ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2244.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2244/2020-585
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) T. Š. , nar. XY, a b) J. Š. , nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2596/211, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 1 622 346 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 183/2011, o dovoláních žalobců a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 25 Co 229/2019-537, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 25 Co 229/2019-537, se v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019, č. j. 65 C 183/2011-459, potvrzen ve výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 223 380 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2012 do zaplacení, a ve výrocích IV. až VI., jakož i v nákladovém výroku II. ruší ; současně se ve výrocích I. a IV. až VI. ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019, č. j. 65 C 183/2011-459, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 25 Co 229/2019-537, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 2. 2019, č. j. 65 C 183/2011-459, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 223 380 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky za období od 29. 6. 2011 do 15. 1. 2012 a ohledně částky 1 398 966 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci se vůči žalovanému domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 622 346 Kč s příslušenstvím tvořeného náklady vynaloženými na úklid a opravy (údržbu) pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v částce 240 000 Kč a peněžitou náhradou za bezesmluvní užívání těchto pozemků žalovanou obcí v době od 2. 11. 2008 do 2. 11. 2011 v částce 1 382 346 Kč.
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou (a v období od 2. 11. 2008 do 2. 11. 2011 rovněž byli) vlastníky výše uvedených pozemků nacházejících se v intravilánu žalované obce. Pozemkem parc. č. XY prochází komunikace XY (místní komunikace III. třídy) a bezejmenná komunikace sloužící částečně jako parkoviště a částečně jako příjezd k nákladové rampě přilehlých obchodů. Na pozemku parc. č. XY je pak vytvořen parter sloužící jako rozptylová plocha a přístup do provozoven umístěných ve zdejších objektech občanské vybavenosti; současně jde o bezejmennou komunikaci zajišťující spojení s pěšími komunikacemi procházejícími sousedními pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud (shledávaje současně nárok na náhradu nákladů vynaložených na úklid a opravu – údržbu – předmětných pozemků promlčeným) dovodil, že v situaci, kdy se na pozemku parc. č. XY nachází samostatná stavba místní komunikace III. třídy (funkčně propojená s dalšími stavbami komunikací na pozemku se nacházejícími), jejíž vlastnicí se dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, stala žalovaná obec, svědčí této veřejnoprávní korporaci též pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního umístění stavby dotčené komunikace na cizím pozemku (ve vlastnictví žalobců). Žalobě proto (v nepromlčené části) co do částky 223 380 Kč s příslušenstvím vyhověl. Vycházeje ze zjištění, že na pozemku parc. č. XY naopak žádná stavba ve vlastnictví žalovaného hlavního města Prahy umístěna není a tento je užíván neomezeným okruhem subjektů jako veřejné prostranství sloužící k obsluze a přístupu do přilehlých provozoven (objektů občanské vybavenosti), prostřednictvím čehož je realizován výkon veřejných funkcí městské části Praha 9 (plnící tím povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území), pak odvolací soud uzavřel, že pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním uvedeného pozemku nesvědčí žalovanému, nýbrž příslušné městské části. Žalobu proto v části o zaplacení dalších 1 398 966 Kč s příslušenstvím zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
Žalobci předestřeli otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. XY v k ú. XY, jakožto veřejného prostranství. Mínili, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odkazovali přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014. Vytýkali, že ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je do samostatné působnosti městské části svěřena toliko péče o veřejnou zeleň, která se ovšem na pozemku parc. č. XY nenachází. Zpevněné plochy nacházející se na tomto pozemku jsou pak využívány k zajištění dopravní obslužnosti, jakožto činnosti svěřené ustanovením §16 zákona č. 131/2000 Sb. do působnosti žalovaného. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání žalobců domáhal toho, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl, případně zamítl.
Žalovaný ve svém dovolání předestřel otázku způsobu nabytí vlastnického práva ke komunikaci vybudované na pozemku parc. č. XY v k ú. XY. Při absenci příslušného nabývacího titulu vyvozoval, že není jejím vlastníkem a z uvedeného důvodu není ani osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení. Mínil, že se odvolací soud při řešení vznesené otázky odchýlil od usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 9 As 15/2012, publikovaného pod č. 3028/2014 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004. Namítal, že zařazením komunikace nacházející se na předmětném pozemku do kategorie místních komunikací nemohlo (samo o sobě) ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. dojít ke změně vlastnictví této komunikace. Kladl dále otázku, zda parkoviště a příjezd k nákladové rampě, nacházející se na předmětném pozemku, jsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013. Vyvozoval přitom, že vlastníkem uvedených předmětů rovněž není. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba co do částky 223 380 Kč s příslušenstvím zamítá případně, aby napadený rozsudek zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného zopakovali, že napadený rozsudek považují za nesprávný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V konstantní judikatuře dovolacího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, či ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012). Pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Obohacení se tak odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace přitom vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012 ). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb. spočívající v tom, že péče o veřejná prostranství (ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jde o všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejnou zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru) a zajištění jejich užívání neomezenému okruhu subjektů představuje v podstatě výkon veřejných funkcí městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem. Uvedené závěry se přitom prosadí nejen ve vztahu k péči o pozemky veřejné zeleně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), nýbrž i ve vztahu k jiným veřejně přístupným pozemkům, jejichž prostřednictvím jsou saturovány potřeby občanů (kupř. zpevněné plochy zajišťující přístup k objektům sloužícím občanům, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. XY, na němž se nenachází žádná stavba ve vlastnictví žalovaného (hlavního města Prahy) a jenž je využíván jako veřejné prostranství sloužící zajištění přístupu neomezeného okruhu uživatelů k objektům občanské vybavenosti (prostor umožňující vstup do přilehlých provozoven občanské vybavenosti a jejich obsluhu, napojený na pěší komunikace vedoucí po sousedních pozemcích), jehož prostřednictvím je realizován výkon veřejných funkcí městské části Praha 9 (péče o všestranný rozvoj svého území), není pasivně věcně legitimován žalovaný (hlavní město Praha), nýbrž příslušná městská část, pak jeho konkluze zcela korespondují výše citované ustálené judikaturní praxi dovolacího soudu.
Zpochybňují-li přitom žalobci závěry odvolacího soudu o charakteru a způsobu využití pozemku parc. č. XY (tvrdíce, že primárně slouží dopravní obslužnosti), představuje jejich kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016,
sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Napadají-li žalobci rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. shledal Nejvyšší soud naopak dovolání žalovaného, a to pro řešení otázky, zda samotné zařazení pozemní komunikace do kategorie místních komunikací zakládá nabytí vlastnického práva k ní obcí; při jejím řešení se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je rovněž opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že podle zákona č. 13/1997 Sb. se existující pozemní komunikace stane místní komunikací, pokud bylo rozhodnuto o jejím zařazení do kategorie místních komunikací správním rozhodnutím (§3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.); k takovému zařazení může dojít za předpokladu, že místní komunikace slouží převážně místní dopravě na území obce (§6 zákona č. 13/1997 Sb.). Pro existenci místní komunikace naopak není rozhodující (byť to bezesporu může být vhodná indicie) její evidence v tzv. pasportu místních komunikací či v jiné evidenci (např. v katastru nemovitostí jako druh pozemku a způsob jeho využití), neboť zákon nepředpokládá, že by zápis do jakékoliv evidence měl konstitutivní povahu (srovnej Slováček, D. Místní komunikace. Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 693 a násl.). Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je pak třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení a pokud možno i dosáhla, přirozeně že pouze ústavně konformními postupy, zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie se staly subjekty, které stanoví zákon (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dovozuje, že na místní komunikace je třeba v zásadě pohlížet jako na možné samostatné předměty právních vztahů – stavby (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Při posouzení samostatnosti stavby místní komunikace je však vždy nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002); bude přitom záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký prostor pro uvážení soudu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Je-li pak obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky, silniční vegetace apod., přičemž není rozhodné pouze to, zda se v daném případě jedná o pozemky zastavěné či nezastavěné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1063/2020, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14).
Jestliže tedy odvolací soud, aplikuje ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., toliko z okolnosti, že pozemní komunikace procházející pozemkem parc. č. XY byla kategorizována mezi místní komunikace III. třídy, dovodil, že tato komunikace má charakter samostatné stavby, jejímž vlastníkem je žalovaná obec, coby subjekt pasivně věcně legitimovaný k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním komunikací zastavěného pozemku, jsou jeho závěry přinejmenším předčasné, nezabýval-li se tím, na základě jakého právního titulu žalovaná obec své vlastnictví nabyla (závěr o nabytí místní komunikace obcí ze zákona na základě ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. jest, jak rozebráno výše, nesprávný), ani tím, zda vybudovaná pozemní komunikace má vskutku charakter samostatné stavby, případně též charakterem či nezbytností okolních ploch, nacházejících se na uvedeném pozemku, k provozu posuzované místní komunikace.
Z uvedeného důvodu tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudků soudů nižších stupňů ve výrokových částech, jimiž bylo žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil 223 380 Kč s příslušenstvím z titulu bezesmluvního užívání pozemku parc. č. XY v k. ů. XY, jakož i v nákladových výrocích, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu