ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2137.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2137/2020-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, proti žalované SAPARIA a.s. , IČ 261 17 649, se sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o 587.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 365/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2020, č. j. 70 Co 24/2020-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.261,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Filipa Chytrého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro uznání ze dne 14. 1. 2019, č. j. 21 C 365/2018-29, uložil žalované zaplatit žalobci v záhlaví označenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak proto, že elektronickým platebním rozkazem ze dne 22. 11. 2018, č. j. EPR 281204/2018-6, žalovanou podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se v případě, že podá odpor, vyjádřila k připojené žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Současně ji poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří ani nesdělí, jaký závažný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznala (§114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.). Dne 28. 11. 2019 podala žalovaná proti uvedenému platebnímu rozkazu včasný neodůvodněný odpor s tím, že jej dodatečně doplní a zašle soudu vyjádření k žalobě. Lhůta pro vyjádření však marně uplynula dne 7. 1. 2019, aniž by žalovaná uvedla jakékoli důvody, které by jí včasnou procesní reakci na žalobní návrh znemožnily. Soud proto konstatoval, že nastoupila fikce uznání nároku, a rozhodl rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 70 Co 24/2020-165, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shrnul průběh řízení před soudem prvního stupně, přičemž dodal, že žalovaná zaslala soudu své vyjádření dne 16. 1. 2019, tedy až po vyhlášení napadeného rozsudku pro uznání. Námitku odvolatelky, že výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. protiprávně vydala vyšší soudní úřednice, shledal neopodstatněnou, jelikož podle aktuálního výkladu §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 121/2008 Sb.“), je takový postup možný. Samo vydání tzv. kvalifikované výzvy pak bylo v řešené kauze opodstatněné. Fikce uznání nároku nastala s ohledem na splnění všech zákonných podmínek (po náležitém poučení žalované o tomto následku nevyhovění řádně doručené výzvě) a nepředstavovala zásah do práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zbývalo tedy posoudit, zda žalovaná lhůtu nezmeškala z omluvitelného důvodu. Právní zástupce žalované uvedl, že v jeho vnitřní elektronické evidenci bylo nesprávně vyznačeno, že lhůta pro vyjádření k žalobě končí až dne 7. 2. 2019. Odvolací soud neshledal věrohodným tvrzení, že toto pochybení nastalo při „pravidelném ročním IT servisu“ v advokátní kanceláři, a za postačující neměl ani důkazy, které žalovaná k prokázání tohoto svého tvrzení předložila. Příčina nesprávně uvedeného data v evidenci advokáta žalované tak podle odvolacího soudu nebyla prokázána; i kdyby však k naznačenému nedopatření došlo v důsledku aktualizace informační infrastruktury, pokládal by městský soud ze strany advokáta za nezodpovědné, pakliže by záznam o kriticky důležité procesní lhůtě vedl pouze v elektronickém systému, který je předmětem zásahu poskytovatele IT služeb, v důsledku něhož může dojít (podle vyjádření zmíněného poskytovatele) ke změně či ztrátě uložených dat. Takovou příčinu zmeškání lhůty by nebylo možné pokládat za omluvitelnou ani v případě, že by byla prokázána. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že rozsudek pro uznání byl Obvodním soudem pro Prahu 4 vydán po právu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, v němž předně cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, ze kterého dovozuje, že rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. je coby extrémní zásah do práva na spravedlivý proces namístě pouze jako reakce na zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu žalovaného a měl by být soudy užíván zdrženlivě. Fikce uznání může nastoupit, jen je-li zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, nebo je-li obstrukčně pasivní a jeho jednání působí průtahy. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo. Dovolatelka podala vyjádření k žalobě 9 dnů po uplynutí stanovené lhůty, před doručením rozsudku pro uznání, domnívajíc se, že tak činí včas, v důsledku nesprávného záznamu v elektronické evidenci jejího zástupce.
Důvod, proč byl konec lhůty v systému advokáta žalované zaznačen chybně, se nepodařilo přesně stanovit, přičemž je pravděpodobné, že se tak stalo v důsledku údržby IT infrastruktury, nelze však vyloučit, že příčinou byl též omyl pracovníka kanceláře. Dle žalované je nicméně nesprávný názor, že neprokázání důvodu předmětného pochybení samo o sobě vylučuje omluvitelnost zmeškání lhůty k vyjádření. Odvolací soud pochybil, pakliže se soustředil výhradně na zkoumání příčin vzniku nesprávného záznamu v evidenci zástupce žalované, a nezabýval se tím, zda měl postup dovolatelky charakter zaviněného zdržování řízení. Sám fakt, že k pochybení došlo ve sféře advokáta žalované, nečiní důvod zmeškání lhůty neomluvitelným (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 30/2015).
Dovolatelka konečně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s relevantní procesní námitkou žalované, podle níž bylo vydání kvalifikované výzvy na základě §114b odst. 1 o. s. ř. vyšší soudní úřednicí v rozporu s nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5290/2007. Žalovaná trvá na tom, že by rozhodnutí s tak extrémními následky, jako má řečená výzva, mělo být svěřeno pouze do rukou soudce.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a rozhodne o nevydání rozsudku pro uznání.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl, jelikož se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu nikterak neodchýlil.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustné není.
Východiskem interpretace podmínek vydání rozsudku pro uznání na základě fikce ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. musí být nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, vydaný v řízení o přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení. V bodech 35 a 40 citovaného judikátu se uvádí, že fingované uznání žalobou uplatněného nároku je institutem ústavně konformním, neboť žalovaný obdrží do vlastních rukou žalobu s výzvou a řádným poučením, přičemž záleží pouze na něm, zda se bude bránit a splní zákonem stanovené a jemu známé požadavky, nebo zdali zůstane pasivní. Vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svou obranu, a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, pak není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů bránících žalovanému ve vyjádření postačí k (alespoň dočasnému) odvrácení vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit. Svobodná vůle žalovaného konat, nebo nekonat tak zůstává neomezena. Navíc nelze přehlédnout, že procesní strany si mají být rovny nejen v právech, ale též v povinnostech. Žalobce musí pod hrozbou odmítnutí žaloby mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá. Dále je povinen, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s podáním žaloby či na výzvu soudu. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že se žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení.
V návaznosti na tento výklad pak Ústavní soud i ve své další rozhodovací praxi nastoupení fikce uznání nároku jako důsledku nepodání vyjádření k řádně doručené výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. akceptuje coby ústavně konformní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 2517/17, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 818/18, či ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 2157/18), přičemž dodává, že jakkoliv je na užití rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. zapotřebí nahlížet restriktivně, dodržování lhůt musí být posuzováno formálně (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3211/18).
K nastíněným úvahám pak Nejvyšší soud doplňuje, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním předvídatelné právní následky, o jejichž závažnosti byl účastník náležitě poučen, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme s těmito právními následky korespondující opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl rozsudkem pro uznání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2936/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 967/2018, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2735/2019).
S tímto výkladem jsou jak počínání soudu prvního stupně, jenž po marném uplynutí lhůty k vyjádření stanovené podle §114b odst. 2 o. s. ř. vydal rozsudek pro uznání na základě §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., tak úvahy odvolacího soudu, který postup obvodního soudu aproboval, souladné.
Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, z nichž se podává, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání je legitimním nástrojem pouze jako reakce na obstrukce nebo procesní pasivitu žalovaného (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, bod 26, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, bod 23, a ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, bod 44, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019), je třeba podotknout, že žalovaná v řízení před obvodním soudem ode dne 28. 11. 2018, kdy podala neodůvodněný odpor, až do dne 16. 1. 2019, kdy soudu zaslala další podání ve věci, jednoduše pasivní byla, neboť v řízení nic nečinila, přičemž si lze jen těžko představit „intenzivnější“ pasivitu než úplné zdržení se jakýchkoli procesních úkonů.
Akcentuje-li dovolatelka, že se k žalobě vyjádřila pouhých devět dnů po uplynutí lhůty ve smyslu §114b odst. 2 o. s. ř., lze dále poukázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 3064/18, v němž bylo nastoupení fikce uznání shledáno souladným s ústavním pořádkem, přestože (odborně zastoupená) žalovaná podala vyjádření k žalobě toliko pět dnů po uplynutí stanovené lhůty (tedy promptněji než – taktéž profesionálně zastoupená – dovolatelka v nyní řešeném sporu).
Fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. by tak byla v kontextu přezkoumávané věci vyloučena, pouze pokud by byly důvody, pro něž žalovaná zmeškala stanovenou lhůtu, omluvitelné, jak již Nejvyšší soud předeslal v usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 3000/2019-139, jímž odmítl dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žádosti ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůty pro podání vyjádření k žalobě (obdobně viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2010, nebo jeho usnesení ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5243/2015).
Co se týče posouzení omluvitelnosti řečeného zmeškání lhůty, je předně třeba vyzdvihnout, že omluvitelný důvod zmeškání lhůty musí účastník, který se jej ke svému prospěchu dovolává, nejen tvrdit, ale též prokázat, aby se vůči němu nepříznivé důsledky zmeškání lhůty neuplatnily (přiměřeně viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 120/2014). Požadoval-li tedy odvolací soud po žalované, aby okolnosti nasvědčující omluvitelnosti opožděného podání vyjádření k žalobě – včetně jí namítaného zapříčinění nepřesného údaje v evidenci právního zástupce údržbou IT systému – náležitě prokázala, a dospěl-li ve světle faktu, že se jí podle jeho názoru takový důkaz nezdařil, k závěru o nastoupení fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř., nedopustil se tím žádného pochybení. Sám úsudek o neunesení důkazního břemene, jež v tomto bodě spočívalo na žalované, pak pro svou skutkovou povahu nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018, ze dne 25. 9. 2019, sen. zn. 33 ICdo 79/2019, či ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019).
Jelikož Městský soud v Praze nad rámec již uvedeného rovněž poznamenal, že i kdyby se žalované podařilo prokázat tvrzené okolnosti, které jí zabránily ve včasném podání vyjádření, nejednalo by se o důvody omluvitelné, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury omluvitelnost zmeškání lhůty nepůsobí jen objektivně vzniklé překážky, ale – v závislosti na všech okolnostech případu – též skutečnosti procesní stranou nebo jejím zástupcem případně způsobené nebo jinak zaviněné, má-li příčina toho, proč účastník řízení procesní úkon neučinil včas, s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2016, a dále též usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4062/2017, a ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017).
Od tohoto výkladu se však odvolací soud neodchýlil, neboť zmeškání lhůty pro vyjádření se k žalobě nepokládal za neomluvitelné jen proto, že byly jeho příčiny přičitatelné zástupci žalované, ale na základě úvahy, že se vedení údajů o stanovených lhůtách v jediné elektronické evidenci, která byla předmětem údržby, v jejímž průběhu mohlo podle poskytovatele IT služeb dojít ke změně či ztrátě uložených dat, jeví ze strany zástupce žalované nezodpovědné, a tedy nezpůsobilé ospravedlnit zmeškání lhůty. Sluší se dodat, že jelikož je zkoumání omluvitelnosti nedodržení procesní lhůty závislé na posouzení veškerých okolností věci, náleží řešení této otázky primárně soudům nižších stupňů, jejichž závěry by soud dovolací jako instance toliko přezkumná mohl zpochybnit jen v případě zjevné nepřiměřenosti (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, a mutatis mutandis též jeho usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1889/2018). Poměřováno tímto standardem přezkumu právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu obstojí jako obhajitelné.
Uvádí-li žalovaná v procesní rovině, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou protiprávnosti vydání kvalifikované výzvy vyšší soudní úřednicí, zjevně přehlíží, že městský soud na tuto argumentaci adekvátně a srozumitelně reagoval v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku; tvrzení žalované o oslyšení dané části její odvolací argumentace je tak zjevně neopodstatněné.
Na samotnou otázku, zda je vyšší soudní úředník oprávněn vydat výzvu podle §114b o. s. ř., pak judikatura Nejvyššího soudu soustavně dává kladnou odpověď, jelikož je rozsah působnosti těchto úředních osob pro občanské soudní řízení v §11 zákona č. 121/2008 Sb. vymezen negativně (okruhem úkonů, jež jménem soudu činit nesmí), přičemž vydávání usnesení obsahujících zmiňovanou výzvu ve výčtu úkonů nespadajících do pravomoci vyšších soudních úředníků obsaženo není [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1480/2019, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2735/2019; dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5290/2007 (jakož i jemu předcházející rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1839/2003), je pak pro účely nyní řešeného případu a otázek v něm vyvstávajících neaplikovatelný, neboť se vztahuje k zákonu č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, v němž byla působnost dané skupiny pracovníků soudu koncipována odlišně než v nyní účinném znění právní úpravy]. Tento závěr není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, jenž svůj plenární nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, překonal nálezem pléna ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/18. Posledně zmíněným rozhodnutím Ústavní soud potvrdil ústavní konformitu zpochybněné části §11 zákona č. 121/2008 Sb. a v bodě 57 odmítl dříve vyslovenou úvahu, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem s tím, že takto kategorický výklad není nadále udržitelný a vychází z nesprávného předpokladu, dle něhož rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve své podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoli jde podle platného zákona o vyšších soudních úřednících o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že fatální procesní důsledky, jež pro účastníka může mít nastoupení fikce podle §114b odst. 5 o. s. ř., na právě vyslovených závěrech ničeho nemění. Vynesení samotného rozsudku pro uznání (§153a o. s. ř.) již totiž nepochybně náleží soudci [§11 písm. b) zákona č. 121/2008 Sb.], který správnost postupu vyššího soudního úředníka zhodnotí, a dospěje-li k závěru, že v daném řízení nebyly splněny předpoklady pro vydání usnesení s výzvou dle §114b odst. 1 o. s. ř., rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. nerozhodne, neboť nebyly-li naplněny podmínky použití tzv. kvalifikované výzvy, nemohla ani nastoupit fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 220/2004, a ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009, nebo jeho usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3061/2019). Řádnost postupu soudu při přípravě jednání a zákonnost vydání usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. tak zůstávají pod plnou kontrolou soudce rozhodujícího ve věci.
Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalované v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.660 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.261,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu