ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4255.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 4255/2019-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobce R. J. narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 237/37, PSČ 602 00, proti žalované České provincii Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova , se sídlem v Rajhradě, Odbojářů 324, PSČ 664 61, identifikační číslo osoby 73633089, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, PSČ 616 00, o zaplacení 105.545 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 160/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2019, č. j. 49 Co 91/2018-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit R. J. na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.824,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 14 C 160/2014-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 105.545 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do zákonného úroku z prodlení z přiznané částky od 14. 12. 2012 do 20. 6. 2014 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu – ve výroku I. a III. – potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nevyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož právnímu předchůdci žalobce za období listopad 2012 až únor 2013 náleželo plnění ve výši 105.545 Kč odpovídající odměně ujednané ve smlouvě o výkonu funkce, kterou s dovolatelkou uzavřel dne 1. 1. 2011, přestože dne 25. 9. 2012 (s účinností ke dni doručení výpisu z rejstříku evidovaných právnických osob) byl dovolatelkou z funkce odvolán (tj. že mu mimo jiné náleželo plnění za tříměsíční výpovědní dobu sjednanou ve smlouvě), je – ve výsledku – souladný s judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že je-li člen statutárního orgánu právnickou osobou odvolán, funkce mu zaniká k okamžiku účinnosti jeho odvolání. Vztah statutárního orgánu s právnickou osobou však odvoláním z funkce nemusí být ukončen; ten se totiž (včetně svého zániku) řídí smlouvou o výkonu funkce a může skončit jen způsobem upraveným touto smlouvou nebo zákonem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4082/2016).
[6] Skutečnost, že právní předchůdce žalobce byl dovolatelkou účinně odvolán k počátku listopadu 2012 tak – za situace, kdy s ním v článku V. smlouvy o výkonu funkce sjednala výpovědní dobu – nemůže ničeho změnit na tom, že právní vztah mezi právním předchůdcem žalobce a dovolatelkou skončil až jejím uplynutím.
[7] Lze dodat, že námitky dovolatelky týkající se „odvolání plných mocí a výpovědi smluv“ ze dne 8. 11. 2012 přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací soud svůj závěr o tom, že dovolatelka porušila smlouvu o výkonu funkce, vystavěl na skutečnosti, že dne 25. 9. 2012 [současně se změnou stanov, kterou zřídila jiný statutární orgán (správní radu)] odvolala právního předchůdce žalobce z funkce statutárního orgánu (ředitele) D. M. R. (dále jen „Domov“), „aniž by předtím smlouvu o výkonu funkce vypověděla a aniž by k uvedeným krokům přistoupila až po uplynutí výpovědní doby sjednané pro výpověď smlouvy.“ Právní předchůdce žalobce tak nemohl od 5. 11. 2012 vykonávat funkci ředitele, a to ne proto, že mu byly správní radou Domova následně vypovězeny „smlouvy a plné moci“, případně, že ho „představitelé Domova do prostor Domova již nepustili“, ale v důsledku odvolání z funkce učiněného dovolatelkou.
[8] Na řešení uvedených námitek dovolatelky tak napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[9] Konečně, vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepoužití §66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a dále možnosti „odmítnutí peněžitého plnění dle smlouvy o výkonu funkce z důvodu jednání žalobce směřujícího k úmyslnému ekonomickému poškození žalované“ ve smyslu zmíněného ustanovení, pomíjí, že ani na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nespočívá.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu