ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2919.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2919/2020-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. R. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Kotrysem, se sídlem Vrahovická 2526/7, Prostějov, proti žalovanému: R. V. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Opatrným, se sídlem Masarykovo náměstí 128/3, Kroměříž, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 311/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 210/2019-428, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 210/2019-428, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 23. 5. 2019, č. j. 18 C 311/2016-396, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 8.217.321 Kč spolu s pravidelnými měsíčními částkami 28.812 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení, a dále 243.667,20 Kč a 202.550 Kč; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé v posouzení otázky: „zda-li nárok žalobce byl v době podání žaloby (zahájení řízení) promlčen, či nikoli, Nejvyšší soud ČR již posuzoval, a tato otázka by měla být posouzena jinak“. Zdůraznil, že již v předchozím řízení vedeném o stejný nárok proti témuž žalovanému postupoval řádně, nezaplatil-li soudní poplatek v rozsahu, v jakém nebyl osvobozen od jeho placení, stalo se tak proto, že úhrady dané částky nebyl vzhledem ke svým poměrům schopen, k zastavení řízení tak nedošlo v důsledku jeho nečinnosti či nedbalosti. S úsudkem, že k promlčení práva by došlo nehledě na dané řízení, souvisí podle dovolatele chybná úvaha o absenci rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, jenž lze v daném sporu spatřovat již v tom, že žalobce podal žalobu opožděně kvůli nesprávnému úřednímu postupu, jakož i v závažnosti pochybení žalovaného jako advokáta a v přetrvávajících zdravotních komplikacích na straně žalobce. Žalobce pokládá též za nesprávné a rozporné s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, nepřistoupil-li odvolací soud k moderaci nákladů řízení podle §150 o. s. ř., a navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu zrušeno a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
Vznáší-li dovolatel ve vztahu k meritorní části rozhodnutí výslovně otázku, zda bylo jeho právo promlčeno či nikoliv, táže se na posouzení konkrétní skutečnosti významné pro daný spor, nikoliv na problematický výklad právní otázky splňující atributy vyžadované §237 o. s. ř. Otázka vyhovující tomuto ustanovení přitom není zjistitelná ani z dalšího obsahu dovolání. Podrobuje-li kritice závěr o absenci rozporu s dobrými mravy, je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla takové závěry nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné pod C 3761 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Otázka týkající se námitky rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy zjevné nepřiměřenosti úsudku odvolacího soudu, zejména pokud by posoudil takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014, a ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Dovolatel však svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje, zmiňuje toliko povšechně a bez bližšího objasnění blíže nespecifikovaný nesprávný úřední postup soudu, jehož existence se nadto ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává, a protiprávní jednání žalovaného, jež se však má týkat samotného vzniku tvrzeného práva, nikoliv následného počínání žalovaného, které by ztěžovalo či bránilo včasnému uplatnění tvrzeného práva u soudu. Zmiňuje-li též přetrvávající zdravotní obtíže, pak ani neuvádí, jak mu bránily, aby žalobu podal dříve, přičemž mu zjevně nebránily v podání žaloby v roce 2013 ani v zahajování dalších soudních řízení (u Nejvyššího soudu je od roku 2014 rozhodováno o desítkách průběžně podávaných dovolání ve sporech, v nichž dovolatel vystupuje jako žalobce).
Lze podotknout, že námitkou promlčení se lze bránit vůči jakémukoliv právu promlčení podléhajícímu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013, a judikatura zde odkazovaná), tedy i právu na náhradu škody, jež ze své podstaty často zakládá právě právním řádem reprobované jednání dotčené osoby, aniž by jí však bylo upíráno právo vznést námitku promlčení. Ustálená rozhodovací praxe pohlíží na uplatněnou námitku promlčení jako na rozpornou s dobrými mravy především s ohledem na určité mimořádné okolnosti, za nichž byla uplatněna, jež přitom musí naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2656/2019). Výtky žalobce se však s uvedeným míjí.
Vzhledem k tomu, že k uplynutí promlčecí doby by došlo i při zohlednění předchozího soudního řízení, jsou zjevně zcela bezpředmětné výhrady proti konstatování, že jím nedošlo ke stavení promlčecí doby, jež je nadto zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4585/2014).
Brojí-li žalobce výslovně též proti rozhodnutí v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti nákladovým výrokům objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud tudíž podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu