ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2154.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2154/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, proti žalovaným 1/ M. K. , bytem XY, a 2/ P. L. , bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 320/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 39 Co 15/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. září 2019, č. j. 13 C 320/2018-101, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ (výrok I.); současně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni tam uvedenou náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2020, č. j. 39 Co 15/2020-150, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. jen tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku, jinak ho v tomto výroku potvrdil, a v nákladovém výroku II. jen tak, žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náklady řízení společně a nerozdílně, jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Otázku, zda dovolatelce (žalované 1/) vznikl nájemní poměr k souboru místností, jenž měl vzniknout sloučením (ve smyslu §56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) předmětného bytu se sousedním bytem, jejž měla nejprve v osobním užívání a později v nájmu (od 4. února 2011 pak ve společném nájmu manželů spolu s dovolatelem /žalovaným 2/), na základě nájemní smlouvy uzavřené konkludentní formou v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, vyřešil odvolací soud v intencích dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na níž poukázal v napadeném rozhodnutí (v této souvislosti lze zmínit zejména rozsudky z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a z 30. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 212/2005), své právní názory v tomto směru přesvědčivě odůvodnil, dovolací soud k nim v podstatě nemá co dodat, a proto na ně pro stručnost odkazuje.
K otázkám vztahujícím se k právnímu posouzení věci podle §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), lze uvést následující.
Již v rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, Nejvyšší soud dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1ednu 2014. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil dále např. v usnesení z 13. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3529/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 22. března 2017, sp. zn. I. ÚS 648/17/, či v rozsudku ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018, a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Zbývá dodat, že posouzení dobré víry domnělého nájemce nemůže vycházet jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo nájemní právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, aby tu byl alespoň domnělý právní titul (titulus putativus). Dobrá víra ve smyslu §2238 o. z. pak zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, z 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněné pod č. C 1176 a C 1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, uveřejněný pod č. 144/2018 časopisu Soudní judikatura, a z 31. července 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, jejichž závěry jsou přiměřeně využitelné i v poměrech právní úpravy ochrany „poctivého nájemce“ obsažené v §2238 o. z. /o tom svědčí např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018/).
V posuzované věci je zapotřebí především zdůraznit, že dovolatel nemohl důvodně usuzovat na existenci nájemního práva k předmětnému bytu z obsahu rozhodnutí o sloučení bytů z 27. března 1985, č. j. byt/ZH 95/85/44-666/R2/M (dále též jen „Rozhodnutí“), neboť dotčeným rozhodnutím (vydaným podle §56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) udělil příslušný odbor bytového hospodářství souhlas s užíváním bytu výlučně dovolatelce. Případný vznik společného nájmu dovolatelů k tomuto bytu (resp. k souboru místností, jenž zahrnoval i předmětný byt) podle §2238 o. z. pak ovšem závisel pouze na dobré víře dovolatelky, a nikoli též dovolatele, který byt po celou dobu užíval odvozeně od jejího – domnělého – užívacího práva. Dovolatelčina dobrá víra (i kdyby byla dána) však evidentně netrvala k 1. lednu 2014, a nic na tom nemění, že se snad v minulosti důvodně (tj. sice mylně, leč z omluvitelných příčin) domnívala, že jí na základě Rozhodnutí vzniklo právo osobního užívání bytu, později transformované v nájemní právo k tomuto bytu. Tato její dobrá víra totiž – objektivně posuzováno – zanikla nejpozději dne 25. dubna 2008 poté, co byla při jednání zastupitelstva žalobkyně (městské části Praha 6), jehož se osobně zúčastnila, starostou žalobkyně výslovně upozorněna, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, a byly jí též sděleny důvody, o něž žalobkyně tento závěr opírá. K řečenému lze jen dodat, že ke ztrátě dovolatelčiny dobré víry přitom zcela postačovalo již zmíněné upozornění starosty žalobkyně. Není totiž podstatné, zda „pronajímatel“ doložil svá tvrzení o užívání sporného bytu bez právního důvodu; postačí, že jeho ingerence ve věci byla způsobilá vyvolat u do té doby dobrověrného uživatele bytu pochybnosti o tom, že je jeho nájemcem (viz mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od shora citované judikatury (jeho rozhodnutí je v tomto ohledu naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že dovolatelům nemohlo vzniknout (společné) nájemní právo k předmětnému bytu ani podle §2238 o. z. K 1. lednu 2014 totiž nebyla ani u jednoho z nich splněna podmínka pro aplikaci citovaného ustanovení v podobě trvající dobré víry domnělého nájemce v existenci práva nájmu bytu.
Předkládali-li pak dovolatelé k dovolacímu přezkumu též řešení další právní otázky (předestřené v čl. V. dovolání), nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda „lze lhůtu k vyklizení vázat na právní moc kolaudačního rozhodnutí k rozdělení topných systémů…“ , zaujal-li názor, že samotný způsob vytápění bytu nikterak nebrání jeho vyklizení. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat. Nad rámec řečeného však i přesto pokládá za potřebné alespoň v obecné rovině dodat, že vyklizení bytu lze ve výroku soudního rozhodnutí nepochybně vázat na splnění určité podmínky (k tomu viz §262 o. s. ř.). Uvedené však platí pouze v případě, že je k tomu dán příslušný zákonný či smluvní podklad. O takový případ však v souzené věci evidentně nešlo.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalobkyně nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu