ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3048.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3048/2020-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci posuzované A. D. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené procesní opatrovnicí E. H., advokátkou se sídlem v XY, a zmocněncem J. H., advokátem se sídlem v XY, za účasti navrhovatelky D. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, se sídlem v Praze 10, ul. 28. Pluku 1533/29b, o svéprávnost a opatrovnictví člověka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 65 Nc 9/2019, o dovolání posuzované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, č. j. 51 Co 412/2019-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. června 2019, č. j. 65 Nc 9/2019-89, jmenoval posuzované do skončení řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví opatrovníka - Městskou část Prahu 9, a to v rozsahu uvedeném ve výroku I., a výrokem II. zamítl návrh procesní opatrovnice posuzované, aby do doby pravomocného skončení řízení o svéprávnosti a opatrovnictví byl posuzované jmenován opatrovník pro podání žaloby na neplatnost označených právních jednání.
K odvolání posuzované a její procesní opatrovnice Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 51 Co 412/2019-226, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého zmocněnce dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – přípustné.
V případě dovolání posuzované proti nákladovému výroku II. usnesení odvolacího soudu není dovolání objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V případě dovolání posuzované proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že se dovolatelka podaným dovoláním domáhá – jak ostatně v těchto intencích také zformulovala svůj dovolací návrh – vydání rozhodnutí, kterým by Nejvyšší soud „řízení o omezení její svéprávnosti zastavil“ , neboť dovolatelka má za to, že netrpí žádnou duševní poruchou. Přitom pouze v této souvislosti dovolatelka předkládá dovolací argumentaci, že: „napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a to zda zahájením řízení o omezení svéprávnosti posuzované a ustanovením opatrovníků, jak pro řízení, tak i pro správu celého jejího jmění, nejsou bez právního titulu omezena její ústavní práva, a to zejména na ochranu její osobnosti a na spravedlivý soud.“
Jelikož dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (v jeho výroku I.) nezávisí na řešení otázky související s naplněním podmínek pro zahájení řízení o omezení svéprávnosti ve smyslu §35 odst. 1 a 2 z. ř. s., přičemž z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že návrh podaný D. K., gen. shora, na zahájení řízení o omezení svéprávnosti dovolatelky byl podán nedůvodně, pročež řízení o svéprávnosti dovolatelky by mělo být zastaveno, Nejvyšší soud za dané procesní situace - vyvolané uplatněnou dovolací argumentací dovolatelky - podané dovolání jako nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř. odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nad rozsah výše uvedeného lze pak uvést, že ke skutkové a právní argumentaci, kterou dovolatelka ve stručnosti shrnula v podaném dovolání, bude rozhodující soud v řízení o svéprávnosti pečlivě přihlížet, přičemž dovolatelka bude mít v řízení o svéprávnosti zachované velmi široké pole pro uplatnění všech pro rozhodnutí zásadně významných okolností, kdy kromě odborného posouzení jejího zdravotního (duševního) stavu bude nezbytné přihlížet ke všem zásadně významným skutečnostem, které vypovídají (vypovídat mohou) o její každodenní činnosti z pohledu následného posouzení rozhodujícího soudu, zda v daném případě jsou vskutku naplněny podmínky pro omezení její svéprávnosti či zda postačí zvolit mírnější a méně omezující opatření (srov. §55 odst. 2 o. z.).
V tomto směru pak Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. dubna 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020, připomenul, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.
V rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, pak Nejvyšší soud vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující, aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti.
Konečně lze zmínit i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, v němž bylo zdůrazněno, že dříve než znalec přistoupí k odborné verifikaci zdravotního stavu posuzovaného je povinností soudu zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, o tom, jak se posuzovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na pracovišti, ve svém bydlišti, jak se chová v různých životních situacích apod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu