ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.480.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 480/2020-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. D. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, zmocněnec pro doručování: JUDr. Antonín Blažek, advokát se sídlem V Grni 759, Kunovice, proti žalovanému: M. H. , soudce Vrchního soudu v XY, XY, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 304/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2019, č. j. 71 Co 312/2019-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 12 C 304/2018-158, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak v řízení o náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout tím, že žalovaný 28. 8. 2015 jako soudce Krajského soudu v Brně zamítl jeho návrh na zahájení insolvenčního řízení proti společnosti PERFECT INVEST, a. s., a to poté, co nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, a dále tím, že žalovaný dne 11. 11. 2015 jako jeden ze soudců tříčlenného odvolacího senátu Vrchního soudu v Olomouci potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Brně (vydané v insolvenčním řízení, v němž je žalobce v postavení dlužníka), obsahem jehož odůvodnění se žalobce cítil dotčen. Okresní soud s odkazem na §78 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a §5 písm. a) a §6 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) uzavřel, že vznikla-li žalobci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudu škoda, neodpovídá za ni soudce, který rozhodnutí vydal (resp. se dopustil nesprávného úředního postupu), ale stát, za nějž jedná Ministerstvo spravedlnosti. Aniž proto zkoumal, zda žalovaný soudce skutečně vydal nezákonné rozhodnutí či se dopustil nesprávného úředního postupu, zamítl žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 71 Co 312/2019-238, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu a ztotožnil se s jeho právním posouzením, zejména se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Tvrdí-li žalobce, že žalovaný zasáhl do jeho osobnostních práv v rámci výkonu povolání soudce krajského a následně vrchního soudu při projednávání jeho insolvenčních věcí, neodpovídá za takový zásah (byl-li by prokázán) žalovaný, ale stát. Žalovaný by mohl být zcela výjimečně pasivně legitimován v řízení o náhradu nemajetkové újmy, pokud by byla vyvolána excesivním jednáním žalovaného, zcela vybočujícím z rámce výkonu soudní moci, které však v dané věci nebylo zjištěno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou soudy obou stupňů posoudily nesprávně, v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 146/2008, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002, z nichž vyplývá, že lze (byť výjimečně) žalovat soudce žalobou na ochranu osobnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Do osobnosti člověka, resp. do jejích jednotlivých složek, jak jsou demonstrativně vypočteny v §81 odst. 2 o. z., může být neoprávněně zasaženo nejen subjektem jednajícím v oblasti soukromého práva, ale i subjektem, který je povolán k výkonu veřejné moci a jedná ve sféře práva veřejného. Tyto dva případy je však třeba pečlivě rozlišovat právě s ohledem na okruh osob povinných k náhradě nemajetkové újmy, jak správně dovodil odvolací soud. Vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v §3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny. V §31a zákona č. 82/1998 Sb. je přitom založen výslovně nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do osobnostních práv, tedy jde o odčinění nepříznivého dopadu do osobnostní (nikoliv majetkové) sféry poškozeného zasahujícího především jeho čest, vážnost, důstojnost, projevy osobní povahy, ale i soukromí, osobní svobodu, život a zdraví. Podstatné je, že zákon č. 82/1998 Sb. definuje podmínky vzniku odpovědnosti státu (viz zmocnění v čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod), neboť u řady zákroků při výkonu veřejné moci z povahy věci dochází k zásahům do osobnosti jednotlivce – typicky například trestní stíhání (a úkony s ním spojené) - stát ale z důvodu veřejného zájmu tyto zásahy aprobuje. V takových případech, pokud zákon nestanoví jinak, nemá dotčený subjekt právo na náhradu. Na druhé straně stojí zásahy, které ačkoliv provedeny při výkonu veřejné moci, naplňují definici nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu a jedině tehdy vzniká poškozenému právo na odčinění újem z nich vzniklých. Nároku vyplývajícího z takového zásahu do osobnosti se nelze domáhat podle §81 a násl. o. z. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 904/08), nýbrž se uplatní režim zákona č. 82/1998 Sb. a občanský zákoník se užije toliko subsidiárně [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, a zejména rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), bod 31, či rozsudek ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, a konečně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, č. 125/2011 Sbírky]. Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v §3 zákona č. 82/1998 Sb., je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019). Také odůvodněním soudního rozhodnutí lze zasáhnout do osobnostních práv, jak přímo účastníka, tak i třetí osoby. Porušení osobnostních práv, vytýkaná ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí, je však nutno zvažovat s ohledem na účel odůvodnění, zejména proto, aby soudu bylo umožněno jasně a podrobně vysvětlit, jaký skutkový stav byl v daném případě shledán a jaké je jeho právní posouzení. Z toho důvodu lze ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí uvažovat o případném neoprávněném zásahu do osobnostních práv jen zcela výjimečně (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05).
Závěr odvolacího soudu, že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. KSBR 31 INS XY, vydaného soudkyní JUDr. Knapilovou, nepředstavuje exces z výkonu veřejné moci, je v souladu se shora citovanou judikaturou. V řízení nebylo prokázáno, že by se obsah usnesení věcně, časově či místně vymykal z procesních pravidel řádného soudního řízení, a mohl by proto být shledán vybočením z výkonu veřejné moci. Navíc obsahem odůvodnění předmětného usnesení nemohl žalobcovu čest v žádném případě zasáhnout žalovaný, neboť předmětné usnesení nevydal, jeho odůvodnění nevytvořil, a pokud se podílel na potvrzujícím rozhodnutí předmětného usnesení, učinil tak jako člen tříčlenného senátu odvolacího soudu, a to nikoli jako předseda ani referující soudce. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za zásah do jeho osobnosti postupem Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 30 INS XY je právní závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci státu, vyplývající z právního posouzení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., zcela namístě. Žalobce totiž tento nárok po skutkové stránce odůvodňuje (dle jeho názoru) vadným procesním postupem soudu, aniž by jakkoli vymezil důvody, pro které by měl být tento postup pokládán za exces, za nějž by neměl odpovídat stát, ale rozhodující soudce.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, který by měl právo na náhradu nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu