ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.512.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 512/2020-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce O. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 35 944 308 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 158/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 28 Co 353/2019-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. října 2019, č. j. 28 Co 353/2019-128, potvrdil usnesení ze dne 22. července 2019, č. j. 27 C 158/2018-86, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalovaná písemně vyjádřila) není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť v něm nastolenou otázku, zda nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva je nárokem z nesprávného úředního postupu, odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nikoliv o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2013, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3475/14, či ze dne 21. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1811/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze 4. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 587/17). Jelikož uvedená otázka je v soudní praxi dlouhodobě ustálena, není důvod se od ní odchýlit a na tom nemohou nic změnit ani dovolatelovy poukazy na judikaturu vztahující se k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 4. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu