ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2564.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2564/2019-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) J. R. , narozené XY, a b) J. R. , narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Bytovému družstvu Střešovická 33 v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Střešovická 1067/33, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 25091310, o zaplacení 194.055,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 166/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 6 Cmo 8/2017-142, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 73 Cm 166/2011-94, zamítl žalobu o zaplacení 194.055,68 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Podle smlouvy o zajišťování správy společných prostor ze dne 22. 11. 1999 (uzavřené mezi žalobci jako vlastníky bytových jednotek a současně jako spoluvlastníky společných prostor a žalovaným jako správcem společných prostor) měl žalovaný vyplácet žalobcům ročně poměrnou část prostředků z fondu, z něhož se financovala údržba a opravy a do něhož plynuly příjmy z pronájmu nebytových prostor třetím osobám. Zároveň účastníci sjednali, že veškerá přijatá usnesení členské schůze žalovaného týkající se správy domu podle této smlouvy jsou závazná i pro žalobce.
2) Žalovaný předkládal žalobcům pravidelně ke kontrole zprávy o jeho činnosti, na základě kterých bylo možno posuzovat správnost nakládání správce se společným majetkem.
3) Všechny výdaje žalovaného za roky 2000 až 2006 byly rozhodnutími členských schůzí žalovaného schváleny, aniž by žalobci (ač měli možnost kdykoliv nahlížet do účetnictví žalovaného) proti tomu cokoli namítali. Žalobci se naopak osobně nebo prostřednictvím zástupce členských schůzí zúčastnili a s předloženými účetními závěrkami a výsledky kontrol souhlasili.
4) Žalobci tvrdili, že nejsou schopni doložit svá tvrzení o tom, že žalovaný v uvedených letech využíval prostředky získané od třetích osob (nájemců) za pronájem společných prostor v rozporu se svými oprávněními.
[5] Na takto ustaveném základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, podle něhož hospodaření žalovaného se společným majetkem bylo možné podle smlouvy ze dne 22. 11. 1999 zpochybnit toliko v rámci formulování rozhodnutí členské schůze družstva nebo zákonem stanovenou cestou zpochybnění již přijatého rozhodnutí členské schůze družstva, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.
[6] Jestliže hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek v letech 2000 až 2006 bylo podle předložených zápisů z členských schůzí podrobeno kontrolní a přezkumné činnosti nejvyššího orgánu družstva a jestliže se žalobci podle smlouvy zavázali závěry tohoto orgánu respektovat a nevyužili možnosti korekce schvalovacích rozhodnutí ohledně hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek, nelze podle odvolacího soudu „odsouhlasení postupu družstva v rámci uvedeného hospodaření s majetkem vlastníků jednotek zvrátit jinak, než prokázat opak“. To se však „žalobcům, s ohledem na jimi naznačenou důkazní nouzi, nepodařilo pro nedostatek listin a jiných dokladů o hospodaření žalovaného s jejich majetkem v rozhodné době, vzdor správnému postupu soudu prvního stupně, jenž žalobcům vytvořil dostatečné podmínky, aby mohli zpochybnit závěry nejvyššího orgánu družstva ohledně správnosti hospodaření družstva se společným majetkem vlastníků jednotek“.
[7] Odvolací soud proto shledal nedůvodnou námitku žalobců „poukazující na neunesení důkazního břemene na straně žalovaného ohledně jeho hospodaření se společným majetkem, neboť žalovaný svá tvrzení o řádném hospodaření se svěřeným majetkem doložil schvalujícími rozhodnutími členských schůzí družstva tak, jak se smluvní strany na závaznosti uvedených právních skutečností dohodly“.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíce za to (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí se při řešení otázky důkazního břemene a s tím související otázky tzv. informačního deficitu procesní strany odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[9] Dovolatelé, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, se domnívají, že „skutkový stav ohledně nesprávného hospodaření žalovaného přednesli v rámci možností, které měli“, a bylo poté na žalovaném, aby takto „vyložený“ skutkový stav vyvrátil.
[10] Podle dovolatelů „v tomto soudním sporu“ nastala situace, kterou vystihuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Dovolatelé „přednesli opěrné body skutkového stavu a zvýšili tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení a měla přijít vysvětlovací povinnost žalovaného“. Žalovaný však žádnou vysvětlovací povinnost neposkytl, a proto „by to mělo být hodnoceno v jeho neprospěch“. Částečné a chaotické „účetnictví“, jež žalovaný teprve v průběhu řízení na výzvu soudu dovolatelům zpřístupnil, je podle nich zcela neprůkazné.
[11] Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky nesení důkazního břemene při informačním deficitu procesní strany, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
[13] Z té se (mimo jiné) podává, že:
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019).
[14] V poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobci své důkazní břemeno neunesli a nesprávné hospodaření žalovaného neprokázali, přestože objektivně nemají a nemohou mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí. Byl to naopak žalovaný, který měl povinnost řádně vést účetní evidenci a další listiny prokazující správnost hospodaření, a jehož proto tížila vysvětlovací povinnost. Nesplnil-li ji, bylo na odvolacím soudu hodnotit tuto skutečnost v jeho neprospěch.
[15] Ač odvolací soud postupoval v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, neměla tato skutečnost vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. To odvolací soud založil na správném a postačujícím závěru, podle něhož hospodaření žalovaného se společným majetkem bylo možné podle smlouvy ze dne 22. 11. 1999 zpochybnit toliko v rámci rozhodování členské schůze družstva nebo zákonným postupem v rámci přezkumu již přijatého rozhodnutí členské schůze družstva, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.
[16] Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
[17] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání dovolatelů bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu