ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.635.2018.2
sp. zn. 29 Cdo 635/2018-236
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Swiss Forfait s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28228294, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) C. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a 2) K. O. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 74/2015, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 315/2016-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 315/2016-215, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j. 30 Cm 74/2015-160, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 29. května 2015, č. j. 30 Cm 74/2015-27, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 387.063 Kč s 6% úrokem za dobu od 6. prosince 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.290 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 44.005,20 Kč.
Rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 30 Cm 74/2015-160, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným se prostřednictvím námitky nepravosti podpisu [založené na tvrzení, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, druhý žalovaný nepodepsal ani jako jednatel výstavce (prvního žalovaného), ani jako směnečný rukojmí] správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaného dne 8. února 2016 soudem ustanovenou znalkyní Ing. Danielou Šilhovou, podle nichž je „pravděpodobnější“, že zkoumané podpisy na sporné směnce jsou pravými podpisy druhého žalovaného, byly podpořeny výsledky dalšího dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zejména uzavřel, že mezi původním majitelem sporné směnky (UniCredit Bank Czech Republic, a. s.) a prvním žalovaným byla dne 12. prosince 2011 uzavřena smlouva o provozním úvěru, jakož i smlouva o způsobu vyplnění směnky s tím, že vystavená směnka bude zajišťovat případné budoucí pohledávky remitenta z označené úvěrové smlouvy.
Za tohoto stavu soud prvního stupně měl za prokázané, že podpisy obou žalovaných na sporné směnce jsou jejich pravými podpisy.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 31. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 315/2016-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (první výrok) a uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.587 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka nepravosti podpisu druhého žalovaného na sporné směnce není důvodná. Odvolací argumentaci druhého žalovaného přisvědčil jen potud, že kladný závěr znaleckého zkoumání, učiněný v posudku znalkyně Ing. Daniely Šilhové, byl formulován v rovině nízké pravděpodobnosti, znalkyně však v posudku dostatečně vysvětlila, z jakých zjištění vycházela a proč upřednostnila variantu pravých podpisů druhého žalovaného. Správným shledal rovněž postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů, včetně závěru, podle kterého výsledky znaleckého zkoumání podporují také skutková zjištění učiněná z dalších důkazů.
V situaci, kdy znalecký posudek nelze považovat za neúplný, nepřesvědčivý či nejasný, kdy byl řádně odůvodněn a podložen zjištěními znalkyně a (konečně) kdy závěry znalkyně o pravosti podpisů druhého žalovaného na sporné směnce korespondují se zjištěními plynoucími z dalších provedených důkazů, považoval odvolací soud důkazní návrhy druhého žalovaného na výslech znalkyně a zpracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níže označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl navrhovaný výslech znalkyně, ani nezadal k vypracování revizní znalecký posudek, ani neumožnil zpracování dalšího posudku dle §127a o. s. ř. dovolatelem vybraným znalcem. Dovolatel přitom v průběhu řízení opakovaně vznášel podstatné výhrady ke správnosti zpracovaného znaleckého posudku, ke kvalitě podkladových materiálů, z nichž znalkyně vycházela a poukazoval rovněž na omezené možnosti vypovídacích schopností znaleckého posudku. Všechny tyto sporné skutečnosti mohly být vyjasněny při výslechu znalkyně, k němuž ovšem ani jeden soud nepřistoupil.
Podle přesvědčení dovolatele uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (především kontradiktorní) proces, přičemž soudy postupovaly v přímém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které soudy nemohou v popsané situaci upustit od výslechu znalce, a to ani v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku. Potud dovolatel odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 50).
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z §127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
Judikatura Nejvyššího soudu (přijatá při výkladu ustanovení §127 o. s. ř.) je ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2/ Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. §187 odst. 3 větu první, §191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. ledna 2014 srov. §38 odst. 1, §70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze v odůvodněných případech.
3/ O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.
4/ V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
K tomu srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou), z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
V projednávané věci soudy nižších stupňů při provádění důkazu znaleckým posudkem výše popsaným způsobem nepostupovaly. Přestože znalecký posudek měl pro rozhodnutí o námitkách druhého žalovaného proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu zásadní (určující) význam a jeho předmětem nebylo ani posouzení jen zcela jednoduchých skutečností (šlo o posouzení pravosti podpisů na směnečné listině), soudy znalkyni Ing. Danielu Šilhovou, která ve věci podala písemný znalecký posudek, nevyslechly. Druhý žalovaný přitom nejenže s upuštěním od výslechu znalkyně nevyslovil souhlas, ale proti závěrům znaleckého posudku vznášel konkrétní (odůvodněné) námitky (viz podání žalovaných datované 10. května 2016, učiněné prostřednictvím jejich advokáta, založené na č. l. 152 spisu, protokol o jednání konaném 26. května 2016 na č. l. 157-158 spisu a protokol o jednání před odvolacím soudem konaném 31. srpna 2017 na č. l. 211-213 spisu).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nešlo o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 in fine o. s. ř. místo výslechu znalkyně spokojit s jejím písemným posudkem, není rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu