ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2666.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2666/2019-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. S., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: P. H., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem Bulharská 588/1, 101 00 Praha 10, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 24/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 4. 2019, č. j. 27 Co 398/2018-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Vítězslava Paděry.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 27. 8. 2018, č. j. 6 C 24/2018-101, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rozšiřování a sdělování tvrzení, že po podpisu smlouvy o ukončení manažerské smlouvy ve společnosti S., IČO XY, ze dne 13. 12. 1993, byly vyměněny stránky tak, aby se pro něj stala nevýhodnou, přičemž se jednalo o aktivitu žalobce (dále jen „předmětný výrok“), zaslat mu omluvný dopis tohoto znění: „Vážený pane magistře, v rámci podání vysvětlení na PČR dne 7. 4. 2016 jsem uvedl, že v souvislosti s ukončením své činnosti ve společnosti S., IČ XY, ve které byli komanditisté mj. Z. S. a Vy, a podpisem smlouvy o ukončení managerské smlouvy ze dne 13. 12. 1993, jsem se stal obětí podvodu z Vaší strany, když jste měl na uzavírané smlouvě po jejím podpisu vyměnit strany s podstatnými smluvními ujednáními v můj neprospěch. Doslova jsem uvedl, že první strana smlouvy ze dne 13. 12. 1993 byla vyměněna a Vy s p. S. jste na mne ´udělali podvod padělání listiny´ a že ´toto byla Vaše aktivita´. Tyto informace nejsou pravdivé. Prohlašuji, že jste se výměny stran v předmětné smlouvě v můj neprospěch nedopustil. Za uvedení této nepravdivé informace a za jakoukoli újmu Vám v tomto důsledku vzniklou se Vám omlouvám. P. H.“, a finančního zadostiučinění ve výši 50 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 27 Co 398/2018-156, shora citovaný rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že k předmětnému tvrzení žalovaného došlo při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, před Policií ČR dne 7. 4. 2016. Žalovaný po příslušném poučení popsal okolnosti ukončení svého působení v komanditní společnosti S. v roce 2013, kdy mělo dojít k dodatečné manipulaci se smlouvou o ukončení manažerské činnosti žalovaného v této společnosti (vyměnění prvního listu smlouvy), čímž byly zcela změněny ústně dohodnuté podmínky v jeho neprospěch, přičemž mělo jít o aktivitu žalobce. Obsah této výpovědi žalovaného byl reprodukován v usnesení Policie ČR o odložení trestní věci podezření žalobce ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ze dne 16. 6. 2017 a podpůrně použit dne XY v pořadu R. Č. odvysílaném Českou televizí; pořad se týkal směnečných kauz probíhajících mezi žalobcem a Š.. Žalovaný tyto výroky zopakoval v protokolu o výslechu svědka 14. 12. 2019, sepsaném v trestní věci žalobce, obviněného pro zvlášť závažný zločin podvodu. Nebylo prokázáno, že by žalobce nebyl v dobré víře o správnosti svých výroků, že by jejich účelem bylo žalobce poškodit, či že se dopustil v souvislosti s jejich uvedením trestné činnosti nebo přestupku. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil věc podle §81 odst. 1, 2 a §82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a byť na rozdíl od něj dovodil, že výroky žalovaného byly skutkovými tvrzeními (nikoli hodnotícím soudem), které měly pro případ jejich nepravdivosti difamující povahu, ztotožnil se se závěrem, že tím, že byly vysloveny při podání vysvětlení a svědecké výpovědi v rámci trestního řízení, plnil žalovaný svou zákonnou povinnost, přičemž nevybočil z mezí stanovených zákonem. Žalovaný svá sporná tvrzení nešířil, nezveřejňoval a na jejich medializaci se nijak nepodílel a nemohl ji nijak ovlivnit. Svým jednáním tak nemohl poškodit čest a vážnost žalobce v očích jiných fyzických osob. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že mezi tvrzenou újmou a jednáním žalovaného není dána příčinná souvislost, neboť újma na osobnostních právech žalobci vznikla v souvislosti s medializací možného podvodu týkajícího se směnek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávnou aplikaci stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007, jehož smyslem je ochrana svědků (a osob v podobném postavení) před negativními dopady případných zásahů do osobnostních práv jiných osob, nikoliv jejich imunizace v případě nepravdivých výpovědí. Dovodil-li tedy odvolací soud, že je nepodstatné, zda je uvedený výrok pravdivý, a toto ani nezkoumal, dopustil se aplikace práva v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Namítá rovněž nesprávné použití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3024/2011 a 30 Cdo 701/2011, neboť je zcela zřejmé, že žalovaný v této věci nikdy nebyl a nemohl být v dobré víře o pravdivosti svých tvrzení. Žádný orgán nikdy nezkoumal, zda bylo se smlouvou manipulováno, nebylo to zkoumáno ani znalecky a sám žalovaný neuvádí, že by manipulaci s ní viděl. Uvedl naopak, že údajně vyměněnou stranu smlouvy před podpisem ani nečetl, nemohl proto poznat ani její výměnu. Za otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené pak dovolatel označil, zda postižení svědka či osoby podávající vysvětlení sankcí za nepravdivost jím uváděného tvrzení je podmínkou pro pokládání nepravdivého tvrzení za exces; dále kdo je osobou, jejíž osobnost byla dotčena a kdy vzniká toto dotčení zásahem rušitele. Namítá spolupachatelství zásahu do svých práv žalovaným s Š., když její tvrzení o falšování směnek ze strany žalobce nabývají s tvrzením žalovaného větší věrohodnosti, navíc když se jich ve svých rozhodnutích dovolává policejní orgán, a proto by měla být zohledněna míra přispění žalovaného. Za nesprávný označil také závěr odvolacího soudu, že žalovaný předmětný výrok nerozšiřoval. Podle §82 odst. 1 o. z. plyne, že postačuje sdělení nepravdivého, nactiutrhačného výroku i jen jediné osobě, pokud takové sdělení vede k újmě na osobnostních právech. Domnívá se, že rušiteli lze přičíst nejen šíření nactiutrhačského výroku, ale též šíření, které provedly jiné osoby a které rušitel mohl rozumně očekávat a předpokládat. Odvolacímu soudu vytýká odklon od rozhodnutí 30 Cdo 332/2007, podle nějž důkazní břemeno o pravdivosti výroku tíží žalovaného. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde pravidelně mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3188). Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, respektive povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, respektive povinností, plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Z uvedených zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel, jakož i z dovolatelem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3024/2011, a ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2012, pokud v nich byl vysloven závěr, že difamující tvrzení je nutno posoudit nikoli jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. Žalovaný předmětný výrok uvedl při podání vysvětlení na policii a při svědecké výpovědi před soudem, a to po zákonném poučení. Jestliže popsal sled událostí, k nimž byl vyslýchán, i to, že je přesvědčen o tom, že byl podveden a že se na tom aktivně podílel žalobce, včetně důvodů, jež jej k tomuto přesvědčení vedly, nelze dovodit, že by vybočil z mezí výkonu práv a povinností stanovených zákonem. Nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil křivého obvinění, křivé výpovědi nebo přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalovaným uvedené údaje souvisely s předmětem výslechu a nebylo prokázáno, že by nebyl v dobré víře o správnosti svých tvrzení (o tom konečně svědčí i občanskoprávní řízení, jež probíhalo u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 774/94, kde se společnost S. neúspěšně domáhala po žalovaném plnění ze smlouvy o ukončení manažerské smlouvy ze dne 13. 12. 1993), ani to, že by účelem a cílem jeho tvrzení bylo žalobce zdiskreditovat. Soudy tak tvrzený zásah posoudily v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo i s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv a povinností plní, a neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Poukazuje-li dovolatel na medializaci případu, pomíjí závěr odvolacího soudu (bod 15 rozsudku), že dopad do osobnostních práv žalobce měla medializace možné manipulace žalobce směnkami, tedy jiného případu, v němž byl žalobce vyšetřován a trestně obviněn, a nikoli výroky žalovaného, které byly ve srovnání s tím nepodstatné a v souvislosti s nimi nebylo ani vedeno vyšetřování.
Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu ohledně dobré víry žalovaného o pravdivosti jeho výroků a v podstatě se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Ohledně výtky dovolatele, že soudy pominuly přenos důkazního břemene na žalovaného v případě zásahu do cti žalobce skutkovými tvrzeními, a odchýlily se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, dovolací soud poznamenává, že nejde-li o neoprávněný zásah proto, že jsou dány okolnosti vylučující jeho neoprávněnost a nedošlo k překročení zákonem stanovených mezí (jak je tomu i v projednávané věci), je v řízení o ochranu osobnosti z povahy věci nadbytečné dokazování pravdivosti skutkových tvrzení žalovaného.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (ohledně závěru soudu o neexistenci příčinné souvislosti) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
Napadl-li dovolatel výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu