ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.938.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 938/2020-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně TRUSTINVEST CR, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, IČO 26914069, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalovaným 1) M. I. , narozenému XY, bytem XY, 2) R. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Michalem Bartalem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2392/17, o zaplacení 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 235/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2019, č. j. 38 Co 206/2018-511, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 358 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Vítka, advokáta se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18.
Odůvodnění:
Žalobami podanými dne 11. 8. 2010 se žalobkyně domáhala zaplacení celkem částky 720 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení. Žaloby odůvodnila zejména tím, že dne 1. 11. 2006 uzavřela se žalovanými nájemní smlouvu na pronájem v ní specifikovaných nemovitostí, přičemž žalovaní jí neuhradili sjednané nájemné za období od května 2008 do února 2009. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 17. 1. 2011, č. j. 7 C 235/2010-21, spojil obě věci, vedené pod sp. zn. 7 C 235/2010 a sp. zn. 7 C 236/2010, ke společnému řízení.
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 7 C 235/2010-410, zastavil řízení v části požadavku na zaplacení částky 117 474,30 Kč spolu s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 602 525,70 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 38 Co 206/2018-511, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 1. 11. 2006 jako smlouvu dle ustanovení §663 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), tedy jako smlouvu o nájmu nemovitosti jako celku. Uzavřel, že předmětná smlouva má všechny předepsané náležitosti, nedostatek uvedení účelu nájmu pak nezpůsobuje její neplatnost, neboť není nezbytnou náležitostí smlouvy. Rovněž dovodil, že žalobkyně je v této věci nadále aktivně legitimována.
Dovolání žalovaných proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
Dovolatelé namítají neplatnost nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2006 ze stejných důvodů, které dovolací soud již při posuzování této otázky řešil v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 769/2018, od jehož závěrů není důvod se odchýlit. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že byla-li nemovitost (budova) pronajata jako celek (byť se v ní nacházely pouze nebytové prostory) spolu s přilehlými pozemky, režim nájemního vztahu byl podřízen §663 a násl. obč. zák., což odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úprava (obecného) nájmu (§663 a násl. obč. zák.) neobsahovala ustanovení korespondující veřejnoprávním předpisům [v daném případě §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), posléze §126 odst. 1 větě první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu], proto normy veřejného práva neměly bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nebylo možno spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/2014)].
Jestliže je tedy otázka platnosti nájemní smlouvy posuzována výhradně z hlediska obecných ustanovení o nájmu (§663 a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení není soudem považována za neplatnou jen proto, že v ní není vyjádřen účel nájmu, je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe.
Dovolatelé právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňují také prostřednictvím skutkových námitek (např. poukazem na to, jakým způsobem měla být interpretována vůle smluvních stran s ohledem na zamýšlený účel nájemní smlouvy) a napadají i způsob provedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Fakticky se domáhají toho, aby Nejvyšší soud přezkoumával správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (a v závislosti na výsledku korigoval právní závěry odvolacího soudu). Uplatňují tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Jen pro úplnost lze uvést, že z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry soudu nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, z jakých důkazů a skutečností jimi prokázaných při posouzení nároku vycházel, odvolací soud se s jeho hodnocením důkazů ztotožnil a jeho skutkové závěry převzal.
V další části dovolání žalovaní polemizují se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně v daném sporu aktivně legitimována. Při posouzení této námitky žalovaných je třeba vyjít z obsahu projektu kombinovaného rozdělení žalobkyně ze dne 13. 11. 2015 (který byl předložen jako příloha č. 2 notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Helenou Divišovou dne 21. 12. 2015 pod sp. zn. NZ 5583/2015, N5414/2015) a vyložit jej i s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně ze dne 5. 2. 2018 a společnosti EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. ze dne 12. 2. 2018.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na základě projektu kombinovaného rozdělení došlo k rozdělení obchodní společnosti TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., formou odštěpení sloučením s obchodní společností EURO HOME GASTRO a.s. a formou odštěpení se vznikem nových obchodních společností. Obchodní společnost TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., nezanikla, ale vyčleněné části jejího jmění (oceněné posudkem znalce) včetně případných práv a povinností z pracovněprávních vztahů přešly mimo jiné na sedm vznikajících nástupnických společností. Nemovitosti, které byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2006, přešly ke dni zápisu rozdělení do obchodního rejstříku na společnost EURO HOME OLYMP a.s. (článek 17, bod 1 projektu), práva a povinnosti s nimi spojená k témuž dni na společnost EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. (článek 17, bod 2 projektu). Z projektu však nevyplývá, že by tím byla myšlena i všechna práva a povinnosti vzniklá před uvedeným dnem nebo před rozhodným dnem rozdělení (1. 1. 2015), od něhož se jednání rozdělované společnosti považují za jednání uskutečněná na účet nástupnických společností.
Uzavřel-li odvolací soud za této situace, že projev vůle uvedený v článku 17 odst. 1 a 2 projektu rozdělení s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně a EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. i k předchozím okolnostem případu bez pochyb směřoval k tomu, aby na EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. nepřešla práva a povinnosti spojená s nemovitostmi vzniklá před rozhodným dnem včetně žalovaného nároku a že tedy žalobkyně je v této věci aktivně legitimována, je jeho závěr v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedený závěr ostatně odpovídá i ustanovení §261 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.
Vytýkají-li dovolatelé dále odvolacímu soudu řádně neodůvodněný rozsudek či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnili ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že bez významu z hlediska přípustnosti dovolání je též námitka, že „do nabytí právní moci napadeného rozsudku nebyl žalobce ani jedním soudem vyzván k úhradě celého soudního poplatku za podanou žalobu a tento soudní poplatek nebyl žalobcem dosud uhrazen“, tuto otázku odvolací soud neřešil a nejde ani o vadu řízení.
V části, v níž dovolatelé napadli výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu