Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2020, sp. zn. 27 Cdo 2024/2019 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2024.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2024.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2024/2019-339 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Iva Waldera v právní věci žalobce Ing. Pavla Tlustého , se sídlem v Děčíně, Sládkova 449/22, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužnice V. A. C., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, proti žalovanému J. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, PSČ 150 00, o zaplacení 10.355.836 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 43/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2019, č. j. 8 Cmo 112/2017-292, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 46 Cm 43/2014-244, ve znění usnesení ze dne 28. 3. 2017, č. j. 46 Cm 43/2014-251, zamítl žalobu o zaplacení 10.355.836 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). [2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. [4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož v posuzované věci začala dlužnici (dále též jen „společnost“) běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody nejpozději dne 8. 2. 2010, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [5] Z té se podává, že za okamžik, kdy se společnost s ručením omezeným dozví ve smyslu §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jenobch. zák.“), o vzniku škody, způsobené jí jejím jediným jednatelem, je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohl dozvědět společník, popřípadě jiná osoba, která je oprávněna nárok na náhradu škody vůči jednateli uplatňovat. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015. [6] V poměrech projednávané věci se (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud) o škodě způsobené společnosti jejím jediným jednatelem dozvěděl, resp. mohl dozvědět, jediný společník společnosti, který se na vzniku škody nijak nepodílel, nejpozději dne 8. 2. 2010. Jelikož jediný společník byl podle §131a obch. zák. oprávněn jménem společnosti uplatnit nárok na náhradu škody vůči jednateli, subjektivní promlčecí doba počala (v souladu s §398 obch. zák.) běžet již od 8. 2. 2010. [7] Namítá-li dovolatel, že insolvenční správce „vstupuje do práv a povinností dlužnice, nikoli společníka dlužnice“, přehlíží, že subjektivní promlčecí doba počala běžet právě společnosti, nikoli jejímu společníkovi, který byl podle zákona oprávněn za společnost vůči členu statutárního orgánu uplatnit nárok na náhradu škody. [8] Dovolání nečiní přípustným ani další dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť i tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [9] Z té se podává, že: 1) Smyslem §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. 2) Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. 3) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [10] V poměrech projednávané věci (podle obsahu spisu) žádná z uvedených okolností nenastala. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „ze zjištění soudu nevyplývá, že by bylo jednání žalovaného objektivně způsobilé zabránit společníku společnosti či insolvenčnímu správci včas uplatnit nárok na náhradu škody“. [11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 10. 2020 JUDr. Marek Doležal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/20/2020
Spisová značka:27 Cdo 2024/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2024.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Promlčení
Dotčené předpisy:§398 předpisu č. 513/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2020-12-30