ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1371.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1371/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) L. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí č. 42, a b) P. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí č. 42, proti žalované N. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Jungerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 131/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2019, č. j. 71 Co 3/2019-213, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 71 Co 3/2019-213, změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018, č. j. 61 C 131/2017-169, tak, že se určuje, že žalobkyně a) a žalobce b) jsou dědici zůstavitele J. P., zemřelého dne 16. 6. 2016 (dále též jen „zůstavitel“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplněných dokazováním v odvolacím řízení, odvolací soud provedené důkazy zhodnotil a učinil závěr, že důvody pro vydědění žalobců zůstavitelem (jejich otcem), které uvedl v listině o vydědění ze dne 13. 9. 2006, nebyly dány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud při rozhodování neaplikoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1005/2007 a IV. ÚS 629/2003) a Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 4 Cz 61/86 a 21 Cdo 1288/2003) ohledně výkladu projevu vůle a nesprávně aplikoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu ohledně naplnění zákonného důvodu vydědění popsaného v listině o vydědění (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, 21 Cdo 1912/2008, 21 Cdo 688/2006 a 21 Cdo 4512/2014). Zákonný důvod pro vydědění žalobců obsažený v listině o vydědění spočívá v tom, že žalobci o zůstavitele trvale neprojevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli. Pokud zůstavitel tento zákonný důvod vydědění doplnil specifikací faktického stavu (popisem a četností vztahů mezi ním a žalobci), bylo to nad rámec povinných náležitostí listiny o vydědění; pokud by toto doplnění listina o vydědění neobsahovala, musel by se soud obecně zabývat otázkou, zda byl či nebyl dán konkrétně uvedený zákonný důvod pro vydědění, aniž by se mohl opírat o jakoukoli specifikaci faktického důvodu vydědění, přičemž důkazní břemeno, že zákonný důvod není dán, by byl na žalobcích. Odvolací soud se při posuzování toho, zda byl dán zákonný důvod pro vydědění žalobců, měl zabývat nejen otázkou, zda žalobci reagovali na pozvání na oslavu 60. narozenin zůstavitele, a za jakých okolností podali trestní oznámení na zůstavitele, ale také otázkou, jak se od konce 90. let minulého století do sepsání listiny o vydědění (13. 9. 2006) zajímali o to, jak zůstavitel žije, zda a jak často se běžným způsobem setkávali, zda zůstaviteli přáli k narozeninám či svátkům atp. V té době byly kontakty žalobců se zůstavitelem naprosto ojedinělé a nelze je hodnotit jinak, než jako stav, kdy žalobci o zůstavitele z jeho pohledu trvale neprojevují opravdový zájem, jaký by jako potomci projevovat měli, třebaže k tomu měli reálnou možnost. Pokud by odvolací soud provedl výklad projevu vůle tak, jak je z pohledu zůstavitele v listině o vydědění obsažen, musel by dojít k závěru, že popsané faktické důvody vydědění byly dány, a tedy byl dán i uvedený zákonný důvod pro vydědění. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalované přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobců podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozhodnutích, které žalovaná v dovolání označila, a to jak ohledně výkladu zůstavitelem pořízené listiny o vydědění ze dne 13. 9. 2006, tak i existence důvodů vydědění žalobců.
Z obsahu listiny o vydědění je zcela zřejmé, že úmyslem zůstavitele bylo vydědit své potomky (žalobce) podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože o něho trvale neprojevují zájem, který by jako potomci projevovat měli, přičemž „neprojevování zájmu“ blíže popsal. Tento projev vůle zůstavitele je naprosto jednoznačný, z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti není žádný důvod pochybovat, že skutečnou vůlí zůstavitele bylo své potomky vydědit. Jinou otázkou však je, zda v řízení zjištěný skutkový stav ohledně chování žalobců a jejich vztahy se zůstavitelem postačují k naplnění důvodu vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Za účelem takového posouzení jsou účastníci v řízení před soudem povinni plnit důkazní povinnost, tj. označit důkazy k prokázání svých tvrzení, pokud tak neučiní, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z těch důkazů, které byly provedeny. V dané věci závěr, že chování žalobců k zůstaviteli popsané v listině o vydědění nelze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení §469 odst. 1 písm. b) obč. zák., učinil odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu v kontextu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která opakovaně zdůrazňuje, že zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Okolností, k níž při hodnocení zjištěného skutkového stavu věci přihlížel odvolací soud v dané věci, bylo také vedení sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k chatě (která byla původně ve spoluvlastnictví zůstavitele a matky žalobců - dřívější manželky zůstavitele) doprovázené výměnou zámků v chatě zůstavitelem, s tím, že následné trestní oznámení žalobců bylo jen reakcí na to, že jim tímto počínáním znemožňoval výkon jejich vlastnického práva.
Pokud žalovaná v dovolání namítá i nedostatečné dokazování, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (z něhož také vyplývá, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu