ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1052.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1052/2020-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného F. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 8 To 29/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 173/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 T 173/2019, byl obviněný F. H. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 23. 5. 2018 do 19. 7. 2019 v Brně ve svém veřejném příspěvku na sociálních sítích opakovaně sděluje nepravdivé údaje o I. K., nar. XY, kdy ji označuje jako podvodnici a podílníka na závažné trestné činnosti a člena organizované skupiny podvodníků a zlodějů, neboť kryje podvody firmy M., a dále prostřednictvím SMS zpráv a emailové korespondence a prostřednictvím aplikace Whats App, jí vyhrožuje podáním trestního oznámení a trestním stíháním a podáním podnětu na Českou advokátní komoru na vyškrtnutí, když mu nezaplatí finanční částku ve výši 1.500.000 Kč a ze stejného důvodu napadá i M. T., nar. XY, jednatele spol. M., tak, že uveřejnil na svém účtu Twitter jako veřejný příspěvek s komentářem: „Varuji všechny před firmou M. XY a panem T. Je to zloděj, neboť společně s dalšími pachateli vylákal podvodem na základě zfalšované kupní smlouvy částku ve výši 1.500.000,- Kč“, čímž oběma poškozeným vznikla vážná profesní újma a byli vystaveni negativnímu hodnocení třetích osob .
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. K., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 T 173/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 8 To 29/2020 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 8 To 29/2020, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 594–597), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel má za to, že v daném řízení došlo k extrémním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, kdy současně v řízení byli odmítnuti svědci obhajoby. Poukazuje na extrémní vybočení ze zákonných zásad při dokazování a hodnocení důkazů, čímž podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv coby obžalovaného. Uvedl, že podle aktuální judikatury (např. ústavní nález sp. zn. II. ÚS 474/19) lze jako trestný čin pomluvy stíhat jen případy nejzávažnějších zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze účinně napravit prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku) a které zřetelně přesahují míru obvyklých lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, a jež nemají být sankcionovány trestním právem, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio, tedy princip používání trestního práva jako krajního řešení. O nedostatečnosti prostředků soukromého práva lze uvažovat zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů, na rozdíl od zásahů v podnikatelském prostředí. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Obviněný dále namítl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, když uvedená podání ničím nepodmiňoval (což potvrdil i svědek T.), ale toliko upozornil poškozené na již učiněné právní kroky, které mu český právní řád dává možnost využít. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 476/2009 uvedl, že pohrůžka eventuálního podání trestního oznámení nemůže být hodnocena jako hrozba jinou těžkou újmou ve smyslu trestného činu vydírání, když je právem každého, v případě domnění o způsobení škody druhou osobou, podat proti ní trestní oznámení. Vydírání by se mohl dopustit jen tehdy, pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval poškozenému způsobem a prostředky, k jejichž použití nebyl vůbec oprávněn (např. že zařídí vzetí poškozeného do vazby, že se přičiní o to, aby mu byl uložen vysoký trest). K takovému jednání však z jeho strany nedošlo. Jednání kladené mu za vinu nemohlo naplnit vzhledem k absenci užití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Uvedl, že svědci T. a K. shodně vypověděli, že vydání peněžních prostředků nebylo ničím podmíněno a ničím jim nevyhrožoval. Jednalo se podle obviněného o výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti. Dále poukázal na trestní stíhání poškozených v jiné trestní věci, kdy uvedl, že T. je trestně stíhán již od roku 2015 policejním orgánem v Praze, a proto nemůže obstát tvrzení soudu o tom, že mu vyhrožoval trestním řízením, když toto trestní řízení již probíhá.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 528/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. V posuzované trestní věci jsou skutková zjištění obou soudů výstižně shrnuta v odstavcích 8 a 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v odstavci 7 usnesení odvolacího soudu, na něž pro stručnost státní zástupce odkazuje a souhlasí s nimi.
Stran trestného činu vydírání státní zástupce poukázal na obsah četných sdělení a časové hledisko, kdy porovnáním obsahu jednotlivých sdělení včetně doby odeslání těchto sdělení je zřejmé, že obviněný se vůči poškozené domáhal zaplacení předmětné finanční částky hrozbou podání návrhu na vyškrtnutí ze seznamu advokátů a podáním trestního oznámení, přičemž podání, jimiž obviněný hrozil, nebyla v době realizace pohrůžek podána. Současně z obsahu provedených listinných důkazů vyplývá, že neuskutečnění svých hrozeb obviněný podmiňuje zaplacením částky 1.500.000 Kč. Státní zástupce dále uvedl, že s ohledem na četnost a obsah sdělení obsahujících také hrozbu podání trestního oznámení a hrozbu návrhu na vyškrtnutí ze seznamu advokátů nelze považovat za výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti před podáním civilní žaloby. Stran otázky hrozby trestního stíhání uvedl, že obviněný nebyl uznán vinným z vydírání T. pohrůžkou jiné těžké újmy v podobě hrozby trestním stíháním. Soudy zjištěný skutkový stav je v souladu s provedenými důkazy, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními není dán žádný nesoulad, natož nesoulad extrémní.
Stran trestného činu pomluvy státní zástupce uvedl, že námitky o subsidiaritě trestní represe, resp. o pravidlu ultima ratio, kdy mělo být namístě řešit věc cestou práva civilního, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice naplňují, jsou však neopodstatněné. Jedná se o námitky již uplatněné v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly (nalézací soud v odstavcích 8 a 9 odůvodnění rozsudku a odvolací soud v odstavci 7 napadeného usnesení). Státní zástupce ve shodě se závěry soudů uvádí, že jednání obviněného spočívající ve zveřejňování příspěvků s nepravdivými údaji na sociálních sítích o poškozených je závažným zásahem do práv poškozených a v případě obviněného není řešitelný prostředky civilního práva.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 8 To 29/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně . Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného v podstatné míře tento předpoklad nenaplňují, neboť obviněný prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká jak nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí – poškozeného M. T. a poškozené I. K., listinných důkazů), tak vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jaké následky v osobní sféře poškozených měly mít jím uváděné informace, jaká těžká újma měla hrozit, kdy bylo započato trestní stíhání poškozeného a s jakým výsledkem), stejně jako současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, svědci obhajoby byli odmítnuti a ze svědeckých výpovědí nevyplývají možné interpretace odůvodnění).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil v tomto směru na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný F. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Rovněž je třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného “. Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. jakožto subprincip zásady presumpce neviny zde vyjádřené a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Neznamená to, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozených, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Je zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Stran námitky odmítnutí svědků obhajoby, kteroužto by v jiném kontextu bylo možno hodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tuto námitku nijak blíže nerozvedl, z jeho vyjádření není zřejmé, o jaké svědky by se mělo jednat a zda bylo jejich svědectví jako důkaz navrženo. Námitka obviněného je svým obsahem příliš nekonkrétní na to, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v projednávané věci spatřuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést, že uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl .
Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti , může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného.
Obviněnému bylo kladeno za vinu, že se uvedeného jednání dopustil vůči poškozené I. K., které hrozil podáním podnětu České advokátní komoře (dále jen „ČAK“) na její vyškrtnutí ze seznamu advokátů a trestním oznámením, pokud mu nebude zaplacena částka ve výši 1.500.000 Kč. Ačkoli obviněný trvá na tom, že se jednalo pouze o upozornění na jeho případný postup prostředky k tomu určenými trestním řádem, jednalo se o jednání trvající několik měsíců, kdy je třeba nahlížet na skutek v jeho časové i skutkové celistvosti. V projednávané věci je stěžejní zejména skutečnost, že obviněný neměl vůči poškozené žádnou splatnou pohledávku, které by se mohl cestou civilního řízení či jiným způsobem domáhat. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2010) je proto nepřípadný, neboť uvedené usnesení uvádí, že jestliže pachatel jedná za situace, kdy byl v důsledku počínání jiného poškozen (zvláště mělo-li se tak stát trestnou činností) a jeho cílem je dosáhnout písemného uznání existujícího dluhu, pak alternativní upozornění jiného na to, že pokud mu nezaplatí dluh (resp. nenahradí škodu), podá na něj trestní oznámení, je takové jednání jeho právem jako každého občana (§1 odst. 2, §158 odst. 1, 2 tr. ř.). V projednávané věci však taková situace nenastala. Obviněný nejen, že neměl vůči poškozené žádnou splatnou pohledávku, ale jeho jednání se stupňovalo, kdy poškozenou opakovaně po dobu několika měsíců kontaktoval, jak podrobně rozvedl nalézací soud v bodě 5. rozsudku, a poškozené vyhrožoval spolu s upozorněním na podání trestního oznámení a podání podnětu na ČAK zveřejněním ve sdělovacích prostředcích, zpravodajských denících či zasláním podání na různé instituce. Již dne 23. 5. 2018 v e-mailové zprávě poškozené hrozí podáním podnětu na ČAK a trestním oznámením na její osobu v souvislosti s požadavkem na vyplacení částky 1.500.000 Kč, v sms zprávě ze dne 20. 8. 2018 pak poškozené mimo jiné sděluje, že žádost o vyškrtnutí z advokátní komory podá zítra. Je zřejmé, že se vůči poškozené domáhal zaplacení předmětné finanční částky hrozbou podání návrhu na vyškrtnutí ze seznamu advokátů a podáním trestního oznámení, které by byly zcela jistě sto vážným zásahem do profesní, ale i osobní sféry poškozené, přičemž podání, jimiž poškozené hrozil, nebyla v době realizace pohrůžek podána. Je zřejmé, že obviněný jednal způsobem a prostředky zcela nepřiměřenými. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (zejména bod 5.), kde nalézací soud rozvedl jak hledisko časové, tak obsah četných podání a zpráv obviněného, a současně rozvedl úvahy provedeného dokazování a z něho se podávajícího skutkového stavu (zejména body 8. a 9.). Jednalo se o nepřiměřený nátlak na osobu poškozené, kdy poškozené tímto jednáním (a v souvislosti s jednáním, v němž je spatřován přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku) přivodil vážnou profesní újmu, a to nad míru, kterou lze s ohledem na její profesi v rámci pracovních vztahů očekávat, kdy jednání poškozené a její osoba byly předmětem řízení u ČAK a byly narušeny i pracovní vztahy v její kanceláři. Jednání obviněného však zasáhlo i do osobní sféry poškozené, zejména po stránce psychické, kdy byla po dlouhou dobu vystavena opakovaným nevyžádaným kontaktům ze strany obviněného, který ji prostřednictvím SMS zpráv a zpráv na jiných komunikačních sítích, zejména platformě WhatsApp, kontaktoval, resp. vyhrožoval v souvislosti s požadavkem na zaplacení částky ve výši 1.500.000 Kč, kdy uvedená částka byla s největší pravděpodobností jeho požadavkem v rámci soudního řízení, které nebylo v dané době skončeno a v rámci něhož poškozená figurovala toliko jako právní zástupce protistrany.
Pokud pak obviněný namítá, že nemohl poškozenému M. T. hrozit trestním stíháním, když jmenovaný je od roku 2015 trestně stíhán, pak je třeba přisvědčit státnímu zástupci v tom, že z popisu skutku tak, jak je uveden ve skutkové větě, se nepodává, že by se měl obviněný vůči poškozenému dopustit hrozby trestního stíhání. Obviněný nebyl uznán vinným z vydírání T. pohrůžkou jiné těžké újmy v podobě hrozby trestním stíháním.
Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, a spáchá-li jej tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Skutková podstata tohoto trestného činu poskytuje ochranu cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život. Lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst jsou mravními hodnotami člověka ve společnosti, které požívají ochrany i čl. 10 Listiny základních práv a osob, podle kterého každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností , a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem , a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, stejně jako veřejně přístupné počítačové sítě a zde užívaných sociálních platforem. Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, povolání, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, apod. Může se jednat o poškození v zaměstnání, narušení rodinných vztahů či jinou vážnou újmu, jíž je újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1827–1830).
Obviněný se uvedeného přečinu dopustil ve vztahu k oběma poškozeným, kdy opakovaně prostřednictvím sociálních sítí označoval poškozené jako podvodníky, podílníky závažné trestné činnosti, členy organizované skupiny podvodníků a zlodějů, a veřejnosti dostupným způsobem tak dehonestoval jejich profesní i osobní kvality. Ve vztahu k poškozené I. K. se jednalo o citelný zásah do jejího profesního života, jak uvedeno výše, kdy poškozená coby advokátka byla vystavena profesnímu prověřování ze strany ČAK a uvedené nepravdivé informace zveřejňované obviněným byly způsobilé ohrozit její dobré jméno a pověst, čímž zasáhly i do rodinné stránky jejího života, kdy byla kvůli celé záležitosti vystavena zvýšenému psychickému tlaku. Ve vztahu k poškozenému M. T. lze uvést, že poškozený vypověděl, že uvedená situace narušila jeho rodinný a osobní život, kdy došlo ke zhoršení vztahů, rozporům s jeho manželkou. Zejména však mělo uvádění nepravdivých informací ve veřejném prostoru vliv na jeho pracovní život a chod jeho firmy, když za jinou vážnou újmu lze zcela jistě považovat odliv zákazníků, neboť došlo k tomu, že poškozený přišel o svého největšího partnera, stěžejního klienta, v důsledku čehož klesly zisky jeho společnosti o desítky milionů korun. V uvedeném směru lze odkázat na odůvodnění nalézacího soud (zejména pak body 8. a 9.). Nalézací soud zcela správně uvedl, že „ k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů “.
Nejvyšší soud podotýká, že užití trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku je s ohledem na stále se více rozvíjející využívání sociálních sítí třeba v každé konkrétní kauze pečlivě zvažovat. Sociální sítě se stávají nedílnou součástí každodenního života lidí, přičemž počet osob, pro které se sociální sítě stávající hlavním zdrojem informací nezadržitelně roste. Pokud jsou pak zveřejněny příspěvky na sociálních sítích, kterými jsou šířeny nepravdivé informace o konkrétních osobách, mohou takovým osobám uváděné nepravdivé informace závažným způsobem narušit jak soukromý a rodinný život, tak jejich podnikatelské aktivity či výkon jejich povolání. V případě osob, které podnikají jako poškozený M. T., či vykonávají právní povolání v pozici OSVČ jako v případě poškozené I. K., kdy lidé si o takových osobách běžně vyhledávají informace, se pak jedná o velmi dobrý příklad jednání, které lze pod skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podřadit.
S ohledem na závěr Nejvyššího soudu o neopodstatněnosti námitek obviněného vznesenými v dovolání, nelze přisvědčit ani námitce, v rámci níž obviněný namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nalézací soud uvedl, že „ z provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný naplnil všechny znaky skutkové podstaty těchto trestných činů. V daném případě lze konstatovat, že jednání obžalovaného dosahuje intenzity trestného činu “ (bod 9. rozsudku). Odvolací soud pak uvedl, že „ odvolání obžalovaného, kterým naplnil zákonné znaky skutkové podstaty pomluvy, nebylo namístě řešit prostřednictvím civilního řízení, neboť se nejedná o občanskoprávní spor “ (bod 7. usnesení).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž právně relevantní námitky vyhodnotil jako neopodstatněné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného F. H. na přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného F. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu