ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.102.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 102/2020-1160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: O. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem Lidmily Malé 818, Pardubice, proti žalovanému: P. Š. , IČO XY, advokát se sídlem XY, zastoupený JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem náměstí Míru 48, Svitavy, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 142/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 9. 2019, č. j. 22 Co 67/2019-1129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 C 141/2007-1074, zamítl žalobu o zaplacení 305.021,97 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak ve věci, v níž se žalobce domáhal náhrady škody po žalovaném, který ho zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 164/2000 (dále též „původní řízení“), jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení, ve kterém byla žalobci uložena povinnost zaplatit P. J. 158.130 Kč s příslušenstvím, náklady řízení ve výši 124.375 Kč a dále náklady státu ve výši 4.025 Kč. Žalovaný neinformoval žalobce o průběhu a výsledku řízení, nenavrhl veškeré možné důkazy v jeho prospěch, nepodal v zákonné lhůtě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nevyrozuměl jej o tom, že věc byla pravomocně skončena, což vedlo k zahájení exekučního řízení na majetek žalobce. Dle žalobce tak žalovaný odpovídá za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie a žalobce se domáhá po žalovaném částek uložených mu k zaplacení v původním řízení a nahrazení nákladů exekuce vedené na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2005, č. j. 12 Nc 9768/2005-10. Dále se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 19.490 Kč (později 16.000 Kč a v závěrečném návrhu 5.000 Kč) s tvrzením, že tuto částku žalovanému uhradil na zálohách na právní zastoupení. Soud po provedeném dokazování posoudil věc podle §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a vyšel především ze závěru, že žalobce neprokázal, že mu jednáním žalovaného vznikla škoda v příčinné souvislosti s pochybeními advokáta, kterých se dopustil při zastupování žalobce v původním řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 22 Co 167/2019-1129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovaný i přes svá pochybení v původním řízení neodpovídá za škodu tak, jak ji uplatil žalobce, neboť jeho tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s uvedenými pochybeními. Provedenými důkazy totiž bylo prokázáno, že i kdyby byl žalobce řádně informován o průběhu řízení a bylo prosazeno dokazování podle představ žalobce, nemělo by to za důsledek úspěch žalobce v původním řízení. Ani další pochybení žalovaného spočívající v tom, že neinformoval žalobce o nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 11. 2004, č. j. 10 C 164/2000-185, není v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. I kdyby totiž žalobce o této skutečnosti věděl, nevedlo by to k odstranění následků exekuce, neboť žalobce nebyl připraven své závazky vůči J. uhradit, což dokazuje i to, že do současné doby, tedy po uplynutí více než 14 let, své závazky v celém rozsahu nesplnil. Odvolací soud pak potvrdil i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci se nepodařilo prokázat, že vůči žalovanému má právo na vrácení poskytnutých záloh, ať již ve výši 16.000 Kč nebo 5.000 Kč, neboť nebylo prokázáno, že žalobce tyto zálohy poskytl žalovanému. K námitce žalobce, že v průběhu původního řízení měl žalovaný uplatnit námitku promlčení, odvolací soud uvedl, že i kdyby takovou námitku žalovaný uplatnil, nebyla by úspěšná, neboť v dané věci nebyla promlčecí lhůta dvouletá, jak uvažoval žalobce, ale čtyřletá. Spor byl veden mezi dvěma podnikateli, což vyplývá již z označení účastníků, a v takovém případě byla promlčecí lhůta i pro bezdůvodné obohacení stanovena dle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Bezdůvodné obohacení sice i pro obchodněprávní vztahy bylo posuzováno podle úpravy obsažené v občanském zákoníku, avšak pro promlčecí lhůtu je namístě použít obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu, která počala běžet od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a kdo se na jeho úkor obohatil. V původním řízení tak čtyřletá promlčecí lhůta uběhnout nemohla, protože sám žalobce v této věci tvrdil, že zboží bylo převzato dne 7. 1. 1998 a žaloba byla podána dne 21. 3. 2000. Odvolací soud pak ještě dodal, že ani skutečnost, že žalovaný byl za způsob zastupování v původním řízení postižen v rámci profesní komory, neznamená sama o sobě, že odpovídá žalobci za jím tvrzenou škodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud dle dovolatele nesprávně vyřešil otázku délky promlčecí lhůty, neboť ji stanovil jako čtyřletou dle obchodního zákoníku, ačkoliv správně měla být dvouletá dle občanského zákoníku. V původním řízení konstatované bezdůvodné obohacení totiž není podnikáním ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák., nejednalo se ze strany tehdejšího žalovaného (zde dovolatele) o jeho podnikatelskou činnost, ani o obchodní závazkový vztah s J. ve smyslu §261 odst. 1 až 5 obch. zák. Namítá, že pokud by žalovaný uplatnil námitku promlčení v původním řízení, byla by včasná a dovolateli by nevznikla žádná škoda. U této právní otázky se dovolatel domnívá, že zřejmě dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatel dále rekapituluje pochybení žalovaného při jeho výkonu advokacie v původním řízení, která jsou dle něj v příčinné souvislosti s jemu vzniklou škodou. Obecně konstatuje, že závěry odvolacího soudu jsou v těchto otázkách v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, a zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel nedostatečně vymezil přípustnost dovolání a jeho rozsah. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.) vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Odtud plyne, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198).
Obchodní charakter závazkového vztahu podle §261 odst. 1 obch. zák. vyplývá z toho, že jde o vztahy mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání, tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů. Z formulace "týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005).
Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
V dané věci bylo soudy zjištěno (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu - §241a odst. 1 o. s. ř.), že dovolatel dne 7. 1. 1998 převzal 100 kusů kartonů mraženého zboží (kuřecí řízky) pro sdružení podnikatelů XY (dále též „sdružení podnikatelů“) od dodavatele P. J. (dále též „J.“) a převzetí potvrdil podpisem na dodacím listu ze dne 7. 1. 1998. Zmíněné zboží však sdružení nedodal, nezaplatil za něj a vůči J. se bezdůvodně obohatil. Bylo přitom zavedenou obchodní praxí, že sdružení podnikatelů vždy telefonicky objednalo zboží u J., který připravil jeho dodávku, požádalo dovolatele, aby pro zboží dojel a přepravil zboží na požadované místo. Na základě dodacích listů, které dovolatel předkládal sdružení podnikatelů, byl proplácen. Dovolatel nikdy nebyl zaměstnancem ani členem zmíněného sdružení, podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění v nákupu a prodeji a jako dopravce převážel pro sdružení zboží od různých dodavatelů. Bylo též zjištěno, že dovolatel dodával zboží i pro jiné podnikatelské subjekty.
Z uvedeného je zřejmé, že posuzovaný vztah mezi dovolatelem a J., v jehož rámci dovolatel přebíral a následně dodával zboží pro sdružení podnikatelů a v němž se bezdůvodně obohatil, má charakter obchodního závazkového vztahu. I kdyby nešlo o přímé naplňování přesně formulovaného předmětu podnikání dovolatele, vstupoval do tohoto vztahu jako podnikatel za účelem dodávky zboží za úplatu, tedy jako osoba provádějící tuto činnost samostatně jako podnikatel vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. §2 odst. 1 obch. zák.). Rozhodně se nelze domnívat, že zde dovolatel vystupoval jako osoba uspokojující vlastní (spotřebitelské) potřeby. Závěr odvolacího soudu, že posuzovaný vztah mezi dovolatelem a J. se týkal podnikatelské činnosti dovolatele a je třeba na něj aplikovat obchodně právní normy regulující promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, podle nichž obecná promlčecí doba činí 4 roky, je tak souladný se shora uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
K dalším námitkám dovolatele, ve kterých rekapituluje pochybení žalovaného při jeho výkonu advokacie v původním řízení, jež jsou dle něj v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, je třeba uvést, že dovolatel otázku přípustnosti dovolání k takto vymezeným právním otázkám zcela pominul, resp. nedostatečně vymezil. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Dovolatel musí při vylíčení předpokladu přípustnosti uvést zcela konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dosud dovolacím soudem neřešenou právní otázku. Je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen v dovolání sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy musí jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/2015). Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolatel v rámci své polemiky se závěry odvolacího soudu ohledně protiprávního jednání žalovaného a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a tvrzenou škodou nezmiňuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho judikaturu ani obsahově nekonkretizuje. Předpoklad přípustnosti (jde o náležitost odlišnou od dovolacího důvodu – srov. posledně citovaný nález) tedy v daném případě nelze seznat ani z obsahu dovolání. V těchto právních otázkách proto dovolání pro absenci zákonem vyžadovaných náležitostí nedává prostor pro posouzení přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Nerozhodoval přitom samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněného pod číslem 47/2019 Sb. rozh.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu