ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2329.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2329/2020-1281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce R. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, PSČ 110 00, a 2) Revolution Hair s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Dlouhá 730/35, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24814822, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Stadiony 2719/19, PSČ 150 00, za účasti J. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, jako vedlejšího účastníka na straně druhé žalované, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 118/2011, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, č. j. 47 Co 180/2018-1248, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 47 Co 180/2018-1256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 C 118/2011-865, zamítl žalobu o určení, že první žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY (dále společně jen „nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky II. až IV.) a státu (výrok V.).
[2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 6. 2015, č. j. 30 C 118/2011-625, jímž bylo žalobě vyhověno, Krajský soud v Hradci Králové zrušil usnesením ze dne 15. 11. 2016, č. j. 47 Co 299/2015-699, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. 9. 2017, č. j. 27 Cdo 1406/2017-748.
[3] K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že první žalovaná je vlastnicí nemovitostí (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý až čtvrtý výrok).
[4] Jde přitom taktéž o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2018, č. j. 47 Co 180/2018-901, jímž byl rozsudek soudu první stupně potvrzen, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 27 Cdo 1730/2019-966, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podala druhá žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají otázky, zda skutečnost, že věc patří osobě (podnikateli), per se znamená, že je součástí jejího podniku, a zda je soud povinen „vypořádat se s námitkami účastníků, které jsou pro posouzení věci rozhodující“, takto v projednávané věci s námitkou dovolatelky, že nemovitosti nejsou součástí podniku. Dovolatelka při jejich formulaci přehlíží, že odvolací soud zjistil, že záměrem první žalované bylo pořádat v nemovitostech školení pro kadeřníky a eventuálně nemovitosti pronajímat cestovní kanceláři (srov. odstavec 18 odůvodnění napadeného rozsudku). To potvrdila také první žalovaná, která na jednání konaném dne 13. 11. 2018 uvedla, že „v předmětných nemovitostech probíhalo školení kadeřnic, takže i tento objekt souvisel s hlavním předmětem podnikatelské činnosti žalované“. Dovolatelka tudíž v dovolání vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázky založené na vlastní skutkové verzi projednávané věci.
[7] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelkou předestřené otázky týkající se definice podniku a jeho součástí, tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
[8] Namítá-li dovolatelka, že soudy „s dostatečnou mírou přesnosti“ nezjistily, který majetek je součástí podniku první žalované, a odvolací soud předčasně a tudíž nesprávně dospěl k závěru, že komplexem smluv fakticky došlo k převodu podniku na druhou žalovanou, brojí proti nedostatečným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv právní otázku, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí ve vztahu k této námitce spočívá, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Výhradami ke skutkovým závěrům soudů obou stupňů pak dovolatelka nikterak nezpochybňuje právní závěr ohledně definování pojmu podnik.
[9] Napadá-li dovolatelka nesprávnost závěrů odvolacího soudu spočívající v tom, že převod „některých aktiv a pasiv“ posoudil jako součást převodu podniku první žalované, a poukazuje-li na závěry judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, uveřejněný pod číslem 19/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterých aby došlo k převodu podniku (tak, jak je definován v §5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) musí dojít k převodu všech jeho hmotných a nehmotných složek, nebo převodu (alespoň) k podstatné části tohoto podniku, která bude sama o sobě naplňovat definici podniku – argumentujíc, že v projednávané věci nebyly některé (konkrétní) věci první žalované na dovolatelku převedeny – polemizuje tím ve skutečnosti se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 27 Cdo 1730/2019-966. Podle něho skutečnost, že si první žalovaná ponechala část skladových zásob, které postupně rozprodávala, jakož i část movitého majetku, neukončila svou činnost a vedla dál své účetnictví, sama o sobě nevylučuje, že účelem komplexu smluv bylo převést fakticky celý podnik první žalované, mohla-li jej po roce 2011 právě v důsledku uzavření celého komplexu smluv provozovat obdobným způsobem v odpovídajícím rozsahu druhá žalovaná.
[10] S tímto závěrem Nejvyššího soudu, který byl pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.) a na němž Nejvyšší soud nemá důvod ničeho měnit, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu; řešení těchto otázek proto není s to založit přípustnost dovolání.
[11] Namítá-li dovolatelka (údajné) vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, (nedostatečné odůvodnění závěru, že nemovitosti byly součástí podniku, vady v dokazování listinnými důkazy, nevypořádání se s námitkami tykajícími se vad v dokazování odvolacím soudem, nepřípustná skutková zjištění dovolacího soudu), přehlíží, že uvedené námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[12] Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud k dovolací námitce poznamenává, že jeho konstatování, že „doposud zjištěný skutkový stav nasvědčuje tomu, že účelem komplexu smluv bylo převést fakticky celý podnik první žalované“ (viz odstavec [31] odůvodnění rozsudku sp. zn. 27 Cdo 1730/2019) – vyjádřené ve vztahu k závěru, který se týkal faktického převodu podniku – nebylo skutkovým zjištěním, ale závěrem o nedostatečném zkoumání rozhodných okolností odvolacím soudem (srov. odstavce [28] až [30] citovaného rozsudku).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu