ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2316.2020.3
sp. zn. 26 Cdo 2316/2020-487
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně TAPAS BOREK, s.r.o. , se sídlem v Borku č. p. 74, IČO: 49549049, zastoupené JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému městu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav , se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 1/6, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o určení existence právního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 10 C 23/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 222/2018-432, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 222/2018-432, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem dne 24. března 2011 (dále jen „Smlouva“) trvá. Tvrdila, že žalovaný od Smlouvy nejprve odstoupil, poté ji vypověděl, přičemž oba tyto úkony jsou neplatné. Vzhledem k tomu, že jako žadatelka o povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska na těchto pozemcích dokládá Smlouvou obvodnímu báňskému úřadu vyřešení střetu zájmů ve smyslu §33 horního zákona (zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství /horní zákon/), má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května 2018, č. j. 10 C 23/2018-101, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 19 Co 222/2018-176, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že závazkový právní vztah založený Smlouvou trvá a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 222/2018-432, rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že určil, že závazkový právní vztah založený Smlouvou trvá a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po částečném doplnění a zopakování dokazování zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Žalobkyně je podnikatelka, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné i hornická činnost a činnost prováděná hornickým způsobem, a účastnice správního řízení o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Borek nad Labem zahrnujícím mimo jiné i pozemky parc. č. 1931/25 a 1931/27 v obci Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, k. ú. Stará Boleslav. Vlastníkem těchto pozemků je žalovaný. Dne 24. března 2011 účastníci uzavřeli smlouvu o pronájmu pozemků (dále opět jen „Smlouva“), kterou žalovaný jako pronajímatel přenechal žalobkyni jako nájemkyni do nájmu pozemky parc. č. 1931/25, 1931/27, 2655/1 a 2724/3 v obci Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, k. ú. Stará Boleslav (dále též jen „Pozemky“). Účelem nájmu bylo vydobytí výhradního ložiska štěrkopísků ve stanoveném dobývacím prostoru Borek nad Labem, včetně provedení sanace a rekultivace těchto pozemků podle schváleného plánu rekultivace na lesní plochy. Nájemní vztah byl uzavřen na dobu určitou, tj. po dobu potřebnou k zajištění účelu nájmu, s tím, že nájem začíná dnem nabytí právní moci rozhodnutí o povolení plánu otvírky, přípravy a dobývání a plánu likvidace pro prostor zahrnující také Pozemky (dále jen „Rozhodnutí o povolení otvírky“) a končí dnem předání Pozemků pronajímateli po provedené rekultivaci. Nájemce je povinen užívat Pozemky pouze ke sjednanému účelu nájmu, nemůže je dále pronajmout bez výslovného písemného souhlasu pronajímatele (čl. V. bod 1. Smlouvy) a v souladu s čl. V. bodem 4. Smlouvy je oprávněn a povinen zajistit údržbu Pozemků před zahájením jejich využívání k předmětu nájmu vhodným zemědělským způsobem, např. mulčováním. Nájemce je v tomto smyslu oprávněn vystupovat před třetími osobami jako zemědělský nájemce Pozemků. Smlouva je platná podpisy obou stran a účinná dnem nabytí právní moci Rozhodnutí o povolení otvírky. Dopisem ze dne 16. listopadu 2016 žalovaný od Smlouvy odstoupil a jako důvod odstoupení uvedl, že v rozporu s čl. V. bodem 1. Smlouvy poskytla žalobkyně bez souhlasu žalovaného v období od 22. dubna 2015 do 4. listopadu 2016 Pozemky k užívání a požívání společnosti WOR, s.r.o., a to na základě dohody o hospodaření na půdních blocích ze dne 22. dubna 2015 (dále jen „Dohoda“ a „Odstoupení“). Následně žalobkyně žalovanému oznámila svůj nesouhlas s Odstoupením. Dopisem ze dne 26. dubna 2017 žalovaný Smlouvu vypověděl a výpověď odůvodnil tím, že lze dospět k závěru, že Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, právní vztah jí založený má charakter pachtu, a proto je třeba ho posuzovat podle dosavadních právních předpisů; možnost Smlouvu vypovědět pak vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) v návaznosti na ustanovení §677 odst. 1 obč. zák. (dále jen „Výpověď“). I v tomto případě žalobkyně žalovanému sdělila, že s Výpovědí nesouhlasí. Příslušným správním orgánem doposud nebylo rozhodnuto o povolení plánu otvírky, přípravy a dobývání a plánu likvidace prostor zahrnujících Pozemky.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především shledal, že žalobkyně má – z důvodů tam popsaných – na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, dovodil, že pokud by Smlouva byla uzavřena v době od 1. ledna 2014, z hlediska jejího obsahu by nepochybně šlo o pacht. Vznikla-li by v době do 31. prosince 2013, pak by se řídila dosavadní právní úpravou. V dané věci však nájem nevznikl, neboť doposud nebyla naplněna odkládací podmínka ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák. – nabytí právní moci Rozhodnutí o povolení otvírky. Z toho důvodu Výpověď nemohla přivodit zánik dohodnutého nájmu, jelikož ta se může uplatnit pouze u nájmu vzniklého (existujícího). Nad rámec uvedeného, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 3557/2014, doplnil, že mezi účastníky byl sjednán nájem na dobu neurčitou. Jeho zánik byl totiž vázán na okolnosti, o nichž není jisté, zda nastanou, neboť to, zda nastanou, závisí výlučně na činnosti žalobkyně. Poté se zabýval povahou ujednání o povinnosti žalobkyně zajistit údržbu pozemků sečením či mulčováním (čl. V. bod 4. Smlouvy). V této souvislosti vyložil, že vůle účastníků směřovala jednak ke sjednání nájmu, jehož vznik byl vázán na zmíněnou odkládací podmínku, a jednak k založení závazkového právního vztahu na dobu neurčitou, jehož obsahem byla povinnost žalobkyně zajistit údržbu pozemků sečením či mulčováním, aniž by za to získala jakékoliv protiplnění; nebyla k tomu však povinna výlučně osobně, nýbrž i prostřednictvím třetích osob. Dotčené ujednání pak posoudil jako nepojmenovanou smlouvu (§51 obč. zák.) uzavřenou na dobu neurčitou, neboť zánik jí založeného právního vztahu byl vázán na tutéž okolnost jako vznik nájmu, tj. nabytí právní moci Rozhodnutí o povolení otvírky (podmínka rozvazovací ve smyslu §36 odst. 2 věty druhé obč. zák.). Na podkladě uvedeného uzavřel, že důvod uvedený v Odstoupení naplněn nebyl. Nebyla-li totiž žalobkyně povinna zajišťovat údržbu Pozemků osobně, neporušila svou povinnost, jestliže za tímto účelem uzavřela Dohodu se společností WOR, s.r.o. Nadto ke dni uzavření Dohody nájem neexistoval, a tudíž nemohl být ve prospěch společnosti WOR, s.r.o. platně sjednán ani podnájem. Žalobkyně proto čl. V. bod 1. Smlouvy neporušila. Nájemní vztah tedy Výpovědí ani Odstoupením nezanikl. Pro úplnost pak uvedl, že jelikož nájem nevznikl do 31. prosince 2013, pak by se i na jeho skončení aplikovala nová právní úprava. Zřízení užívacího práva třetí osobě bez souhlasu pronajímatele je hrubým porušením povinností nájemce ve smyslu §2215 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“). Bez výpovědní doby však lze nájem vypovědět pouze pro zvlášť závažné porušení povinností nájemce (§2232 o. z.); žalovaný by proto mohl nájem vypovědět pouze s výpovědní dobou podle §2231 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Z důvodů tam podrobně vylíčených nesouhlasil především se závěrem, že nelze vypovědět platný, avšak neúčinný závazek sjednaný na dobu neurčitou. Namítal, že takové posouzení je v rozporu s Ústavou chráněným vlastnickým právem. V konečném důsledku by totiž takový závazek mohl trvat věčně, neboť závisí pouze na žalobkyni, zda účinnost Smlouvy nastane. Byl by tedy nucen v dotčeném právním vztahu setrvat po neomezenou dobu, bez možnosti nastalou situaci jakkoliv zvrátit. Navíc čekal-li by se zasláním výpovědi až na okamžik účinnosti Smlouvy, mohlo by v průběhu výpovědní lhůty dojít k poškození Pozemků, jelikož žalobkyně již bude oprávněna zahájit těžbu. Zdůraznil, že tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dále odvolacímu soudu vytýkal, že se v rozporu s tam specifikovanou judikaturou nezabýval možností, zda Výpovědí neskončil závazek údržby Pozemků, posoudil-li ujednání v čl. V. bodu 4. Smlouvy jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Podle jeho názoru jde o závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, který lze v souladu s §582 obč. zák. jednostranně ukončit výpovědí. Konečně, pouze nad rámec takto nastolených otázek, nesouhlasil ani se závěrem, že ujednání v čl. V. bodu 4. Smlouvy naplňuje znaky nepojmenované smlouvy. Domníval se, že ve skutečnosti byl takto stranami sjednán nájem na dobu neurčitou, neboť žalobkyně byla oprávněna Pozemky užívat za protiplnění ve formě úkonů, tj. provádění jejich údržby. Takový nájem se řídí od 1. ledna 2014 občanským zákoníkem (zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“), a v souladu s ustanovením §2231 o. z. ho lze jednostranně ukončit výpovědí, případně podle §2002 o. z. od smlouvy odstoupit pro podstatné porušení povinností druhé smluvní strany. Závazek vzniklý na základě ujednání v čl. V. bodu 4. Smlouvy tudíž platně zanikl Odstoupením nebo Výpovědí. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně ho změnil tak, že žalobu zamítne. Současně požádal o odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem doposud nebyla výslovně vyřešena otázka, zda je smluvní strana oprávněna vypovědět platný, avšak dosud neúčinný závazek, sjednaný na dobu neurčitou.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posouzení hmotněprávních aspektů otázky otevřené dovolacímu přezkumu vycházel dovolací soud, a to i s přihlédnutím k závěrům, které ohledně charakteru právního vztahu založeného Smlouvou zaujal ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, z dosavadních právních předpisů, tj. zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“).
Podle §36 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží (odstavec 1). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (odstavec 2).
Podle §582 odst. 1 obč. zák. jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.
Podle §677 obč. zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí (odstavec 1). Nájemní smlouvu lze vypovědět při nájmech pozemků patřících do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu v jednoroční lhůtě, a to ke dni 1. října běžného roku; při nájmech jiných nemovitostí v tříměsíční lhůtě, při nájmu movitých věcí v jednoměsíční lhůtě (odstavec 2).
Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že právní vztah založený Smlouvou se řídí dosavadní právní úpravou, neboť jak vyplývá již ze zrušujícího rozsudku ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, svým obsahem Smlouva naplňuje znaky pachtu ve smyslu ustanovení §2332 a násl. o. z.; byla-li tudíž uzavřena v době do 31. prosince 2013, ustanovení §3074 odst. 1 věty první o. z. se pro něj neuplatní.
Před samotným posouzením otázky předložené k dovolacímu přezkumu se dovolací soud nejprve zabýval povahou výpovědi jako právního úkonu, jenž způsobuje zánik závazku, a také povahou, resp. účinky odkládací podmínky ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák.
Ve vztahu k výpovědi především odborná literatura (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II , 2. vydání, Praha 2009, s. 1704
– 1706) a částečně také soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. září 1999, sp. zn. 32 Cdo 2364/98, či z 27. července 2010, 32 Cdo 750/2009) dovodila, že výpověď je jednostranný právní úkon, v jehož důsledku zaniká celý závazkový právní vztah uplynutím výpovědní lhůty. Výpovědí se smlouva neruší (jak je tomu např. při odstoupení od smlouvy). Práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až od účinnosti výpovědi. Výpověď tedy působí ex nunc a nedotýká se vzájemných práv a povinností účastníků v době předtím.
Podmínka ve smyslu §36 obč. zák. je pak vedlejším ujednáním právního úkonu, kterým se jeho účinnost, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá (je pro ně nejistá). Odkládací podmínka je taková, kde právní účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti, nastanou až splněním podmínky. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky (conditione pendente) existuje proto stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, vůbec právní účinky nabude. Protože s možnou účinností musí jeho subjekty počítat, zůstávají právním úkonem vázány. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami ujednáno něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon již účinnosti nenabude (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II , 2. vydání, Praha 2009, s. 329 – 330). V rozsudku ze dne 27. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1860/2013, Nejvyšší soud dovodil, že závaznost smlouvy nastává okamžikem jejího vzniku jakožto dvoustranného právního úkonu za podmínky současné platnosti smlouvy. Jejím důsledkem je nemožnost jednostranné změny dohodnutých práv a povinností či ukončení závazkového vztahu jiným způsobem, než jak předvídá zákon či je dohodnuto ve smlouvě.
Z uvedených závěrů lze vyjít i v projednávané věci. Odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že jelikož Smlouva doposud nenabyla účinnosti, nelze ji vypovědět, neboť výpověď jako jeden ze způsobů skončení nájmu (závazku) lze uplatnit toliko u nájmu vzniklého (existujícího). S takovým posouzením se dovolací soud neztotožňuje. Je-li již smlouva platně sjednána, je pro strany v určitém smyslu závazná, byť ještě nenabyla účinnosti v důsledku nesplnění odkládací podmínky. Doposud tudíž nevznikla ta subjektivní práva a povinnosti, jež smlouva výslovně předvídá. To ovšem neznamená, že by se smluvní strany mohly chovat tak, jakoby neexistovala. Naopak, musí být připraveny začít v souladu s ní jednat, jakmile je splněna podmínka zakládající její účinnost. Jistý typ závazku – právního vztahu – jako součást závazku hlavního a doposud neúčinného (v tomto případě nájmu) tudíž mezi stranami nepochybně existuje. Není pak ani důvod vytvářet ze závazků podmíněných zvláštní kategorii s odlišnými pravidly, zejména ve vztahu k možnosti jejich ukončení; předně tak nečiní ani samotná právní úprava. Nelze však také přehlédnout, jak ostatně výstižně namítá i dovolatel, že takový závěr by minimálně pro jednu ze stran představoval nepřiměřené důsledky. Ta by totiž nebyla oprávněna se ze smlouvy vyvázat až do okamžiku splnění odkládací podmínky. Nadto si lze představit i situaci, kdy by druhá strana, jež je schopna splnění podmínky ovlivnit, a jíž by stav nejistoty mohl být ku prospěchu, tento okamžik účinně oddalovala, aniž by současně docházelo k maření ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 obč. zák. Dovolací soud proto uzavírá, že platný, avšak doposud neúčinný závazek, sjednaný na dobu neurčitou, lze vypovědět za podmínek stanovených ve smlouvě jej zakládající, případně tak, jak předvídá zákon.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími dovolacími výtkami, a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu