ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.38.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 38/2019-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. H., narozený XY, bytem XY, a b) P. S., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Nerudova 3184, 390 02 Tábor, proti žalované: ZAS D., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená Mgr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem Karlova 687, 407 47 Varnsdorf, o 4 684 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 50/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2018-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 7 C 50/2014-307, v pořadí druhým (poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 7. 2016, č. j. 7 C 50/2014-173, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 1 500 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do zaplacení dalších 3 184 000 Kč s příslušenstvím, byl ve vyhovujícím výroku o věci samé a v části zamítavého výroku ohledně částky 1 558 624 Kč, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 574/2016-215), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 340 779 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení dalších 2 717 845 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2007 do podílového spoluvlastnictví nemovitosti (budovy bez stavebních pozemků a zpevněné plochy) v obci a k. ú. XY (v areálu bývalého XY), právní účinky vkladu nastaly ke dni 21. 2. 2007. V době nabytí vlastnického práva byly nemovitosti na základě smlouvy ze dne 19. 11. 2003, uzavřené mezi XY a žalovanou, zatíženy věcným břemenem práva užívání ve prospěch žalované, o čemž žalobci věděli. Věcné břemeno bylo k návrhu žalobců zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 11. 2011, č. j. 7 C 260/2007-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 3. 2012, č. j. 15 Co 59/2012-209, z důvodu absolutní neplatnosti [§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)] smlouvy, jíž bylo zřízeno. Žalovaná z nemovitostí žalobců užívala pouze část administrativní budovy č. p. XY, jíž předala žalobcům ke dni 10. 7. 2012. Nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobcům bránila v užívání ostatních nemovitostí. Právně soud věc posoudil podle §451 obč. zák. a shledal opodstatněným nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání prvního patra budovy čp. XY v XY žalovanou bez právního důvodu v žalované částce 340 779 Kč s příslušenstvím. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 2 717 845 Kč soud uzavřel, že jednání předsedy představenstva žalované, který trestným činem spáchaným ve prospěch žalované její protiprávní jednání umožnil, bylo sice důvodem neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, nikoliv však bezprostřední příčinou vyloučení žalobců z možnosti užívání či jiného nakládání s předmětnými nemovitostmi. Neplatná smlouva o věcném břemeni nebránila žalobcům nemovitosti udržovat, užívat, pronajmout je či prodat. Soud neshledal ani porušení prevenční povinnosti žalovanou podle §415 obč. zák. či její postup v rozporu s dobrými mravy, nedohodla-li se s žalobci na zrušení věcného břemene.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2018-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v nákladových výrocích vůči státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť mezi neplatností smlouvy o věcném břemeni a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Jelikož smlouva neměla od samého počátku žádné právní účinky, nemohla ani právně účinně znemožňovat žalobcům užívání jejich nemovitostí, pronájem ani prodej, a to bez ohledu na existující zápis smlouvy v katastru nemovitostí. Žalobci již při koupi nemovitostí o věcném břemeni věděli a vycházeli z předpokladu, že smlouva, jíž bylo zřízeno, je neplatná. Jestliže neplatností smlouvy odůvodňují nárok na náhradu škody, je evidentní, že s touto situací počítali. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobcům jako právním nástupcům XY, které smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřelo, je třeba přičítat zavinění na neplatnosti smlouvy (včetně trestného jednání M. N., který smlouvu o věcném břemeni uzavřel za situace, kdy působil jako předseda představenstva XY i žalované), a proto jim podle §420 ve spojení s §42 obč. zák. nárok na náhradu škody nevznikl. Bránila-li se žalovaná v soudním řízení rozhodnutí o vyslovení neplatnosti zřízení věcného břemene, neporušila povinnosti podle §3 odst. 1 ani §415 obč. zák. Nedůvodnost žaloby shledal odvolací soud i v tom, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně vzniku škody – ušlého zisku, neboť neprokázali možnost uzavření konkrétní nájemní smlouvy ani smlouvy kupní, přičemž pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, nebýt protiprávního jednání škůdce, nepostačuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3320/2011 a 25 Cdo 4313/2008. Předmětné nemovitosti si žalobci pořizovali za účelem budoucího zisku z nich, proto pokud by na nich nevázlo v katastru nemovitostí zapsané věcné břemeno, směřoval by pravidelný běh věcí k realizaci zisku. Odvolacím soudem vytýkaný nedostatek konkrétních smluvních ujednání byl způsoben právě škodní událostí. Za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené pak označili otázku porušení právní či prevenční povinnosti a otázku příčinné souvislosti při bránění uvedení faktického stavu neexistence věcného břemene užívání nemovitostí do souladu se stavem zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí. Odvolacímu soudu vytýkají, že na posuzovanou věc nahlížel se znalostí současného stavu, kdy je pravomocně rozhodnuto o neplatnosti smlouvy o věcném břemeni, nikoliv v rozhodné době, kdy bylo věcné břemeno zapsáno v katastru nemovitostí. Protiprávní jednání M. N. ani oni nepovažují za bezprostřední a jedinou příčinu jejich vyloučení z užívání nemovitostí či nakládání s nimi, ale za okolnost, pro kterou muselo být žalované zřejmé, že smlouva o věcném břemeni je neplatná a vlastníci nemovitostí jsou omezováni neoprávněně. Nejde o samotnou neplatnost smlouvy, ale o to, že žalovaná po dobu více jak 5 let bránila výmazu neplatně zřízeného věcného břemene z katastru nemovitostí. Jednání žalované je třeba posuzovat souhrnně ve vzájemných souvislostech, kdy záměrně dosáhla uzavření neplatné smlouvy a následně neoprávněně bránila nápravě protiprávního stavu. Právní úprava zápisů v katastru nemovitostí účinná v rozhodné době totiž vycházela z domněnky, že údaje zde zapsané jsou v souladu se skutečným stavem. Důsledkem takovéhoto zápisu pak do doby jeho výmazu podle §151n odst. 1 obč. zák. bylo, že žalobci nemohli nemovitosti užívat, pronajmout je či prodat. Domnívají se tak, že příčinná souvislost mezi tímto porušením právní povinnosti žalovanou a tvrzenou škodou je dána. Namítají rovněž, že žalobce nelze považovat za právní nástupce XY z hlediska odpovědnosti za neplatnost smlouvy, když koupí nemovitostí od MONSTA Brno spol. s r. o. převzali právní stav, ve kterém se nemovitosti nacházely. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu (případně okresnímu) soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Žalobci spatřovali přípustnost dovolání, kromě jiného, v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení právní otázky splnění jednoho z předpokladů existence nároku na náhradu škody, a to vzniku škody.
Škodou ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. míní zákon újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sbírky). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno (v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, pod C 4027, nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008). Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodní událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, Soubor C 2564).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné na závěru, že žalobci neprokázali vznik ušlého zisku (škody), jenž je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobci, přestože byli předchozím zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu upozorněni na nedostatečná tvrzení ohledně existence a výše škody a byli vyzváni k doplnění rozhodných tvrzení i důkazů, vznik ušlého zisku ani poté nedoložili. Tvrdili, že škoda jim vznikla tím, že nemovitosti v jejich vlastnictví nemohli proto, že na nich vázlo věcné břemeno práva užívání žalovanou, sami užívat, udržovat, pronajmout je nebo prodat. Bylo zjištěno, že žalovaná užívala pouze jedno poschodí administrativní budovy a ve faktickém užívání ostatních nemovitostí žalobcům nebránila. Tvrdili dále, že pro právní závadu nemohli nemovitosti pronajmout, avšak neprokázali (skutkové závěry podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), že takovou možnost reálně měli, neboli že o pronájem předmětných nemovitostí usilovali a že nějaký subjekt o něj projevil vážný zájem. Ani v případě společnosti, v níž v rozhodné době působil jako statutární zástupce jeden ze žalobců, nebyl prokázán vážný zájem o nájem předmětných nemovitostí. Skutečnost, že nemovitosti byly zatíženy neplatně zřízeným věcným břemenem, nebránila jejich pronájmu ani prodeji (odkazují-li dovolatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1265/2018, č. 19/2002 Sbírky, přehlížejí, že se týká platně ujednaného věcného břemene, nikoliv absolutně neplatného, jak tomu bylo v posuzované věci), přičemž odrazila-li by se tato skutečnost ve výši nájemného či kupní ceny, představovala by škoda vzniklá v příčinné souvislosti s případným protiprávním jednáním žalované rozdíl mezi skutečně dosaženým ziskem z nájemného (kupní cenou) a ziskem (kupní cenou) z obvyklého nájmu v případě, že by na nemovitostech domnělé věcné břemeno nevázlo. Navíc po úpravě petitu (č. l. 231 spisu) po zrušení věci právě z důvodu nedostatečných tvrzení žalobci existenci, a zejména žalovanou výši škody, spatřovali v ušlém zisku z pronájmu nemovitostí (sluší se dodat, že znalecký posudek, od něhož žalobci výši škody odvíjejí, nestanovil zisk, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji, ale obecné nájemné v rozhodné době). Pokud tedy současně tvrdili, že škoda v žalované výši jim vznikla i tím, že pro právní závadu nemohli nemovitosti prodat, je toto tvrzení (a tedy i žaloba v této části) vnitřně rozporné.
Žalobci namítali, že nedostatek konkrétních smluvních příležitostí byl způsoben právě škodní událostí a odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, v němž soud uvedl, že není podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy, jejichž realizace má přinést poškozenému sjednané plnění. To skutečně obecně platí, neboť není vyloučeno, že škodní událost vedla právě k tomu, že nebyly uzavřeny smlouvy, které by jinak při pravidelném běhu okolností uzavřeny byly a staly by se podkladem pro dosažení zisku. I v takovém případě však musí být doloženo, že poškozený měl pro zamýšlené uzavření smluv vytvořeny podmínky a že jen vlivem škodní události k tomu nedošlo. V projednávané věci věcné břemeno „zatěžovalo“ předmětné nemovitosti již předtím než je žalobci, ačkoli o jeho existenci věděli, koupili. Jinak řečeno, úmysl dosáhnout zisku z pronájmu (či prodeje) pojali za situace, kdy nemovitosti byly sporným způsobem zatížené, a proto trvání zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí do pravidelného běhu událostí nezasáhlo. Jestliže žalobci spoléhali na to, že se jim podaří nemovitosti v krátké době právně očistit, jednalo se o jejich podnikatelský záměr, ohledně nějž nedoložili ani alespoň potenciální okruh možných zájemců o nájem areálu, které by odradil právě stav nemovitostí zapsaný v katastru. Rozhodnutí odvolacího soudu tak s odkazovaným rozhodnutím v rozporu není.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při posouzení vzniku škody od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jeho závěru, že není-li splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., nelze tomuto nároku vyhovět, tak nelze ničeho vytknout.
Jestliže obstál jeden z na sobě nezávislých důvodů, pro něž nebylo nároku žalobců vyhověno, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení jiného dovolacího důvodu by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor C 1025 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
Není-li dovolání přípustné, nemůže dovolací soud přihlédnout ani k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. ani k jiným vadám řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť by jimi rozhodnutí bylo postiženo.
Přípustnost dovolání vůči výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu