ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.526.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 526/2020-303
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, IČ 69797111, proti žalovanému městu Znojmo , se sídlem Znojmo, Obroková 1/12, IČ 00293881, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 212/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2019, č. j. 21 Co 21/2018-267, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2019, č. j. 21 Co 21/2018-267, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 10. 2017, č. j. 12 C 212/2016-226, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2018, č. j. 12 C 212/2016-241, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že „Česká republika je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 8090/10482 na pozemku parc. č. 3310/24, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří (na pozemku stojí stavba Znojmo, č. p. 2436, bytový dům, LV 9806) v kat. území Znojmo - město, doposud zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo na LV č. 13223 pro obec a kat. území Znojmo - město“. Tvrdila, že původní pozemky, z nichž následně označený pozemek vznikl, nabyla konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. v roce 1946, že na něm stojí bytový dům č. p. 2436 postavený v letech 1966 až 1967, který byl již ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví Stavebního bytového družstva Znojemčan (dále jen „SBD Znojemčan“). V katastru nemovitostí je jako spoluvlastník id. podílu o velikosti 8090/10482 na pozemku zapsán žalovaný (na základě jeho návrhu ze dne 2. 10. 1996, který se týkal celého pozemku), ačkoli podmínky pro přechod tohoto pozemku do vlastnictví obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly splněny. Dalšími spoluvlastníky pozemku jsou fyzické osoby (vlastníci bytových jednotek), na něž je žalovaný v mezidobí převedl a jejichž vlastnické právo žalobkyně nepopírá, i když její tvrzené skutkové okolnosti lze vztáhnout na celý pozemek (dále jen „předmětný pozemek“).
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 30. 10. 2017, č. j. 12 C 212/2016-226, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2018, č. j. 12 C 212/2016-241, žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 21.548 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.) a dále rozhodl, že státu se nepřiznává právo na úhradu soudního poplatku (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Co 21/2018-267, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 8.228 Kč k rukám jeho zástupce.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že předmětný pozemek vznikl z původních pozemků PK parc. č. 297/1, 293/2 a 48, které na stát přešly konfiskací v roce 1946 podle dekretu č. 12/1945 Sb., že zanikly do pozemku parc. č. 3310 - staveniště ve vlastnictví státu - Městského národního výboru ve Znojmě (dále jen „MěNV ve Znojmě“), z nějž byl oddělen pozemek parc. č. 3310/1, který zůstal ve vlastnictví stejného subjektu, a z něj pak v roce 1974 byl geometrickým plánem oddělen mj. i předmětný pozemek (totožného subjektu), a to za účelem zaměření staveb, že dne 2. 6. 1965 udělil Okresní národní výbor ve Znojmě (dále jen „ONV ve Znojmě“) souhlas MěNV ve Znojmě s vynětím půdy ze zemědělského půdního fondu pro výstavbu 72 bytových jednotek, že dne 14. 3. 1966 bylo vydáno Krajskému investorskému útvaru v Brně stavební povolení na výstavbu obytného objektu o 144 bytových jednotkách, že na předmětném pozemku byl v letech 1966 až 1967 postaven bytový dům, že rozhodnutím ze dne 20. 12. 1967 bylo vydáno povolení k užívání dvou staveb, v nichž se nachází 144 bytových jednotek, že dne 29. 6. 1994 podalo SBD Znojemčan žádost o provedení zápisu novostavby domu na předmětném pozemku s číslem popisným 2436, že na základě návrhu žalovaného ze dne 2. 10. 1996 (č. 113/96) adresovaného Katastrálnímu úřadu ve Znojmě na zápis jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. byl žalovaný zapsán jako jeho vlastník, že dne 22. 12. 2000 uzavřel žalovaný s SBD Znojemčan jako vlastníkem domu č. p. 2436 smlouvu o výpůjčce, kterou byl předmětný pozemek pod stavbou domu přenechán vlastníkovi stavby do bezplatného užívání na dobu neurčitou, a to do doby, než dojde k převodu bytových jednotek do vlastnictví jiných osob, že v letech 2000 až 2006 uzavřel žalovaný s nabyvateli bytových jednotek v domě postaveném na předmětném pozemku smlouvy o výpůjčce, jimiž jim byly dány do bezplatného užívání podíly na předmětném pozemku, že žalovaný jako pronajímatel pronajal třemi nájemními smlouvami uzavřenými v roce 2012 s nájemci jednotlivých bytů části předmětného pozemku pod bytovým domem za účelem řádného užívání za nájemné 20 Kč/m2/rok na dobu neurčitou, že čtyřmi kupními smlouvami uzavřenými v letech 2012 až 2015 žalovaný prodal vlastníkům bytových jednotek v domě odpovídající spoluvlastnické podíly na pozemku a že jeho vlastnické právo k pozemku nebylo po dobu téměř 20. let zpochybňováno.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a ztotožnil se i závěrem soudu prvního stupně, že na žalovaného předmětný pozemek přešel ke dni 24. 5. 1991 podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Uvedl, že o naplnění první podmínky tohoto ustanovení, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví státu, nebylo mezi účastníky sporu, ke druhé podmínce, aby příslušnému národnímu výboru (tedy MěNV ve Znojmě) náleželo k 23. 11. 1990 k předmětnému pozemku právo hospodaření, poukázal na to, že „doklad o tom, komu a kdy bylo k pozemku zřízeno právo hospodaření“, se nepodařilo dohledat, že však z provedených listinných důkazů (odvolacím soudem konkrétně vyjmenovaných) lze existenci tohoto práva MěNV ve Znojmě (nepřímo) dovodit. Při posuzování třetí podmínky, tj. faktického hospodaření obce s předmětným pozemkem k 24. 5. 1991, poukázal (i pro posouzení existence dobré víry žalovaného) na neustálenost výkladu tohoto pojmu, který se zejména na počátku 90. let minulého století různil a nebyl judikaturou ustálen. V tomto ohledu vyšel z právního názoru zaujatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, podle nějž se faktickým hospodařením rozumí i přenechání věci do dočasného užívání třetí osobě. Dovodil, že v daném případě, kdy šlo o pozemek zastavěný bytovým domem, smlouva o jeho přenechání do užívání SBD Znojemčan patrně existovala, ale nedochovala se, její absence však neznamená, že by tuto skutečnost nebylo možné doložit jinak. O tom, že se tak stalo, svědčí dle odvolacího soudu nepřímo obsah hospodářské smlouvy č. Fin 14-80/86-72A/SM o převodu správy národního majetku, v níž předávající organizace ONV Znojmo předává přijímajícímu MěNV ve Znojmě pozemek parc. č. 1637 k 31. 10. 1986 s tím, že ten bude nadále předán SBD Znojemčan do bezplatného trvalého užívání, kterýžto důkaz - za daného stavu dostupnosti listin - k prokázání přenechání do užívání i předmětného pozemku dle odvolacího soudu postačuje. Navíc žalovaný se fakticky jako vlastník tohoto pozemku choval a naplnil i zákonné předpoklady pro vydržení vlastnického práva podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jak obranou proti žalobě taktéž namítal, za situace, kdy jeho vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí na základě jeho návrhu ze dne 2. 10. 1996, jemuž předcházelo vyjádření Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 19. 8. 1996, v němž se uvádí, že se nejedná o nemovitosti, ke kterým by tomuto úřadu náleželo právo hospodaření, a souhlasil s tím, aby pozemky byly zapsány jako majetek města Znojma. Odvolací soud shrnul, že žalovaný jako vlastník předmětného pozemku jednal, právně s ním nakládal, což vyplývá z řady smluv, které jako vlastník pozemku uzavřel (viz smlouvy o výpůjčce z 22. 12. 2000, z 23. 2. a 1. 3. 2004 a z 17. 8. 2006, nájemní smlouvy z 19. 3., 21. 3. a 28. 12. 2012 a kupní smlouvy z 20. 6. a 27. 8. 2012, z 4. 6. 2014 a z 25. 5. 2016), přičemž jeho vlastnické právo nebylo po dobu téměř 20. let až do podání žaloby v této věci dne 2. 12. 2016 zpochybňováno. Zdůraznil, že otázku existence dobré víry žalovaného posuzoval se zřetelem ke všem okolnostem i s ohledem na výkladovou neustálenost obsahu pojmu faktického hospodaření, a že v daném případě nejsou dány žádné skutečnosti, které by dobrou víru žalovaného od počátku narušily.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky naplnění podmínek stanovených v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, z jehož závěrů pak vycházel i v usneseních ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 655/05, a ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11. K této otázce dovolatelka namítá, že nebyla splněna podmínka formální existence práva hospodaření svědčící právnímu předchůdci žalovaného, neboť ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá existence hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření na MěNV Znojmo anebo jiná skutečnost zakládající právo hospodaření tohoto MěNV. Splněna nebyla ani třetí podmínka, tj. faktický výkon práva hospodaření, neboť pozemek byl zastavěn bytovým domem Znojmo č. p. 2436, který byl ke dni 23. 11. 1990 (a rovněž i k 24. 5. 1991) ve vlastnictví SBD Znojemčan; existence smlouvy o přenechání pozemku do užívání zjištěna nebyla (v tomto ohledu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010). S ohledem na tehdy platnou právní úpravu trvalého užívání (§70 hospodářského zákoníku) a dočasného užívání (§71 hospodářského zákoníku) byla k platnosti takových smluv vyžadována písemná forma (§24 odst. 2 hospodářského zákoníku), takže tyto smlouvy nebylo možno uzavřít ústně nebo konkludentně. Za splnění této podmínky ovšem nelze považovat smlouvy uzavřené žalovaným po datu 24. 5. 1991 nebo smlouvy týkající se jiného pozemku. I kdyby však bylo zjištěno, že ve vztahu k předmětnému pozemku bylo v minulosti zřízeno právo trvalého užívání, pak již tato skutečnost sama o sobě vylučuje přechod vlastnického práva žalovaného k pozemku, jelikož §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, které byly ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace. Věci, které nepřešly do vlastnictví obcí, zůstaly ve vlastnictví České republiky, v právu hospodaření příslušného okresního úřadu (§4 odst. 3 zákona). Dle názoru dovolatelky lze tedy uzavřít, že žalovaný s pozemkem k rozhodnému dni dle zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařil. Z toho vyplývá, že názor odvolacího soudu při zkoumání otázky práva hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ponechávající stranou okolnost, zda pozemek reálně sloužil k plnění úkolů národního výboru, je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (vedle již citovaných rozhodnutí dále s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, a ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1698/2009).
Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky naplnění podmínek ustanovení §134 odst. 1 obč. zák. a vzniku vlastnického práva vydržením odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, přičemž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto ohledu spatřuje v posouzení a výkladu oprávněnosti držby pozemku žalovaným ve vztahu k jeho dobré víře, že mu pozemek patří. Opětovně namítá, že pozemek je zastavěn bytovým domem ve vlastnictví SBD Znojemčan, že takto byl zastavěn ke dni 23. 11. 1990 a rovněž i k 24. 5. 1991, že dům s pozemkem tvoří funkční celek a že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce s ním k rozhodnému dni žádným faktickým způsobem nenakládal a nedržel ho. Má za to, že žalovaný si musel (měl) být s ohledem na judikaturu počínaje vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, vědom, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod vlastnického práva k pozemku z vlastnictví žalobkyně do jeho vlastnictví, a to zejména ve vztahu ke splnění podmínky hospodaření dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., přičemž ani jeho případný právní omyl nemohl být hodnocen jako omluvitelný vzhledem k ustálenému výkladu tohoto ustanovení. Jestliže tedy žalovaný v době zápisu vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí nesplňoval všechny podmínky stanovené zákonem, nemohl být v dobré víře, že mu pozemek patří jako vlastníkovi, neboť „neznalost práva“ jej neomlouvá; pokud uvedené v té době nevěděl, pak důvodné pochybnosti nabyl v průběhu potencionální vydržecí doby, neboť během ní byly vysloveny judikaturní závěry vyšších soudů. Navíc žalovaný věděl v průběhu potencionální vydržecí doby, že je na pozemku umístěna stavba bytového domu ve vlastnictví jiné osoby, tedy věděl, že s pozemkem fakticky hospodaří někdo jiný, a žalovaný tedy nemohl být oprávněným držitelem ve smyslu §130 obč. zák., tudíž se nestal vlastníkem předmětného pozemku na základě vydržení. Dále dovolatelka poukázala na to, že vyjádření Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 19. 8. 1996, na nějž poukázal odvolací soud, se týkalo jiných pozemků, a nelze z něj vyvozovat, že tento úřad utvrdil žalovaného v jeho vlastnickém právu k pozemku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. o věci samé zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání (a v jeho opravě) uvedl, že odvolací soud věc na základě správných skutkových zjištění náležitě po právní stránce posoudil a dospěl ke správnému závěru, že splnil všechny podmínky, které §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. požaduje pro přechod pozemku z vlastnictví České republiky do jeho vlastnictví, a že naplnil i zákonné předpoklady pro vydržení vlastnického práva k pozemku dle §134 odst. 1 obč. zák., neboť odvolací soud správně zjistil, že existenci jeho dobré víry nemohlo nic narušit, když od počátku se jako vlastník choval a jednal, s pozemkem právně nakládal, že existuje řada smluv, které jako vlastník pozemku uzavřel a že jeho vlastnické právo nebylo po dobu téměř 20 let zpochybňováno. Má za to, že dovolání žalobkyně je v části týkající se nesplnění podmínek §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nepřípustné, neboť žalobkyně ve skutečnosti nebrojí proti právnímu hodnocení, ale proti zjištěnému skutkovému stavu, ze kterého měly soudy obou stupňů za prokázané, že podmínky §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny, přičemž obsahově téměř totožné dovolání již Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 358/2018; pokud pak dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo1573/2010, jde o odkaz nepřípadný. Dále žalovaný uvedl, že i když dovolání považuje za nepřípustné i ve vztahu „k údajnému nesplnění podmínek §134 odst. 1 obč. zák.“, poukazuje z opatrnosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, který míru ustálenosti judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k existenci dobré víry, a to přímo v návaznosti na §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., již řešil. Judikatura Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že otázku dobré víry držitele, že mu pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013). V dané věci se však o zjevně nepřiměřené úvahy - i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16 - nejedná. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
- dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to jednak naplnění podmínky hospodaření obcí s majetkem státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jako nezbytného předpokladu přechodu vlastnického práva k věci z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a dále předpokladů vydržení nemovitosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Namítá-li dovolatelka, že nebyla splněna podmínka formální existence práva hospodaření svědčící právnímu předchůdci žalovaného k 23. 11. 1990, neboť ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá existence hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření na MěNV Znojmo anebo jiná skutečnost zakládající právo hospodaření tohoto MěNV, lze odkázat na tu část odůvodnění napadeného rozsudku (bod 8.), v níž odvolací soud konstatoval, že „doklad o tom, komu a kdy bylo k předmětnému pozemku právo hospodaření zřízeno, se nepodařilo dohledat“ (nenachází se v archivech SBD Znojmo, SBD Znojemčan ani v Moravském zemském archivu, jak v řízení bylo zjištěno), avšak současně z listinných důkazů v řízení provedených a odvolacím soudem konkrétně vyjmenovaných vzal za prokázané, že žalovaný naplnil i druhou podmínku vyžadovanou §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. existenci práva hospodaření k předmětnému pozemku svědčícího ve prospěch MěNV ve Znojmě. Uvedená námitka dovolatelky tak přípustnost dovolání založit nemůže, neboť od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak třeba nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Nejvyšší soud, vycházeje i z rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461) ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb.; v tomto smyslu pak konstatoval, že je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd. Preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Současně je třeba poukázat i na tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření, tak jak byly vyloženy shora. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, v němž bylo konstatováno, že „za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její přenechání do nájmu“ a v němž dovolací soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozhodnutí ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, a ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, v nichž dospěl k závěru, že se za hospodaření s nemovitostmi dá považovat i její přenechání jiné organizaci do hospodaření (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání (nájmu) - viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006.
S hodně je ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretováno též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek č. 139/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález téhož soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, a jeho usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).
Otázku realizace práva hospodaření k předmětnému pozemku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jakožto zákonného předpokladu pro přechodu vlastnického práva k němu z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ovšem odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Vyšel sice správně z právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, podle nějž se faktickým hospodařením rozumí i přenechání věci do dočasného užívání, avšak v rozporu s ním - za stavu, kdy se smlouva o přenechání pozemku do užívání SBD Znojemčan dle něj nedochovala
- dovodil, že o existenci takové smlouvy nepřímo svědčí obsah hospodářské smlouvy č. Fin 14-80/86-72A/SM o převodu správy národního majetku, v níž předávající organizace ONV Znojmo předává přijímajícímu MěNV ve Znojmě pozemek parc. č. 1637 k 31. 10. 1986 s tím, že ten bude nadále předán SBD Znojemčan do bezplatného trvalého užívání, kterýžto důkaz k prokázání přenechání do užívání i předmětného pozemku postačuje. Tento názor však za správný považovat nelze, a to již proto, že tato smlouva se týká jiného pozemku, a pro danou věc z ní nelze nic dovozovat, jak dovolatelka namítá. Mimo to je třeba poukázat i na to, že předpoklady pro přechod vlastnického práva k některým věcem z majetku České republiky do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb. by v případě, že by předmětný pozemek byl přenechán do bezplatného trvalého užívání SBD Znojemčan, vylučoval §4 odst. 1 písm. c) tohoto zákona (na nějž dovolatelka poukázala), jež stanoví, že „do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace, nejde-li o věci uvedené v §2“. K aplikaci tohoto ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3861/2017, v němž s odkazem na §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a na §10 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, připomněl, že subjektem práva trvalého užívání mohla být pouze nestátní socialistická organizace (družstevní, společenská a jiná), přičemž ke zřízení takového práva byly příslušné městské a okresní národní výbory, že se tak zpravidla dělo uzavřením hospodářské smlouvy a nezbytným aspektem bylo současně „faktické“ předání dotčeného národního majetku. Judikatura dovolacího soudu sice dále dovodila, že obec mohla realizovat právo hospodaření s nemovitými věcmi i tím, že je pronajala jinému subjektu, existence takové smlouvy ve vztahu k předmětnému zastavěnému pozemku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ovšem v řízení nebyla žalovaným ani tvrzena.
Lze tedy uzavřít, že za - zjištěného skutkového stavu věci - není závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek přešel podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. z majetku České republiky do vlastnictví žalovaného, správný (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, na nějž dovolatelka taktéž odkázala); dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný nabyl předmětný pozemek do vlastnictví vydržením.
Protože k žalovaným tvrzenému nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Držitelem věci je podle §129 odst. l obč. zák. ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Podle §130 odst. l obč. zák. je-li držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009).
K omluvitelnosti právního omylu žalovaného a k jeho dobré víře:
Dovolatelka zpochybňuje právní názor odvolacího soudu, že žalovaný byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, neboť tento pozemek byl ke dni 23. 11. 1990, jakož i ke dni 24. 5. 1991, zastavěn bytovým domem ve vlastnictví SBD Znojemčan, a že si žalovaný musel (měl) být s ohledem na judikaturu počínaje vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, vědom, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k pozemku z vlastnictví žalobkyně do jeho vlastnictví dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zejména ve vztahu ke splnění podmínky hospodaření, přičemž ani jeho případný právní omyl nemohl být hodnocen jako omluvitelný vzhledem k ustálenému výkladu tohoto ustanovení, neboť „neznalost práva“ jej neomlouvá; pokud uvedené v té době nevěděl, pak důvodné pochybnosti nabyl v průběhu potencionální vydržecí doby, neboť během ní byly vysloveny judikaturní závěry vyšších soudů.
V obecné rovině je nutno připomenout ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016), a tedy zkoumat, zda případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, jakož i v dalších rozhodnutích, vyložil, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, publikovaném pod č. 131 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (sv. 6, s. 461), v němž řešil otázku, zda byly splněny podmínky pro přechod pozemků podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na obec, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na jeho dobrou víru a tím i na (ne)možnost nabytí těchto pozemků vydržením z jeho strany, a to i ohledně pozemků zastavěných obytnými domy v podstatné části ve vlastnictví stavebního bytového družstva, poukázal na to, že „i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud)“.
Taktéž Nejvyšší soud (ještě) v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, konstatoval, že „problematika obecních restitucí je složitá a ze strany zákonodárce upravena velmi nejistě a nesystematicky“ a že je proto třeba vycházet z judikatury soudů, včetně Ústavního soudu, které se touto problematikou již vícekrát zabývaly, a najít spravedlivé řešení tohoto problému. Výslovně pak odkázal na závěry zaujaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96.
K uvedeným námitkám dovolatelky je možno poukázat na to, že nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, byl vydán až poté, co žalovaný podal návrh na zápis jeho vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí, což učinil dne 2. 10. 1996, jak bylo zjištěno. Za této situace není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že právní omyl žalovaného ohledně splnění podmínky hospodaření dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je omluvitelný, na čemž nemohou nic změnit ani další dovolatelčiny námitky, že „důvodné pochybnosti nabyl v průběhu potencionální vydržecí doby, během níž byly vysloveny judikaturní závěry vyšších soudů“, jelikož zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (viz shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu).
K otázce, zda se žalovaný stal držitelem předmětného pozemku:
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jejím detentorem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní či smlouvou o výpůjčce) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod.
Naproti tomu k uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva. V tomto ohledu Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, s poukazem na předchozí judikaturu vyslovil právní závěr, podle nějž „je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012)“. Taktéž v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, Nejvyšší soud vyslovil, že „je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením“.
Není-li knihovní držba skutečnou držbou ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák., nemohou držbu založit ani úkony směřující k jejímu založení, jako např. návrh na zápis práva v katastru nemovitostí apod. Faktickou držbu samozřejmě nemůže založit ani podání žaloby na určení vlastnického práva; ani to totiž neznamená faktické uchopení detence ani držby věci (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
Z uvedeného vyplývá, že zjištění okamžiku, kdy žalovaný podal katastrálnímu úřadu (dne 2. 10. 1996) návrh na zápis jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí s odkazem na §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., není pro posouzení okamžiku nabytí držby pozemku žalovaným rozhodující (jak soudy obou stupňů nesprávně dovodily); nepřestavuje totiž akt uchopení se držby tohoto pozemku, přičemž samotný následný zápis v katastru nemovitostí není skutečnou držbou ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák., nýbrž jen držbou knihovní.
Protože otázkou nabytí držby pozemku žalovaným se soudy obou stupňů nezabývaly a není tak jisté, zda a kdy se žalovaný držby pozemku chopil, je závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o tom, že žalovaný vlastnické právo k pozemku nabyl vydržením, předčasný a tudíž nesprávný, a taktéž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl rovněž naplněn. Nejvyšší soud v dané souvislosti připomíná, že otázku nabytí držby nelze primárně řešit v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
Vzhledem k uvedenému je pak třeba soudům obou stupňů vytknout, že neučinily skutkové zjištění, kdy žalovaný počal nakládat s předmětným pozemkem jako s vlastním, tedy kdy se fakticky ujal výkonu vlastnického práva k tomuto pozemku. V důsledku toho žalovaného ani nepoučily o tom, že jeho tvrzení, že byl držitelem pozemku, nejsou úplná (viz §118a odst. 1 o. s. ř.). Zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení se soud zaměří na otázku, zda a kdy se žalovaný ujal držby pozemku ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák.; pokud zjistí, že se držby tohoto pozemku neujal, učiní závěr, že vlastnictví k němu vydržením nenabyl. Jestliže však zjistí, že se jeho držby ujal, pak zváží, zda byl držitelem oprávněným (§130 odst. 1 obč. zák.); přitom podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. již citovaný nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, bod 24. odůvodnění) může být jednou z rozhodných okolností pro závěr, zda obec byla oprávněnou držitelkou nemovitosti, jejíž držby se chopila s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., i jednání samotného státu (zdali stát v průběhu vydržecí doby utvrzoval obec v nesprávném právním hodnocení věci).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy vázány právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu