Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2020, sp. zn. 25 Cdo 4219/2019 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4219.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4219.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4219/2019-423 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobce: V. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 1, proti žalovanému: J. K. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupený Mgr. Janou Čižmárovou, advokátkou se sídlem Haštalská 760, Praha 10, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 132/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 21 Co 22/2019-369, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Čižmárové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 6 C 132/2016-319, uložil žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci písemnou omluvu následujícího znění: „XY“ , do 15 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit tuto omluvu na vlastní náklady v celostátním deníku vydávaném na území České republiky dle vlastní volby v minimálním formátu ¼ tiskové strany a zaplatit žalobci finančn í zadostiučinění 20.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Co do částky 980.000 Kč žalobu zamítl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení. Rozhodl tak o požadavku žalobce na zadostiučinění formou omluvy a zaplacením částky 1.000.000 Kč za zásah do jeho dobré pověsti a pošpinění jeho cti v očích veřejnosti, jehož se měl dne 3. 9. 2015 žalovaný dopustit vydáním knihy „XY“. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný vydal předmětnou knihu, jež obsahuje mimo jiné tvrzení, že žalobce pracoval pro k. M., R. K. dodával zbraně a v roce 1998 se na jeho objednávku podílel na únosu T. B.. Soud uzavřel, že tyto výroky jsou objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostní sféry žalobce a žalovanému se nepodařilo prokázat jejich pravdivost (byť nebyla prokázána ani jejich nepravdivost), proto s odkazem na §81 a §82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uložil žalovanému poskytnout žalobci zadostiučinění formou písemné omluvy i omluvy uveřejněné v tisku. Současně však vyšel ze zjištění, že mediální obraz žalobce byl primárně poškozen nikoli obsahem předmětné knihy, ale v důsledku jiných okolností souvisejících s jeho profesním působením a s probíhajícím trestním řízením, vedeným proti němu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, a zmínka o žalobci je v knize jen okrajovou, proto žalobci přiznal zadostiučinění v penězích jen ve výši 20.000 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 21 Co 22/2019-369, k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby součástí omluvy byl výrok „neboť obsah knihy ve vztahu k jeho osobě nebyl pravdivý a skutečnosti v něm uvedené se nezakládají na pravdě“, aby omluva byla publikována v tisku a aby mu žalovaný zaplatil finanční zadostiučinění 20.000 Kč, ve zbývajícím rozsahu rozsudek ve věci samé potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že vydáním předmětné knihy žalovaný ve smyslu §81 a §82 o. z. neodůvodněně zasáhl do cti a dobré pověsti žalobce tvrzením, jehož pravdivost nebyla prokázána, pročež je žalovaný povinen dát žalobci přiměřené zadostiučinění v podobě písemné omluvy podle §2951 odst. 2 o. z. Odvolací soud však dospěl k jinému právnímu závěru o přiměřenosti a formě zadostiučinění. Uveřejnění omluvy v celostátním deníku nemá podle odvolacího soudu opodstatnění, neboť ani sama dehonestující informace nebyla publikována v takové formě, zaslání písemné omluvy žalobci pokládal odvolací soud za adekvátní zadostiučinění, avšak bez konstatování o nepravdivosti informace, protože v řízení nebyla prokázána nejen její pravdivost, ale ani nepravdivost. K poskytnutí jakékoli peněžní satisfakce odvolací soud neshledal důvod s přihlédnutím k tomu, že žalobce je v celé knize zmiňován jen v několika odstavcích a ve světle ostatních v knize popisovaných událostí je bezvýznamnou postavou, které si čtenář nemusí ani všimnout. Tvrzení žalobce, že kvůli obsahu knihy byl nucen odejít z veřejných funkcí, bylo vyvráceno, a nebylo prokázáno, že by obsah knihy měl negativní vliv na průběh trestního řízení, jež je proti němu vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel reprodukoval závěr odvolacího soudu, že výroky žalovaného jsou objektivně způsobilé zasáhnout do cti žalobce, že žalovaný neprokázal jejich pravdivost, ale že v řízení nebyl spolehlivě prokázán ani opak, a citoval části odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ohledně dokazování před soudem druhého stupně a podmínek, za nichž se odvolací soud smí odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Závěr o neprokázání nepravdivosti tvrzení žalovaného pokládá žalobce za irelevantní, význam má jen otázka, zda nepravdivé informace jsou způsobilé přivodit žalobci újmu. Žalobce vytkl odvolacímu soudu, že sice konstatoval správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale následně skutkový stav posoudil odlišně, jestliže neshledal nutným zveřejnění omluvy. Dovolatel dále citoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, a předestřel svou argumentaci proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti a nedůvodnost a dále se ve vyjádření věnoval argumentaci proti závěrům soudů obou stupňů o důvodnosti žaloby a proti opodstatněnosti nároku žalobce na zadostiučinění v jakékoli podobě a rozsahu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, je přípustné jen tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Žalobce odůvodňuje přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci, přičemž vymezení důvodu dovolání, tedy právní otázky, která byla podle dovolatele odvolacím soudem vyřešena nesprávně, je jednou z náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V daném případě dovolatel nejen neformuluje právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo a která podle něj byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale neformuluje žádnou právní otázku. Z pouhých citací judikátů nelze dovodit, jaký právní závěr z nich plynoucí by odvolací soud nerespektoval. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, se týkají postupu odvolacího soudu při dokazování a zjišťování skutkového stavu, a odvolací soud se závěrům v nich formulovaným nezpronevěřil, neboť zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal odpovídajícími provedenému dokazování, a sám neučinil žádné odlišné skutkové závěry, jež by vyžadovaly provedení dalších důkazů. Rozsudek odvolacího soudu je také v souladu se zásadami pro posuzování podmínek, důvodnosti a stanovování výše finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, plynoucími ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud pečlivě vážil intenzitu a závažnost zásahu do pověsti a cti žalobce, přiměřenost zadostiučinění ve formě omluvy i podmínky pro přiznání relutární náhrady, a své úvahy řádně odůvodnil. Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 14. 10. 2020 JUDr. Robert Waltr předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/14/2020
Spisová značka:25 Cdo 4219/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4219.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§241a odst. 1,2,3 o. s. ř.
§243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:01/05/2021
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 110/21
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12