ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2561.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2561/2020-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce A. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, proti žalovaným 1) L. P., narozenému dne XY, bytem XY, a 2) R. Ř., narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova č. 83, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 101/2017, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. ledna 2020, č. j. 27 Co 197/2019-211, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 27 Co 197/2019-211, změnil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. 2. 2019, č. j. 3 C 101/2017- 149 (kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je dědicem po J. P., zemřelé dne 14. 9. 2016, dále též jen „zůstavitelka“), tak, že žalobce je dědicem po zůstavitelce. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž po zopakování a doplnění důkazů dospěl k jinému skutkovému závěru vedoucímu k posouzení důvodů pro vydědění žalobce, právně uzavřel, že „nemůže obstát nejen v listině o vydědění uplatněný důvod vydědění (včetně tam uvedených skutečností, kterými měl být daný důvod vydědění podložen), ale ani jiný zákonný důvod vydědění“.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že řízení trpí vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mají za to, že rozhodnutí, na která odvolací soud odkázal (zejména rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/1996, který je citován v řadě judikátů, např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, nebo ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012), nejsou pro danou věc přiléhavá. Poukazují na právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, podle něhož skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti. Ze žádného z provedených důkazů podle nich nevyplynulo, že by žalobce někdy projevil o zůstavitelku aktivní zájem a snahu jí pomáhat, a nebylo přesvědčivě zdůvodněno, proč odvolací soud učinil zcela jiné skutkové závěry, než soud prvního stupně. Závěr, že zůstavitelka sama nebyla ve vztahu k žalobci aktivní, nesnažila se vztahy s ním napravit, opřel odvolací soud o svědeckou výpověď A. P., kterou však vyložil zcela tendenčně a zjevně nepřiměřeně. Jsou přesvědčeni, že zejména optikou dobrých mravů je napadené rozhodnutí nesprávné, neboť pokud žalobce o svou matku dlouhodobě neprojevoval žádný zájem, nelze spravedlivě žádat, aby jeho matka vyvíjela opakovaně snahu a iniciativu k urovnání vztahů. Za vadu řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak žalovaní považují to, že odvolací soud při poučování vyslýchaných svědků i účastníků řízení uváděl, že ho zajímá pouze stav do roku 2006, kdy byla sepsána listina o vydědění, zatímco v bodě 25. odůvodnění rozsudku uvedl, že k platnému vydědění je nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitelky. Poukazují na to, že žalobce je prokazatelně osobou, která byla trestně stíhána pro přečin podvodu, čelí desítkám exekucí, trvalé bydliště má hlášeno na městském úřadě, odmítá respektovat vůli zůstavitelky vyjádřenou v listině o vydědění, v žalobě i vyjádřeních zůstavitelku lživě obviňuje z alkoholismu a nesvéprávnosti, což všechno jsou skutečnosti, které nesvědčí o řádném životě žalobce a o tom, že ve vztahu k zůstavitelce respektoval dobré mravy. Navrhují proto, aby dovolací soud „změnil napadené rozhodnutí tak, že potvrdí rozsudek okresního soudu a přizná žalovaným náhradu nákladů řízení“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalovaných přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uvedl zejména, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Důraz, aby nezájem potomka o zůstavitele byl vždy posuzován s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, je zřejmý i z dalších rozhodnutí dovolacího soudu. V projednávané věci odvolací soud tuto zásadu respektoval a odůvodnil svůj závěr, že neprojevování zájmu žalobce o zůstavitelku mělo původ především v jejím nesouhlasu s výběrem jeho životní partnerky (když dokonce ona ani její manžel se nezúčastnili svatby žalobce, ačkoliv byli pozváni), od čehož pochází zhoršení vzájemných vztahů v rodině, a že „výsledky dokazování potvrdily, že sama zůstavitelka neměla o styk se žalobcem zájem“. Při tomto hodnocení odvolací soud přihlížel také k tomu, že „výsledky dokazování svědčí i o tom, že žalobce nebyl zdaleka bez chyb“, zjištěné chování žalobce však dává do souvislosti s předcházejícím narušením vztahů mezi ním a zůstavitelkou v důsledku uzavření manželství žalobce s partnerkou o mnoho let starší. Pokud pak žalovaní v dovolání citují názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, je třeba uvést, že ten dovolací soud vyslovil ve věci, jejíž skutkový stav se v mnohém odlišoval od skutkových zjištění v dané věci. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 21 Cdo 688/2006 vycházel dovolací soud ze zjištění soudů, že v listině o vydědění zůstavitel uvedl, že žalobkyně vystupuje vůči němu vulgárně, prohlásila, že ho neuznává za otce a že si na jeho družku dovolila trestuhodné urážky, a že podle výpovědí svědků si zůstavitel často stěžoval, že ho žalobkyně omezuje v bydlení, zamyká mu hlavní vchod do domu, omezuje jej v topení, v přívodu teplé vody, v užívání zahrady apod.; k tomu dovolací soud uvedl, že chování žalobkyně popsané v listině o vydědění by mohlo být naplněním důvodu vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., a označil jako nesprávný názor odvolacího soudu, že ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, který by jako potomek projevovat měl. V dané věci však obdobné chování žalobce vůči zůstavitelce zjištěno nebylo, proto nelze akceptovat žalovanými uplatněný dovolací důvod, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od názoru dovolacího soudu vysloveného např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 688/2006 (když jiné rozhodnutí dovolacího soudu žalovaní ani neoznačili). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že přezkoumání skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, dovolacímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a námitky vyjadřující nesouhlas s postupem soudu při dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudem představují jiný dovolací důvod, než je uvedený v tomto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (odchýlení se od ustálené judikatury) není podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, nelze přihlížet k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ať již dovolateli namítanými, či jinými (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu