ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2898.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2898/2020-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Stod , IČO 49180029, se sídlem Kostelní 104, Stod, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti žalovaným 1) L. P. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem Mikulášská 9, Plzeň, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, Plzeň), o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 4 C 272/2015, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 61 Co 75/2020-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jana Klaila, advokáta se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná 2) napadla dovoláním výše označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 26. 11. 2019, č. j. 4 C 272/2015-212, jímž určil, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků vedených ve zjednodušené evidenci – parcel původu Pozemkového katastru (PK) p. č. XY v k. ú. XY, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně, a sice zda k prolomení blokačních účinků podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), postačuje dobrá víra nabyvatele nebo zda k ní musí přistoupit další okolnosti mimořádné povahy. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2166/10 a I. ÚS 2219/12, ze kterých vyplývá možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, a s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1277/2013.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné, neboť soudy nižších stupňů vycházely z recentní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou 2/) za splnění podmínek podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura vrcholných soudů je ustálena v závěru, že smysl §29 zákona o půdě spočívá především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Nejvyšší soud též v minulosti vysvětlil, že ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srov. opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr krom dobré víry nabyvatele odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; ústavní stížnost proti němu byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS349/17, N 109/85 SbNU 781).
Zcela výjimečné suspendování blokačních účinků §29 zákona o půdě tudíž nemůže odůvodnit sama o sobě skutečnost, že žalovaný 1) podepsal smlouvu v naprosté důvěře v právní jednání převodce. Přijetí teze, podle které by naznačená okolnost měla postačovat k prolomení pravidla obsaženého v §29 zákona o půdě, by totiž bylo v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž by takový postup zbavoval §29 zákona o půdě takřka jakýchkoli účinků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, nebo již shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že samotná dobrá víra žalovaného 1) k prolomení pravidla obsaženého v §29 zákona o půdě nepostačuje, jestliže v řízení nevyšly najevo žádné mimořádné okolnosti, pro něž by mu měla být poskytnuta právní ochrana (žalovaný 1/ výslovně uvedl, že takové okolnosti dány nejsou), uvedené judikatuře se nezpronevěřil.
Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s §29 zákona o půdě, pak judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka a o ochraně dobrověrného nabyvatele mechanicky aplikovat nelze. V situaci, kdy žalovaný 1) není „dalším nabyvatelem“, který by svoje vlastnické právo odvíjel od nevlastníka, nýbrž je přímým účastníkem absolutně neplatného úkonu, nešlo by o ochranu dobré víry nabyvatele (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) a potřebu chránit jeho právo pokojně vlastnit nabytý majetek, nýbrž o odstranění následků absolutní neplatnosti, nadto neplatnosti převodu historického církevního majetku contra legem, jdoucího proti smyslu majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018).
Uvedené pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09).
Napadené rozhodnutí nepředstavuje ani popření závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013; v uvedené věci Nejvyšší soud zčásti rušil rozsudky soudů nižších stupňů pro nepřezkoumatelnost (v posuzované věci není dovoláním nepřezkoumatelnost dovozována) a coby obiter dictum dodal, že při řešení otázky absolutní neplatnosti smlouvy nelze nereflektovat, že k uzavření smlouvy došlo v důsledku rozhodnutí soudu podle §161 odst. 3 o. s. ř. (o takovou situaci v nyní posuzované věci nešlo).
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná 2) ve věci úspěšná nebyla, žalovanému 1) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a ve věci úspěšná žalobkyně, zastoupená advokátem, podala vyjádření k dovolání; proto jí byla přiznána náhrada nákladů řízení za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč společně s paušální náhradou ve výši 300 Kč a zvýšením o částku odpovídající DPH, celkem tedy 4 114 Kč (§9 odst. 4 písm. b/, §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, §137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu