ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2120.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2120/2020-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. Č. , narozené dne XY, bytem v XY, proti žalovanému D. J. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Davidem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 384/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2020, č. j. 20 Co 23/2020-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2019, č. j. 12 C 384/2017-132, určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného pozemku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně předně vyložil, že: „je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví předmětné nemovitosti, neboť je třeba uvést do souladu faktický stav se zápisem v katastru nemovitostí.“ Z hlediska merita věci uzavřel, že: „žalobkyně v roce 1971 řádně uzavřela kupní smlouvu, která byla sepsána formou notářského zápisu, zaplatila prodávající straně kupní cenu i notářské poplatky za registraci smlouvy. Vlastnictví v tehdejší době se nabývalo registrací smlouvy. Smlouva byla registrována, což dokládá kniha registrací zdejšího soudu a soud má tedy za to, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k nemovitosti.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2020, č. j. 20 Co 23/2020-155, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Při rozhodování odvolací soud vyšel mj. ze zjištění, že: „žalobkyně poté, kdy uzavřela s právní předchůdkyní žalovaného kupní smlouvu, sporný pozemek držela a užívala jako svůj vlastní. Po koupi pozemku odstranila z pozemku stavbu domu, pozemek připlotila ke svým pozemkům, a spolu s těmito pozemky užívala sporný pozemek jako jeden celek.“
Žalovaný své odvolání (ve stručnosti shrnuto) založil na skutkové a právní argumentaci, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnictví naléhavý právní zájem, neboť svůj nárok uplatňuje po 46 letech od uzavření předmětné kupní smlouvy, že soud prvního stupně nezohlednil, že žalovaný nabyl uvedený pozemek v dobré víře, že předmětná kupní smlouva je neplatná, neboť se nezachoval její originál, dále z důvodu, že v plné moci udělené prodávající M. D. pro její sestru A. J. není uvedeno, že prodávající zmocňuje svou zástupkyni k prodeji nemovitosti, a konečně, že v kopii kupní smlouvy je u podpisů na místo správného A. J. napsáno A. L.
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku ovšem (v rámci bodů 18 až 23) podrobně vyložil, proč podle jeho názoru předmětná kupní smlouva není stižena absolutní neplatností a proč shledal uplatněnou odvolací argumentaci žalovaného za nedůvodnou. S ohledem na učiněná skutková zjištění vyložil, že i když se nezachoval originál kupní smlouvy, z obsahu notářského spisu je zřejmé, že smlouvu podepsala A. J. Kupní smlouva byla doručena na předmětné tehdejší středisko geodézie, avšak nyní již nebylo zjištěno, z jakého důvodu nedošlo k zápisu do tehdejší evidence nemovitostí, když lze předpokládat, že se smlouva u tohoto střediska geodézie ztratila. Odvolací soud také výkladem předmětné plné moci dospěl k závěru, že v dané věci byla A. J. zmocněna k uzavření předmětné kupní smlouvy. Připustil sice, že v plné moci je uveden pouze dům č. p. XY v XY, nikoliv též pozemek č. XY, nicméně z dotazníku a čestného prohlášení, které podala prodávající M. D., bylo zjištěno, že úmyslem prodávající bylo prodat dům č. p. XY a parcelu č. XY, na které dům stál. K tomu pak odvolací soud vyložil, že podle tehdejší úpravy registrace smluv muselo být součástí kupní smlouvy na dům i vypořádání vztahu k pozemku, na kterém stavba stojí. Byl-li pozemek i stavba ve vlastnictví prodávajícího, prodávala se stavba s pozemkem, pokud nebyl vlastník stavby vlastníkem pozemku, bylo k pozemku zřízeno užívací právo, a notář vypořádal v kupní smlouvě i vztahy vyplývající z práva užívání. Státní notář v roce 1971 posoudil plnou moc jako dostatečně určitou k tomu, aby sepsal s přítomnou zástupkyní prodávající kupní smlouvu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že plná moc, s ohledem na další listiny založené v notářském spise, je dostatečně určitá, a tedy platná.
Odvolací soud pak nad rámec výše uvedeného (coby obiter dictum) uvedl,
že: „ i kdyby bylo prokázáno, že kupní smlouva byla absolutně neplatná podle tehdy platných zákonů, pak s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. II. ÚS 504/04, I. ÚS 2576/10), by žalobkyně nemovité věci vydržela.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., kdy nesprávné právní posouzení spatřuje jednak v absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví, a dále v nesprávném posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy.
Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání (které v rámci uplatněné formulace do jisté míry směšuje s dovolacím důvodem) vymezuje následovně:
„Za prvé, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR týkající se posouzení oprávněnosti a legitimity uplatnění naléhavého právního zájmu a jeho prokázání ze strany žalobkyně (v souladu s §80 zák. č. 99/1963 Sb.) po uplynutí doby 46ti let od okamžiku žalobkyní tvrzeného nabytí vlastnického práva.“
„Za druhé, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena, případně se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Dále dovolatel ve svém dovolání vymezuje nikoliv právní otázky, na jejichž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž klade blíže v dovolání zformulované tři právní otázky, které by měl dovolací soud podle názoru dovolatele vyřešit.
K tomu dovolatel připojuje obsáhlou dovolací argumentaci (viz poznámky dovolacího soudu níže) a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného – jak bude dále rozvedeno
– neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání učinit. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 o. s. ř. měla podle jeho názoru nastat. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. května 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
V dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Těmto náležitostem podané dovolání žalovaného nevyhovuje, k čemuž dovolací soud v posloupnosti žalovaným uplatněné dovolací argumentace uvádí následující.
K ad III. dovolání „Právní otázky dosud neřešené nebo řešené jinak…I. Otázka existence a prokázání naléhavého právního zájmu.“
V této části dovolatel v zásadě zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, což je z pohledu posuzování otázky přípustnosti dovolání právně irelevantní, neboť dovolací soud v dovolacím řízení taková skutková zjištění nemůže revidovat.
Rovněž prostá právní polemika dovolatele (zde v otázce dovolatelem tvrzené absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá (založit nemůže).
Obdobně nutno nahlížet na tu část dovolací argumentaci, v níž žalovaný brojí do výsledku hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje, že žalobkyně v řízení neunesla důkazní břemeno, „neboť…předložila soudu jen dílčí doklady (navíc v kopiích), ze kterých nelze jednoznačně dovodit její tvrzený nárok.“
K ad III. dovolání „Právní otázky dosud neřešené nebo řešené jinak…I. Otázka neplatnosti kupní smlouvy a nedostatků registračního řízení způsobující neplatnost převodu vlastnického práva.“
V této části jednak dovolatel poukazuje na nedostatky předmětného registračního řízení a předkládá svůj právní názor na danou materii ve skutkových poměrech dané věci s výtkou, že: „z odůvodnění rozsudků obou nalézacích soudů vyplývá, že soudy se vůbec nezabývaly procesními otázkami řízení o registraci smluv a prakticky bez povšimnutí přešly důležité a zákonné podmínky pro posouzení platnosti registrace smluv.“
Takto uplatněná prostá právní polemika ovšem přípustnost dovolání – jak již shora bylo vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K ad III. dovolání „Právní otázky dosud neřešené nebo řešené jinak…II. Otázka neplatnosti kupní smlouvy a nedostatků registračního řízení způsobující neplatnost převodu vlastnického práva…A) Nedostatky registračního řízení…B) Neplatnost kupní smlouvy a nedostatky souvisejících podkladů.“
V této části dovolání žalovaný opět předkládá skutkovou a (prostou) právní polemiku, na jejímž podkladě oponuje právnímu názoru odvolacího soudu, aniž by způsobem shora vyloženým vymezil (některou ze čtyř v úvahu přicházejících) variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; okolnost, že v rámci snesené prosté právní argumentace dovolatel místy poukazuje na tehdejší praxi vyplývající z „rozboru a zhodnocení notářské praxe v řízení o registraci smluv č. j. Pls 1/67 býv. Nejvyššího soudu“ (tj. vyplývající z usnesení pléna Nejvyššího soudu ze dne 21. února 1967, sp. zn. Pls 1/67 k rozboru a zhodnocení k rozboru a zhodnocení notářské praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. V/1967) nenahrazuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z argumentace žalovaného, že shora vytýkaný „nedůsledný postup ze strany soudů lze považovat za libovůli, což je zcela v rozporu se zásadou práva na spravedlivý proces.“ V tomto směru dovolatel jednak (toliko v poznámce pod čarou) odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (v němž byl reflektován dále citovaný právní názor Ústavního soudu), a dále na tomuto rozsudku předcházející nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, v němž český orgán ochrany ústavnosti vyložil právní názor, že: „Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy.“
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Dovolatel ovšem ani v tomto ohledu právně relevantním způsobem nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání, neboť (navíc pouze v poznámce pod čarou) odkazuje na shora již zreferovaný nález Ústavního soudu, který se ovšem dotýká materie odůvodnění soudního rozhodnutí, zatímco v subtilně pojaté argumentaci zase namítá, že: „soudy…neměly dostatek podkladů pro posouzení této (roz. ve vztahu k předchozímu textu
– problematice registrace předmětné kupní smlouvy) skutečnosti a učinění tak závažného právního názoru“ , což se jednak netýká vlastní námitky nedostatku odůvodnění soudního rozhodnutí, a navíc (opět) představuje toliko prostou skutkovou a právní polemiku, která přípustnost dovolání – jak již výše bylo vysvětleno – ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá (založit nemůže).
K ad III. dovolání „C) Dobrá víra žalobkyně“
V této části dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně, zejména pak závěr, který ovšem odvolací soud vyslovil nad rámec tohoto řízení s tím, že: „i kdyby bylo prokázáno, že kupní smlouva byla absolutně neplatná podle tehdy platných zákonů, pak s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. II. ÚS 504/04, I. ÚS 2576/10) by žalobkyně nemovité věci vydržela.“
I v této části ovšem dovolatel právně relevantním způsobem nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a i kdyby tak učinil, nebylo by to důvodem k posuzování přípustnosti dovolání skrze řádně vymezený jeho předpoklad, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky vydržení vlastnického práva žalobkyní k předmětnému pozemku.
Jak plyne z inkriminované části odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud k tomuto „in eventum“ vyslovenému právnímu závěru přistoupil toliko nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí, aby zdůraznil, že i kdyby skutkové a právní okolnosti vedly rozhodující soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, bylo by v takovém případě nezbytné přihlížet k právně významným okolnostem, které by podle přesvědčení odvolacího soudu nemohly vyústit v jiný právně aplikační závěr, než že (v takovém případě) žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla originárním způsobem, tj. vydržením, a to i při respektování k tomu (pro takové případy) se upínající nálezové judikatury. V tomto směru pak odvolací soud učinil odkaz na následující nálezy Ústavního soudu, v nichž byly vyloženy a odůvodněny právní názory, které lze zestručnit do těchto právních vět:
Nález Ústavního soudu ze dne 8. června 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04:
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let.
V předmětné věci vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát. Naopak ze všech okolností, které jim byly známy, si mohli udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyli v souladu s platnými zákony.
Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti.
Nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10:
Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje - jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) - že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.
I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly (což byl argument i vedlejší účastnice vznesený při ústním jednání u Ústavního soudu), ze shora uvedených (hned) vícero důvodů - minimálně v jejich souhrnu - plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako ústavně konformní názor Nejvyššího soudu, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud na řešení otázky vydržení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku své rozhodnutí nezaložil, přičemž při vyložení uvedeného právního názoru (do jisté míry coby obiter dictum) tak neučinil ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, přičemž je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu