ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3116.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3116/2020-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Mečířova 3, o zaplacení částky 60.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 294 C 15/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2020, č. j. 19 Co 279/2019-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) :
Žalobkyně se domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný na úkor žalobkyně získat v období od 1. 5. 2017 do 30. 4. 2018 užíváním bytu ve vlastnictví žalobkyně bez toho, aby za toto užívání, kromě inkasních poplatků, cokoliv platil.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 294 C 15/2018-133, žalobu o zaplacení částky 60.000,- Kč v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 41.382,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 19 Co 279/2019-205, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč, a ohledně zbylé částky 25.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl o zamítnutí žaloby v celém rozsahu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro posouzení přípustnosti dovolání v přítomné právní věci rozhodné, dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V poměrech projednávané věci se z obsahu dovolací argumentace, jakož i z návrhu na vydání rozhodnutí dovolacího soudu (dovolacího návrhu), podává, že žalovaný dovoláním brojí proti té části věcného výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku I. změněn a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč. Přestože dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je zřejmé, že v části věcného výroku I., v níž odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 25.000,- Kč potvrdil, bylo dovoláním napadeným rozhodnutím žalovanému plně vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, jež je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Vztáhl-li proto žalovaný rozsah dovolání i na tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jež se týká částky 25.000,- Kč, činí Nejvyšší soud závěr, že ve smyslu ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. za současného použití ustanovení §243c odst. 3, věta první, o. s. ř. v uvedeném rozsahu podal dovolání účastník řízení, který k tomu nebyl oprávněn (subjektivně legitimován).
Dovolání lze z jeho povahy mimořádného opravného prostředku (s očekávaným procesním výsledkem pro dovolatele) směřovat toliko vůči té části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž může být rozhodnutím dovolacího soudu ve prospěch dovolatele zjednána náprava; v poměrech přítomné právní věci se jedná o tu část věcného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žalovanému dovolateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že se ovšem jedná o peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů, není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani v tomto rozsahu (tentokrát) objektivně – ze zákona - přípustné.
Sluší se pro doplnění uvést, že podle Důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Z Důvodové zprávy nutno dovodit, že znění ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (k tomuto závěru z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018).
Protože dovolatel výslovně uvedl, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech prvostupňového řízení a výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání rovněž objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Pro úplnost nutno uvést, že přípustnost dovolání nezakládá ani (v projednávané věci) nepřiléhavé poučení odvolacího soudu o zákonných předpokladech přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť posouzení přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení by přicházelo v úvahu až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné objektivně (srovnej přiměřeně závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjadřující tezi, že nesprávné poučení dovolatele odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 203/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 118/2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu