. Dle žalobkyně tak mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované, když ta odmítla vrátit žalobkyni částku plněnou na základě rozsudků, které byly následně zrušeny.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva s datem pojištění od 1. 4. 2001, přičemž sjednaný rozsah pojištění byl stanoven tak, že základní pojištění se vztahuje na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v pojistné smlouvě. V článku XVI odst. 2 a 4 smluvních podmínek bylo dále sjednáno, že za utracení (nucenou porážku) se mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko
-anatomickým nálezem. Za prokázané vzal rovněž, že žalobkyně plnila žalované celkovou částku 2 539 894,15 Kč, když tak činila na základě pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, přičemž předmětná rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176.
Po právní stránce věc posoudil podle ustanovení §451 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ve vztahu k výkladu pojistné smlouvy soud prvního stupně odkázal na závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a poukázal zejména na nutnost vykládat článek II smluvních podmínek ve spojení s článkem XVI smluvních podmínek, který obsahuje vymezení použitých pojmů, a dle nějž se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Dle jeho názoru je tedy nutno dovodit, že pojištění bylo sjednáno toliko pro případy nutné porážky nebo utracení zvířat nemocných, přičemž není rozhodné, že nebylo možné zjistit BSE u živého zvířete.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 27/2017-536, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že žaloba o zaplacení 2 539 894,15 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se nespokojil s postupem a se závěry soudu prvního stupně a po zopakování listinných důkazů a provedení důkazu znaleckým posudkem VFU Brno vypracovaným prof. Tremlem (soudem prvního stupně neprovedeným), dospěl k závěru zcela opačnému. Za stěžejní přitom označil zodpovězení dvou otázek, a to zda uzavřená pojistná smlouva kryje škodu žalované a zda pojistné plnění může být poskytnuto vedle odškodnění ze strany státu. Dle jeho názoru se pojistná smlouva vztahuje na závažná onemocnění zvířat vyjmenovaná ve smlouvě, a to včetně BSE, a kryje škody v souvislosti s tím vzniklé pojištěnému. Uzavřel, že pojistná událost nastala a žalovaná tak měla právo na pojistné plnění s tím, že odškodnění žalované ze státních prostředků nemá na pojistné plnění žádný vliv. Odkázal přitom na své rozhodnutí v jiné věci ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 Cmo 162/2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku výkladu pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, při jejímž řešení se dle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil dotčená ustanovení pojistné smlouvy, když z nich dle jejího názoru zcela jednoznačně vyplývá, že pojištění se vztahuje pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat a naopak se nevztahuje na porážku zvířat s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Odkazuje v této souvislosti na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozsudcích ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176, a ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že se při svém právním hodnocení předmětné smlouvy neřídil názorem Nejvyššího soudu, dle kterého je článek II smluvních ujednání k pojistné smlouvy nutno vykládat ve spojení s článkem XVI, jenž obsahuje vymezení použitých pojmů a dle kterého se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, přičemž je zcela nerozhodné, že nebylo možné zjistit BSE u živého zvířete. Uvádí, že výklad přijatý odvolacím soudem neodpovídá vůli dovolatelky při podpisu smlouvy ani jazykovému vyjádření v pojistné smlouvě. Dovolatelka současně poukazuje na nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž za nedostatečné považuje zejména odůvodnění prostřednictvím odkazu na jiný rozsudek tohoto soudu vydaný v jiném řízení. Odvolací soud dle dovolatelky rovněž opominul vysvětlit, jaký vliv měl mít v projednávané věci důkaz znaleckým posudkem VFU Brno, jakožto jediný nový důkaz. Je toho názoru, že předmětný znalecký posudek na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení ničeho nezměnil.
Vzhledem k tomu, že výskyt BSE ani původce BSE nebyl u utraceného skotu žalované prokázán, tak dle názoru dovolatelky neměla žalovaná právní nárok na zaplacení pojistného na základě pojistné smlouvy. Škoda způsobená žalované v důsledku mimořádného rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003, č. j. 624/03, jí přitom byla kompenzována plněním podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 2004, č. j. 11765/04-17210, ve výši 4 240 110 Kč. Dovolatelka však neměla povinnost poskytnout pojistné plnění, pokud nebyly splněny i podmínky, na které je vznik nároku na plnění vázán v pojistné smlouvě. Dovolatelka pak dále poukazuje na nesplnění povinností dle čl. VIII smluvních ujednání k pojistné smlouvě ze strany žalované a rovněž na to, že příčina mimořádných veterinárních opatření spočívajících v utracení skotu žalované vznikla v jiném místě, než na které se pojištění vztahovalo, v řadě případů pak také ještě před datem počátku pojištění.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení v jiném složení senátu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že není důvodné.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu sjednaného rozsahu pojištění v pojistné smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je též důvodné.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá vydání plnění poskytnutého žalované na základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, tj. na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2010, č. j. 18 C 118/2007-122, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 54 Co 166/2010-147, když tato rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 416/2011-176. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu se závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, stejně jako se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2255/2011.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 416/2011 Nejvyšší soud odkázal na skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž se podávalo, že rozsah pojištění byl v článku II 1 a 2 bod 2.1 smluvních podmínek vymezen tak, že se základní pojištění vztahuje na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě. V článku XVI odst. 2 a 4 pak bylo sjednáno, že za utracení (nucenou porážku) se mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že článek II je nutno vykládat ve spojení s článkem XVI, který obsahuje vymezení použitých pojmů. Vzhledem ke skutečnosti, že podle článku XVI smluvních podmínek se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, Nejvyšší soud dovodil, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy nutné porážky nebo utracení nemocných zvířat, což je ve smlouvě srozumitelně uvedeno. Že nebylo možno zjistit BSE u živého zvířete, je přitom zcela nerozhodné. Dovodil-li odvolací soud, že pojištění se vztahovalo i na nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, jak tomu bylo v dané věci, je tento jeho výklad pojistné smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Ve druhém výše uvedeném rozsudku ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2255/2011, se Nejvyšší soud zabýval nárokem Agrodružstva vlastníků – ADV na poskytnutí pojistného plnění ze strany žalované (Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s.) podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 26. 3. 2001, když na základě rozhodnutí příslušného orgánu veterinární péče došlo k utracení zvířat z důvodu výskytu BSE, protože byla chována v ohnisku nákazy spolu s postiženým zvířetem. V tam řešené věci odvolací soud konstatoval, že v daném případě nastala pojistná událost, neboť nastala pojistná událost ve smyslu článku II odst. 1, 2, bod 2.1 Smluvních ujednání. Nejvyšší soud rovněž v této věci poukázal na nutnost výkladu článku II smlouvy ve spojení s článkem XVI smlouvy, v němž jsou vymezeny použité pojmy. Dospěl přitom k závěru, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem, přičemž tento závěr srozumitelně vyplývá z jeho jazykového vyjádření (§35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“).
Ve zde projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda uzavřená pojistná smlouva kryje škodu žalované, přičemž vyslovil, že pojistná smlouva se vztahuje na závažná onemocnění zvířat ve smlouvě vyjmenovaná, včetně BSE. Pojistná událost tak dle odvolacího soudu nastala a žalovaná měla právo na pojistné plnění. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud neztotožňuje.
Jak Nejvyšší soud již několikrát vyložil, pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014).
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. §35 odst. 2 obč. zák.).
S ohledem na uvedené je pro posouzení věci určující, co bylo mezi účastníky sjednáno v pojistné smlouvě, resp. jaký byl sjednaný rozsah pojištění. Rozhodné tedy jsou stranami sjednané předpoklady, za kterých je určitá událost pojistnou událostí. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že pojistná událost nastala, neboť pojistná smlouva se vztahuje na závažná onemocnění zvířat včetně BSE, a to aniž by ve smyslu výše uvedených závěrů vykládal článek II smluvních ujednání k pojistné smlouvě ve spojení s čl. XVI těchto ujednání, z jehož jazykového vyjádření vyplývá, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat – tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem, je jeho právní posouzení nesprávné. Vyplývá-li pak současně ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, že utracená zvířata byla bez pozitivního patologicko-anatomického nálezu, tedy laboratorním vyšetřením nebyl prokázán výskyt původce BSE, nelze než uzavřít, že sjednaná výluka z pojištění byla v dané věci naplněna.
Dovolatelce lze navíc přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozsudku podle §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění ze znaleckého posudku VFU Brno, vypracovaného prof. Tremlem, kterým provedl dokazování v odvolacím řízení, a nezdůvodnil, jak se závěry tohoto posudku projevily v jeho právním posouzení věci. Pouhý odkaz na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 6 Cmo 162/2016, je nepřezkoumatelný. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti navíc odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1038/2019, jímž byl částečně zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 162/2016-456, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2016, č. j. 35 Cm 104/2013-396, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dovodil, že „pro posouzení věci je určující, co bylo mezi účastníky ujednáno. Skutková zjištění ohledně inkubační doby onemocnění BSE vyplývající z předmětného posudku“ (jde o shora uvedený posudek VFU Brno), „resp. z výslechu zástupce znaleckého ústavu, podle nichž k působení patogenního prionu a následným patologickým změnám u zvířete může dojít až po 36 měsících, ničeho nemění na rozhodných skutkových zjištěních o ujednání stran, dle kterého se za utracení nepovažuje mj. utracení zvířat s negativním patologicko-anatomickým nálezem (čl. XVI bod 3 a 4). Rozhodné tedy jsou, byť formální, nicméně stranami právě takto sjednané, předpoklady, za kterých je určitá událost pojistnou událostí, týkající se výsledku patologicko-anatomického nálezu, a nikoliv možné pochybnosti o tom, zda vzhledem k inkubační době zvíře případně mohlo či nemohlo být skutečně nakaženo. Skutková zjištění o inkubační době a tedy o možné nákaze zvířete v době utracení nevyvrací pro posouzení dané věci rozhodná skutková zjištění o výsledcích příslušných testů na utracených zvířatech.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2255/2011 Nejvyšší soud výkladem předmětných smluvních ujednání dovodil, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem. Odvolací soud se tímto závěrem dovolacího soudu neřídil. Ze zjištění soudů totiž plyne, že utracená zvířata byla bez pozitivního patologicko-anatomického nálezu; laboratorním vyšetřením utracených zvířat nebyl prokázán výskyt původce BSE. Nelze proto než uzavřít, že sjednaná výluka z pojištění byla v dané věci naplněna.“
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o․ s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu