ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1011.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1011/2020-2265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný I. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 11 To 120/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 14/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného I. O. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 3 T 14/2020, byl obviněný I. O. uznán vinným:
pod bodem I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s J. O., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 21. 11. 2018 do 4. 12. 2018 v XY a na dalších místech České republiky, po vzájemné dohodě společně s odděleně trestně stíhaným J. O., nar. XY, pod záminkou pronajmutí či půjčky postupně vylákal od poškozených subjektů stavební stroje a nářadí, ačkoli neměl v úmyslu je vrátit, nýbrž je následně za účelem vlastního obohacení prodat třetím osobám, přičemž popis konkrétní útoků je uveden ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu v bodech 1) – 9), čímž způsobil škodu ve výši 2.567.317 Kč ,
pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 14. 3. 2019 do 2. 5. 2019 pod záminkou pronajmutí či půjčky postupně vylákal od poškozených subjektů stavební stroje a nářadí, ačkoli neměl v úmyslu je vrátit, nýbrž je následně za účelem vlastního obohacení prodat třetím osobám, přičemž popis konkrétní útoků je uveden ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu v bodech 1) – 8), čímž způsobil škodu ve výši 389.525 Kč ,
pod bodem III. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 2. 5. 2019 do 14. 6. 2019 pod záminkou pronajmutí či půjčky postupně vylákal od poškozených subjektů stavební stroje a nářadí, ačkoli neměl v úmyslu je vrátit, nýbrž je následně za účelem vlastního obohacení prodat třetím osobám, přičemž popis konkrétní útoků je uveden ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu v bodech 1) – 24), čímž způsobil škodu ve výši 1.334.895 Kč ,
pod bodem IV. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 9. 5. 2019 kolem 11:00 hodin řídil po dálnici D1 ve směru z Prahy na Brno motorové vozidlo zn. VW Passat, RZ XY, jehož majitelem je R. P., nar. XY, přičemž I. O. coby řidič v uvedeném motorovém vozidle jel sám a dne 9. 5. 2019 v 11:20 hodin byl kontrolován policejní hlídkou Policie ČR, Dálničního oddělení Velký Beranov na odpočívadle dálnice D1 na km 139,0 ve směru na Brno v k.o. Kochánov, soudní okres Žďár nad Sázavou, při kontrole nepředložil hlídce řidičský průkaz a vozidlo řídil, ačkoli mu byl pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 4. 2017, č. j. 47 T 44/2017-49, který mu byl prokazatelně doručen do vlastních rukou dne 1. 3. 2018, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře 2 roků, a nejméně od 6. 10. 2018, kdy byl osobně přítomen u hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod tamní sp. zn. 3 T 152/2018, věděl o tom, že uvedený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu má platnost do 9. 2. 2021.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to společnosti BOELS Česká republika, s. r. o, IČO 27453332, se sídlem Okružní 780, 250 81 Nehvizdy, ve výši 50.000 Kč, společnosti HR Systém, s. r. o., IČO 25825321, se sídlem Slezská 1080, 738 01 Frýdek-Místek, ve výši 70.000 Kč, společnosti První stavební obnova, s. r. o., IČO 63997461, se sídlem Sokolovská 95/87, 186 00 Praha 8, ve výši 11.790 Kč, společnosti AKIS stavební stroje, s. r. o., IČO 28771885, se sídlem Palackého třída 2724, 530 02 Pardubice, ve výši 80.000 Kč, společnosti Zeppelin CZ, s. r. o., IČO 18627226, se sídlem Lipová 72, 251 70 Modletice, ve výši 514.400 Kč, společnosti KroMo Brandýs, s. r. o., IČO 26465582, se sídlem Na Potoce 1774, 250 01 Brandýs nad Labem, ve výši 96.858 Kč, společnosti S. – p. a o., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 63.989 Kč, společnosti JASPO – AUTODOPRAVA, s. r. o., IČO 25175637, se sídlem č. p. Roudná 261, 392 01, ve výši 33.004 Kč, společnosti N-servis Plzeň, s. r. o., IČO 26403234, se sídlem Lukavická 2178/17, 301 00 Plzeň, ve výši 28.992 Kč, společnosti VEMA nářadí, s. r. o., IČO 03773230, se sídlem Kaznějovská 1442/49, 323 00 Plzeň, ve výši 13.500 Kč, společnosti Barvy Rakovník, s. r. o., IČO 28383567, se sídlem Družstevní 2085, 269 01 Rakovník II, ve výši 70.382 Kč, J. K., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 57.000 Kč, společnosti M. & B., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 25.800 Kč, L. H., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 39.305 Kč, J. M., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 26.870 Kč, společnosti Dopravní značení K.H., s. r. o., IČO 03893278, se sídlem Potoční 259, 284 01 Kutná Hora, ve výši 60.972 Kč, K. S., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 116.368 Kč, B. V., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 100.000 Kč, společnosti Group4builds, s. r. o., IČO 07766581, se sídlem Jarníkova 1903/35, 148 00 Praha 11, ve výši 112.649 Kč, T. K., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 45.148 Kč, společnosti D.–S., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 81.460 Kč, společnosti TOMARO, s. r. o., IČO 28154797, se sídlem Popelín č. p. 183, 378 55, ve výši 37.350 Kč, společnosti ZemStroj, s. r. o., IČO 02057280, se sídlem Na Výsluní 874, 377 01 Jindřichův Hradec, ve výši 48.800 Kč, společnosti Š. p., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 28.000 Kč, společnosti F. D. & D., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 33.000 Kč, společnosti RAMOS – KOO, s. r. o., IČO 49358618, se sídlem U Bílé haldy 1264, 337 01 Rokycany, ve výši 103.400 Kč, společnosti UNIBRICK, s. r. o., IČO 28013743, se sídlem Kozlovická 418, 335 01 Nepomuk, ve výši 72.000 Kč, společnosti J., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši 32.000 Kč, společnosti WOODCOTE CZ, a. s., IČO 61860085, se sídlem U Pekařky 281/3, 180 00 Praha 8, ve výši 32.164 Kč, společnosti Stavebniny DEK, a. s., IČO 03748600, se sídlem Tiskařská 257/10, 108 00 Praha 10, ve výši 94.945 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození BOELS Česká republika, s. r. o., HR Systém, s. r. o., První stavební obnova, s. r. o., AKIS stavební stroje, s. r. o., KroMo Brandýs, s. r. o., S. – p. a o., JASPO – AUTODOPRAVA, s. r. o., N-servis Plzeň, s. r. o., VEMA nářadí, s. r. o., Barvy Rakovník, s. r. o., J. K., M. & B., L. H., J. M., Dopravní značení K.H., s. r. o., K. S., B. V., T. K., D.–S., TOMARO, s. r. o., ZemStroj, s. r. o., Š. p., F. D. & D., RAMOS – KOO, s. r. o., WOODCOTE CZ, a. s., Stavebniny DEK, a. s., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly společnosti KEROUŠ, s. r. o., IČO 28085604, se sídlem Řemenovská 1999, 393 01 Pelhřimov, STAVES, s. r. o., IČO 45194629, se sídlem Stará Přerovská 765/4, 779 00 Olomouc, NEKON, s. r. o., IČO 28269306, se sídlem Husova 115, 675 31 Jemnice, odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 3 T 14/2020, podal obviněný odvolání , které směřoval proti výroku o vině a trestu, kdy brojil proti výroku u skutků popsaných v bodech I./4, 6, 7, 8 a IV. Odvolání podala i poškozená Retro Development, s. r. o., IČO 03604349, se sídlem Doubice 124, a to do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 11 To 120/2020 , a to tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jakožto nedůvodná.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný I. O. dovolání (č. l. 2242-2247), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v dovolání vznáší námitku, že jeho vina v bodech I./4, 6, 7, 8 a v bodě IV. výroku o vině nebyla dostatečně prokázána. Podává obecný výklad zásad objektivní pravdy, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. V tomto kontextu akcentuje nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, kdy zdůrazňuje, že okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného.
V rámci konkretizace svých námitek proti výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu napadá provedené důkazy a jejich hodnocení nalézacím soudem. Zpochybňuje výpověď svědka D. J., kdy se má jednat o kamaráda spoluobviněného O., kamerové záznamy na kterých není zachycen (bod I./4 výroku o vině) a výpisy z telefonních buněk, které toliko dokládají přítomnost jeho mobilního telefonu na místě činu (body I./4, 7 a 8 výroku o vině), dále výpověď spoluobviněného O., která byla učiněna toliko do úředního záznamu, přičemž v současnosti je jmenovaný zadržen v Maďarsku, stejně jako přítomnost dodávky prokazuje toliko to, že daná dodávka byla na místě přítomna (body I./7 a 8 výroku o vině). Ve vztahu ke skutkům popsaným v bodech I./9 a IV. výroku o vině namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, kdy ve vztahu ke skutku popsaném v bodě I./9 uvádí, že mu nemuselo být známo, co se s daným strojem posléze stane. Ve vztahu ke skutku popsaným pod bodem IV. výroku o vině pak nebyla dostatečně vyvrácena jeho obhajoba, že nevěděl o tom, že stále trvá jemu uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Obviněný dále cituje část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týkající se dílčích útoků pod body I./4, 6, 7, 8 a IV. výroku o vině, kdy v návaznosti na to dovozuje, že úvahy soudu odporují principu nestrannosti soudu jako jednoho ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Tuto vadu spatřuje v poukazu odvolacího soudu na skutečnost, že byl za shodné jednání v minulosti pravomocně odsouzen na Slovensku a pro obdobné jednání byl stíhán v nyní projednávané věci. Závěrem argumentace směřující proti výrokům o vině uvádí, že se k ostatním skutkům a dílčím útokům doznal a v případě, že by skutky jím popírané skutečně spáchal, neměl by důvod se k nim nepřiznat, neboť by kvalifikace jeho jednání zůstala stejná.
Rovněž brojí proti uloženému trestu, kdy namítá, že soudy nedostatečně přihlížely ke všem hlediskům uvedených v §39 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje zvláště své doznání, upřímnou lítost a pomoc s objasněním trestné činnosti. Jemu uložený trest považuje za nepřiměření přísný, kdy za přiměřenější by považoval trest odnětí svobody ve výměře nanejvýše 4 let.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 11 To 120/2020, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nalézacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 724/2020.
Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Námitky, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů tvrdí, že se dílčích útoků pod body I./4, 6, 7, 8 výroku o vině vůbec nedopustil, jsou samozřejmě námitkami výlučně skutkového charakteru. Ve vztahu k bodu I./9 výroku o vině sice dovolatel formálně namítl absenci subjektivní stránky trestného činu, ale nevznesl žádné kvalifikované námitky. Uvedenou námitku opírá pouze o vlastní skutkové tvrzení, podle kterého mu nebylo známo, co se s vylákaným strojem stane. Ani ve vztahu ke skutku pod bodem IV. výroku o vině dovolatel nevznáší žádné kvalifikované právní námitky, ale uvádí pouze, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba. V souvislosti se svými skutkovými námitkami pak dovolatel vytýká porušení procesních, nikoli hmotněprávních ustanovení, tj. zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a nerespektování procesního práva na obhajobu. Námitky dovolatele tedy směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Dovolatel navíc neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Závěr o vině dovolatele popíranými dílčími útoky nebyl v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž státní zástupce odkázal na hodnotící úvahy nalézacího soudu uvedené v bodě 33. odůvodnění, kde se nalézací soud zabýval důkazní situací ohledně dílčích útoků trestného činu podvodu pod body I./4, 6, 7, 8 výroku o vině, které obviněný u hlavního líčení popřel. Pokud se týká bodu IV. výroku o vině, pak vědomost obviněného o trvání trestu zákazu činnosti dovodily soudy ze skutečnosti, že mu byl v jiné trestní věci dne 6. 10. 2018 v jeho přítomnosti vyhlášen a později i doručen rozsudek, kde byla doba trvání trestu zákazu činnosti výslovně konkretizována.
K námitce, v níž brojí obviněný proti uloženému trestu, státní zástupce uvedl, že daná námitka uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť námitky týkající se toliko nepřiměřené přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu
a výměry trestu určen, natož pak v rámci uplatněného dovolacího důvodu.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 11 To 120/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědka D. J., spoluobviněného J. O., kamerových záznamů, výpisů z buněk mobilních operátorů) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (zejména stran zjištění povědomí obviněného o konci trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, neboť důkazy byly hodnoceny zcela nepřezkoumatelným způsobem v rozporu se zásadou presumpce neviny a in dubio pro reo ) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že mu nebylo známo, kdy mu končí trest zákazu činnosti či že nevěděl, co se s půjčeným strojem stane).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný I. O. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Tuto námitku obviněný žádným způsobem explicitně nevznáší, ale toliko zpochybňuje několik důkazů, na kterých byly založeny skutková zjištění týkající se několika dílčích útoků.
Přesto však Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že v projednávané věci existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Hodnocení důkazů provedl nalézací soud zcela řádně, kdy lze odkázat zejména na body 33. – 36. odůvodnění rozsudku, v rámci nichž se nalézací soud vyjádřil k provedeným důkazům v jejich vzájemných souvislostech, rozvedl, ze kterých důkazů při zjišťování skutkového stavu vycházel, přičemž zvláštní pozornost věnoval útokům, u kterých absentovalo doznání obviněného. Důkazy hodnotil v souhrnu, kdy pečlivě hodnotil soulad výpovědí svědků či obhajoby obviněného s ostatními důkazy (kamerovými záznamy, výpisy z buněk mobilních operátorů). Své hodnocení uzavřel konstatováním, že „ ve všech výše uvedených bodech obžaloby, v nichž absentuje doznání obžalovaného (ačkoliv nutno dodat, že v přípravném řízení se doznal i k těmto dílčím útokům) bylo prokázáno, že obžalovaný se v časech blízkých útokům nacházel v okolí napadených půjčoven, což odpovídá verzím v podaném vysvětlení J. O. a svědecké výpovědi D. J., tj. že obžalovaný je k poškozeným půjčovnám vždy naváděl a poté sám čekal v jejich okolí. Ve spojení s dalšími provedenými důkazy nemá soud důvod pochybovat o zjištěném skutkovém stavu, který je uveden ve výroku tohoto rozhodnutí. Lze mít důvodně za to, že i obžalovaným popřené útoky byly spáchány jako součást pokračujícího deliktu podvodu, kdy tyto byly dle zjištění soudu provedeny obdobným způsobem, k nimž se obžalovaný v hlavním líčení doznal. Jednotný záměr, tj. úmysl obžalovaného obohatit se tím, že uváděl poškozené subjekty v omyl, když pouze předstíral zájem o půjčku či pronájem stavebních strojů a zařízení, ačkoliv neměl v úmyslu je vrátit, nýbrž je prodat a ponechat si výtěžek, byl dovozen rovněž u těchto nepřiznaných jednání obžalovaného, kdy ačkoliv se k nim obžalovaný nedoznal, minimálně ve dvou případech byl prokázán následný prodej těchto věcí s uvedením lživých informací o vlastnickém právu k nim. Všechny útoky byly nad to provedeny ve velmi blízké časové souvislosti a podobným způsobem provedení, což také nasvědčuje pokračujícímu charakteru podvodného jednání “ (bod 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obdobně tak nalézací soud dospěl k závěru o spáchání skutku v bodě IV. výroku rozsudku, kdy měl obhajobu obviněného za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění rozsudku pod bodem 33. v posledním odstavci uvedl, že „ nejméně od 6. 10. 2018 kdy proběhlo hlavní líčení Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 152/2018, kterému byl obžalovaný osobně přítomen, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, musel obžalovaný vědět, že jeho trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu až do 9. 2. 2021, neboť v tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, který délku platnosti zákazu výslovně uvádí ve výroku o vině obžalovaného I. O. Bylo tak jednoznačně prokázáno, že obžalovaný o trvání trestu zákazu činnosti věděl, resp. musel vědět i v době páchání trestného činu “. Odvolací soud ve svém odůvodnění vyslovil souhlas se skutkovými závěry učiněnými nalézacím soudem, kdy uvedl, že „ skutkové závěry soudu prvého stupně popsané v namítaných bodech mají stejně jako zbylé útoky uvedené pod body I., II. a III. / výroku o vině spolehlivou oporu ve výsledcích dokazování a nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti. Námitky obžalovaného proti nim vznesené včetně poukazu na porušení zásady in dubio pro reo tak nebyly odvolacím soudem shledány relevantními. Totéž pak lze konstatovat i k námitkám obžalovaného směřujícím proti skutkovým a právním závěrům popsaným v bodě IV. výroku o vině “.
Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (zejména námitky stran jednotlivých svědeckých výpovědí). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného J. O. a svědka D. J., kamerových záznamů a výpisů z buněk mobilních operátorů) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V této souvislosti Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud obviněný opakovaně vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpce neviny, předpojatě z důvodu jeho předchozí trestné činnosti, kdy poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 276/14. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že judikaturní poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 276/14, není přiléhající dané věci, neboť v uvedené věci se jednalo o situaci, kdy odvolací soud zaujal na základě svého přesvědčení zcela odlišný náhled na vinu obviněného, a svůj kategorický názor de facto vnutil soudu nalézacímu na podkladě dříve spáchané trestné činnosti. V projednávané věci se však o takový případ rozhodně nejedná, nalézací soud postupoval nezaujatě, řádně a pečlivě se vypořádal s obhajobou obviněného, kterou shledal jakožto nevěrohodnou, a to na podkladě pečlivě provedeného dokazování, a nikoliv na základě předpojatosti, jak naznačuje obviněný. V rozsudku nalézacího soudu rovněž absentuje poukaz na jeho předchozí trestnou činnost ve vztahu k výroku o vině. V usnesení odvolacího soudu se pak poukaz na minulou trestnou činnost obviněného nevztahuje přímo k otázce hodnocení důkazů či viny, ale toliko jen k obiter dictum úvahám, proč obviněný změnil své původní vyjádření a spáchání několika konkrétních útoků popřel. Rozsudek nalézacího soudu pak jak po stránce skutkové, tak po stránce právní shledal bezvadným. Nelze tedy dovodit porušení zásady presumpce neviny či zásady in dubio pro reo .
Obviněný v rámci svého dovolání vznesl námitku, že v případě skutků popsaných pod body I./9 a IV. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu absentuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Jedná se o námitku zdánlivě podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Na podporu této námitky se nicméně obviněný omezil toliko na polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazu, tedy učinil námitku nikoliv právní, ale námitku skutkovou. Taková námitka však nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o námitku, se kterou se v rámci právního posouzení vypořádal jak soud nalézací, tak soud odvolací, jak je ostatně uvedeno výše.
K námitce stran uloženého trestu a nedostatečného zohlednění polehčujících okolností v §39 odst. 1 tr. zákoníku, a zvláště pak účinné lítosti a doznání obviněného, Nejvyšší soud uvádí následující:
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud uzavírá, že vznesená námitka uloženého trestu tak, jak je formulována obviněným, není způsobilá založit přezkoumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu