ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2817.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2817/2020-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. J. , narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátem JUDr. Jaroslavem Doudou, se sídlem Tylova 242, Pelhřimov, proti žalovanému: VOD Jetřichovec , družstvo, se sídlem Jetřichovec 62, Pacov, IČO 00111295, zastoupený advokátem JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., se sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4, o 1.370.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 222/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 2. 2020, č. j. 15 Co 23/2020-98, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.037 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 2. 2020, č. j. 15 Co 23/2020-98, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 11. 2019, č. j. 1 C 222/2019-69. Soudy obou stupňů uzavřely, že právo žalobkyně na náhradu škody, jež jí měla vzniknout na nemovitostech v letech 2009 až 2013 v důsledku nesprávného postupu žalovaného při obhospodařování sousedních pozemků, se podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, promlčelo před podáním žaloby. Bez vlivu na běh promlčecí doby bylo přitom předchozí řízení zahájené v roce 2015, jež skončilo odmítnutím žaloby. Závěr o promlčení nezvrátilo ani tvrzení žalobkyně, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož okolnosti projednávané věci nenasvědčují existenci mimořádných okolností opodstatňujících tvrzený rozpor, zejména to, že by snad vznesení námitky mohlo být výrazem zneužití práva na úkor účastníka, jenž marné uplynutí lhůty nezavinil.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného práva a opakuje námitky, s nimiž se již dříve náležitě vypořádal odvolací soud; jeho právní úvaha stran vlivu soudního řízení, jež skončilo odmítnutím žaloby pro její vady, na běh promlčecí doby zcela odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, srov. zejména rozsudek ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4238/2017, a judikaturu v něm odkazovanou. Zdůrazňuje-li žalobkyně rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, pak vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, nelze zpravidla závěry o naplnění či nenaplnění podmínky rozporu s dobrými mravy ve sporném případě zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné pod C 3761 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Námitka rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by soud posoudil takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014). Dovolatelka přitom svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje a korektnost závěrů odvolacího soudu k otázce dobrých mravů v podstatě nikterak argumentačně nevyvrací. Zmiňuje-li v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, pak není zřejmé, jakým způsobem by závěry v tomto rozhodnutí vyslovené, vztahující se ke skutkově podstatně odlišné věci (v níž je akcentováno rozdílné postavení státu a jednotlivce), měly hovořit proti správnosti posouzení projednávané věci odvolacím soudem. Rovněž tak z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, není zřejmé, jakým způsobem by toto rozhodnutí, vynesené opět ve sporu značně rozdílném od projednávané věci, mělo nasvědčovat nesprávnosti úsudku odvolacího soudu. Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 337/97, v pracovněprávním sporu pak postrádá zcela jakoukoliv souvislost s právními závěry odvolacího soudu. Jelikož tedy ani své výhrady proti závěru o absenci rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dovolatelka neprovázala s otázkou, jež by v souladu s §237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení spočívající v odměně právního zástupce za vyjádření k dovolání ve výši 13.780 Kč (§8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 6 vyhlášky a §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) a dále v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), obojí pak o zvýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 o. s. ř. ve výši 2.956,80 Kč, celkem tedy po zaokrouhlení 17.037 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.
V Brně dne 15. 10. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu