ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3757.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3757/2018-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: A. H. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti žalované: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze , se sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, IČO 00064165, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 210/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, č. j. 72 Co 437/2017-510, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 72 Co 437/2017-510, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2017, č. j. 18 C 210/2009-469, v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 246.000 Kč s úrokem z prodlení z částky 144.000 Kč od 1. 8. 2010, zrušil jej v části výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 42.000 Kč, jakož i ve výroku o platební povinnosti žalované ohledně částky 173.257 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud takto rozhodl o doposud pravomocně neskončené části řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala s poukazem na §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (jenž je v souladu §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, rozhodnou právní úpravou) náhrady škody na zdraví, která jí byla způsobena v příčinné souvislosti s chirurgickým zákrokem ze dne 11. 12. 2006, při němž došlo k nežádoucímu narušení nervů v horní porci trapézu. Soud nyní rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce prosinec 2011 až červen 2012, za něž se žalobkyni doposud žádné náhrady nedostalo, a to ve výši 24.751 Kč měsíčně (celkem 173.257 Kč), a dále doplacení ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce červen 2008 až červen 2012 (celkem 288.000 Kč). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v důsledku komplikací provázejících zmíněný zákrok došlo k významnému a nevratnému omezení hybnosti levého ramene žalobkyně a tím i síly její levé horní končetiny, jež již nadále není schopna dlouhodobé pracovní činnosti, při níž by musela aktivně zapojovat levou horní končetinu, žalobkyně je nucena s ohledem na svůj zdravotní stav často střídat polohy, přičemž jí není doporučováno ani dlouhé sezení, ani stání a práce s rukama na úrovní horizontály. Není tak schopna nadále vykonávat svou původní profesi zdravotní sestry na kardiologii a v souladu s §447 odst. 1 obč. zák. má právo na náhradu majetkové újmy dané rozdílem mezi výdělkem před vznikem újmy a po ní s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Odvolací soud zdůraznil, že nejedná-li se o plnou invaliditu (tj. invaliditu třetího stupně) vyžadující kompenzaci rozdílu mezi průměrným výdělkem před poškozením a případným invalidním důchodem, ale toliko o poživatele částečného invalidního důchodu (tj. invalidního důchodu prvního a druhého stupně), u nějž se předpokládá, že jeho poživatel bude vykonávat zaměstnání odpovídající jeho zbývající pracovní způsobilosti, odpovídá ztráta na výdělku rozdílu mezi průměrným výdělkem před poškozením a přiznaným invalidním důchodem navýšeným o příjem, jehož je poškozený způsobilý dosáhnout vlastní činností. Odvolací soud odkázal též na judikaturu akcentující, že škůdce odpovídá jen za škodu poškozenému vzniklou následkem právní skutečnosti, za niž odpovídá. Nenastoupí-li ovšem poškozený do zaměstnání odpovídající jeho snížené pracovní schopnosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, je příčinou škody situace na trhu práce, nikoliv poškození zdraví (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2703/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, uveřejněný pod číslem 87/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1437/2010). Soud dále vyšel z toho, že v souladu s §2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995.Sb., jímž se provádí občanský zákoník, ve spojení s §354 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, odpovídal průměrný plat žalobkyně v době ztráty na výdělku hodinové mzdě 139,70 Kč. Jelikož přitom vedlejší účastník, vycházeje z téhož údaje o výši pravděpodobného výdělku žalobkyně před poškozením, případně z jeho následně valorizované výše, vyplácel žalobkyni z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku odpovídající snížení zmíněného pravděpodobného měsíčního výdělku o vyplacený částečný invalidní důchod a částku 6.000 Kč, odpovídající tehdejší zákonné výši minimální mzdy zaměstnance, jenž je poživatelem částečného invalidního důchodu, je požadavek žalobkyně na doplacení ztráty na výdělku za období od července 2008 do listopadu 2011 v částce 6.000 Kč měsíčně, v součtu 246.000 Kč nedůvodný (stejně jako požadavek na úhradu úroku z prodlení z částky 144.000 Kč od 1. 8. 2010). Posouzení zbylé části žalovaného nároku, konstruované s ohledem na to, že od prosince 2011 vedlejší účastník ustal v platbách, jež do té doby žalobkyni poskytoval, maje za to, že i přes snížený pracovní potenciál žalobkyně je v jejích možnostech dosáhnout vlastní pracovní činností příjem převyšující zákonnou výši minimální mzdy, si žádá uvážit, jakého výdělku by žalobkyně byla schopna dosáhnout při realizaci svého zachovaného pracovního potenciálu. Potřebnost rozsáhlého dokazování k této otázce vedla Městský soud v Praze ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v zamítavém výroku co do částky 42.000 Kč) a vrácení věci k dalšímu řízení.
Proti zamítavé části rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce doposud dovolacím soudem neřešené, respektive řešené jinak, a to posouzení skutečností vylučujících poškozeného z výdělečné činnosti, otázka zohlednění minimální mzdy jako položky odečítané od náhrady ušlého výdělku a otázka existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a nemožností dosahovat příjmu z výdělečné činnosti. Odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nevypořádal-li se s podstatnou částí odvolací argumentace žalobkyně a nepřihlédnul-li k některým skutkovým zjištěním, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobkyně míní, že závěry odvolacím soudem zmiňované judikatury, podle níž se při stanovení ztráty na výdělku poškozeného, jemuž je přiznán pouze částečný invalidní důchod, zohledňuje též výdělek, který by byl poškozený schopen dosahovat, nelze aplikovat bez dalšího ve všech případech, zejména jsou-li zde okolnosti svědčící pro jiné skutkové a právní závěry. Dovolatelka předně postrádá náležitou logickou oporu pro zohlednění kritéria minimální mzdy a závěr, že by byla schopna chodit do práce na plný pracovní úvazek, byť na lehčí administrativní práci, má za náležitě nepodložený. Diagnóza, pro niž jí byl přiznán invalidní důchod II. stupně, nezohledňuje celou řadu okolností, jež mají vliv na její pracovní způsobilost a schopnost dosahovat nějakého výdělku. Praktické ochrnutí na levou horní končetinu jí brání i v lehčích administrativních zaměstnáních, žalobkyně současně v posuzovaném období dojížděla na každodenní rehabilitaci a výkonu zaměstnání je na překážku i pravidelné užívání tišících prostředků a analgetik. Rovněž je třeba zohlednit, že žalobkyni byl přiznán tzv. příspěvek na péči s ohledem na to, že nebyla schopná sebeobsluhy, což činí nepředstavitelným, že byla schopna nastoupit do zaměstnání. Odvolací soud na zmíněné specifické okolnosti nikterak nereagoval, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Úvaha o absenci příčinné souvislosti při nasycenosti trhu práce může podle dovolatelky obstát pouze v obecné rovině, nicméně je třeba ji přehodnotit pro specifické a výjimečné případy, jedná-li se o osobu, jež se práci nevyhýbá a jíž prokazatelně nebyla žádná práce nabídnuta ani k tomu pověřenými státními orgány. Dovolatelka zdůraznila, že žalovaná, poukazující na možnost žalobkyně pracovat v kartotéce, jí takovouto práci nenabídla a že po přiznání invalidního důchodu byla vedena na úřadu práce a po celou dobu nedostala žádnou nabídku, byť se v rozhodné době nedalo mluvit o přesycenosti pracovního trhu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zpochybňuje-li dovolatelka východiska závěrů odvolacího soudu poukazem na šíři přetrvávajících zdravotních komplikací a poukazuje-li na to, že diagnóza, pro niž jí byl přiznán invalidní důchod druhého stupně, nezohledňuje celou řadu okolností ovlivňujících její pracovní způsobilost, nenastiňuje tak právní otázku ve smyslu citovaného ustanovení a současně opomíjí, že v souladu s §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (tj. v době, kdy byl žalobkyni s účinností ke dni 1. 5. 2008 přiznán částečný invalidní důchod), se při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, vycházelo ze zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a ze schopnosti dané osoby vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které dotyčný vykonával předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti této osoby, zda a jak je dotčený na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost jeho rekvalifikace a jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával. Náhled dovolatelky marginalizující význam stanoveného stupně invalidity stran míry zachování pracovní schopnosti tedy lze korigovat potud, že hodnocení stupně invalidity není omezeno na diagnózu a zahrnuje i související okolnosti, jež se promítají do schopnosti dané osoby vykonávat výdělečnou činnost. Žalobkyně sama nenaznačuje, že by snad orgán státní správy sociálního zabezpečení v tomto směru chyboval a že by stanovení stupně invalidity bylo mylné. Ostatně případné nedostatky tohoto rozhodnutí by nebylo namístě napravovat v civilním soudním řízení.
Požadavkům §237 o. s. ř. nevyhovuje ani další kritika závěrů odvolacího soudu. Závěr o absenci příčinné souvislosti mezi škodní událostí a ztrátou na výdělku v případě, že poškozený nemůže vykonávat výdělečnou činnost pro nedostatek pracovních příležitostí, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, uveřejněný pod č. 87/2017 Sbírky, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2703/2009, rozsudek ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005, usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2883/2004, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1437/2010, a ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1331/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, uveřejněný pod č. 89/2020 Sbírky). Žalobkyně mimo apel na zohlednění mimořádných okolností nepředestírá žádné právní argumenty, pod jejichž zorným úhlem by daný závěr neměl obstát, přičemž její akcentace toho, že přiznaný invalidní důchod reflektuje toliko stanovenou diagnózu, nikoliv však veškeré zatěžující zdravotní kompilace, není, jak bylo vyloženo výše, zcela přiléhavá.
Důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za výše popsaných okolností uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po pracovním úrazu, spočívá v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z důvodu následků pracovního úrazu, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí) a že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, uveřejněný pod č. 89/2020 Sbírky, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4254/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3558/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015, a dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1827/2019, v němž bylo též připomenuto, že závěr o vhodnosti kritéria minimální mzdy vyslovený původně v oblasti pracovněprávních vztahů lze převést i do roviny vztahů občanskoprávních). Úvahy odvolacího soudu jsou přitom s předestřenými tezemi opět zcela souladné a ani v tomto případně neskýtají v dovolání uplatněné výhrady podklad pro to, aby bylo Nejvyšším soudem přistoupeno k jejich revizi.
Vytýká-li dovolatelka napadenému rozsudku též jeho nepřezkoumatelnost, nenastiňuje ani takto problematickou otázku výkladu hmotného či procesního práva, ale spíše vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, k níž by však Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze u přípustného dovolání. Nadto lze dodat, že i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reflektující též závěry soudu Ústavního (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze den 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4270/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 812/2018, a judikaturu v nich odkazovanou), nelze požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí chápat jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument, a to zejména tehdy, jsou-li závěry odvolacího soudu natolik zřetelné, že účastníku nebrání s rozhodnutím věcně polemizovat, tedy nejsou na újmu uplatnění práv dovolatele; nelze přitom vyloučit ani to, že v kontextu konkrétní řešené věci postačí i odpověď implicitní. V projednávané věci dal odvolací soud zřetelně najevo, jaké skutkové okolnosti má pro své právní závěry za podstatné, z čehož vyplývá hodnocení ostatních okolností jako irelevantních, přičemž absence explicitního vyslovení daného úsudku zjevně nebyla na úkor možnosti dovolatelky s rozhodnutím polemizovat, což hovoří pro nedůvodnost výtek žalobkyně v tomto směru.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu