ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.966.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 966/2020-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 3/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 T 13/2019 , byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako statutární zástupce společnosti P. P., IČ XY, se sídlem XY, se v září roku 2014 prostřednictvím telefonní komunikace z přesně nezjištěného místa dohodl na poskytování přepravních a nákladních služeb v rámci Evropy se spol. S. T., se sídlem XY, a to s úmyslem za provedené přepravy zprostředkované spol. S. T., nezaplatit a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, kdy následně objednal u společnosti S. T., celkem 33 kamionových přeprav, kdy za 24 přeprav nezaplatil ničeho a za 2 přepravy zaplatil jen z části, přestože předmětné přepravy byly řádně realizovány a J. K. od žadatelů o přepravu obdržel finanční prostředky v hotovosti, přičemž poškozené spol. S. T., neuhradil fakturované částky ve 26 konkrétních případech [popsány pod body 1) až 26)], a svým jednáním způsobil společnosti S. T., se sídlem XY, škodu ve výši nejméně 1.755.407 Kč, přičemž jednání popsaného v bodě 26 se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 32/2013 ze dne 19. 12. 2014, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2015, odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců podmíněně, se zkušební dobou v trvání 60 měsíců, tj. do 2. 1. 2020 .
Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 48 (čtyřicetiosmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti v oboru vnitrostátního a mezinárodního zasilatelství na dobu 36 (třicetišesti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti S. T., sídlem XY, IČ: XY, škodu ve výši 1.574.677,35 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. zákoníku byla poškozená společnost S. T., sídlem XY, IČ: XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 T 13/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 3/2020 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. K. dovolání (č. l. 487–491), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný trvá na tom, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil. V projednávané věci spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy. V této souvislosti uvedl, že za některé z přeprav řádně zaplatil, a to ještě před splatností příslušných faktur. Jednalo se nejen o tzv. zkušební přepravy ověřující jeho platební spolehlivost (smlouvy o přepravě ze dne 5. 9. 2014 a 2x ze dne 12. 9. 2014), ale finančně pokryl i faktury za mnohé jiné přepravní služby, které následovaly. Již jen tento fakt sám o sobě vylučuje jakýkoli podvodný úmysl stran obviněného. V této souvislosti dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění zamítavého rozhodnutí pouze lakonicky uvedl, že neuvěřil námitce obhajoby o absenci podvodného úmyslu, aniž by však přesvědčivě ozřejmil, které konkrétní skutečnosti a úvahy jej k takovému závěru vedly, tedy svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil v souladu s požadavky §125 a §134 odst. 2 tr. ř. Dále obviněný namítl, že jestliže odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že provedené důkazy svědčí o jeho podvodném jednání a o jeho úmyslu získat majetkový prospěch, měl rovněž pečlivě rozvést, které důkazy o takovém závěru svědčí, jelikož popis skutku uvedený ve výroku o vině odpovídá toliko civilnímu deliktu plynoucímu z porušení smlouvy o přepravě věcí. Řešení takto vzniklého sporu není věcí trestního práva a jeho aplikace. Vyplývá to ze zásady subsidiarity trestní represe, zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle ní je třeba aplikaci trestního zákoníku a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání se soukromoprávním základem jako trestného činu považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Vyjádřil tak svoje přesvědčení, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, mohou být klasifikovány maximálně jako civilní delikt z titulu porušení smluvních podmínek (v obchodním vztahu), přičemž strany se rozhodly své závazkové vztahy řešit prostřednictvím trestního práva. To však jde zcela proti smyslu subsidiarity trestní represe, neboť trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví.
Namítla-li obhajoba extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním
a skutkovým zjištěním soudů, pak měla na mysli zejména skutkové tvrzení soudů,
že obviněný uvedl poškozenou v omyl tím, že jí v počátcích obchodního vztahu dodal neúplný výpis z obchodního rejstříku. K tomu dovolatel uvádí, že obchodní rejstřík
je veřejným seznamem a přístup do jeho databáze má prakticky kdokoliv a platí tak princip jeho materiální publicity. Veškeré relevantní údaje ohledně svého budoucího obchodního partnera tak mohla poškozená zjistit nahlédnutím do OR a omylu se tak vyvarovat. Dovolatelův podvodný úmysl nemůže být založen na zjištění, že poškozené omylem zaslal neúplný výpis z OR. Další extrémní rozpor spatřuje obhajoba v tom, že soudy shodně dovozují dovolatelův podvodný úmysl pouze z toho, že nezaplatil za řadu provedených přeprav, ačkoliv tomu tak v jeho případě bylo z pouhého důvodu jeho aktuální platební neschopnosti. Poukazuje přitom na to, že obor mezinárodní přepravy je oborem velmi dynamickým a prakticky každý podnikatelský subjekt se může velmi snadno dostat do finančních těžkostí, jež mohou vyústit až v platební neschopnost, což se stalo také v dovolatelově případě.
Stran úmyslného jednání obviněný uvedl, že úvahy nalézacího soudu v tomto směru se pohybují v rovině čistých domněnek. Není totiž zřejmé, z čeho soud takové závěry dovozuje a nejsou ani označeny důkazy, ze kterých soud vycházel ve vztahu k prokázání subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Ústavní soud již v několika nálezech judikoval, že závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo. Soud se však v projednávané věci omezil pouze na konstatování úmyslu dovolatele, přičemž však skutečnost, že se obviněný ocitl v platební neschopnosti, neznamená, že měl od samého počátku předmětného obchodního vztahu úmysl někoho podvést. Nota bene za situace, kdy v jeho počáteční fázi naopak poškozené platil za přepravy zboží řádně a včas. Dovolatel má tedy za to, že od samého počátku navázání obchodního kontaktu s poškozenou jeho podvodný záměr dán nebyl. O tom svědčí podle jeho názoru výpověď svědkyně I. H., ze které vyplývá, že prošel určitým procesem ověřování své platební schopnosti. Podle jmenované svědkyně bylo jednoznačné, že nebylo zjištěno cokoliv negativního, dokonce ani na podkladě deklarovaných telefonických referencí se nevyskytlo nic, co by nasvědčovalo tomu, že má jakékoliv podvodné úmysly. Jmenovaná svědkyně dále uvedla, že zaplatil za první 2–3 přepravy před datem splatnosti a u dalších přeprav požádal o prodloužení lhůty splatnosti faktur. Poté se ocitl ve finančních problémech, nicméně po splatnosti faktur neustále s poškozenou společností komunikoval, a to e-mailem. Nutno vyzdvihnout i fakt, že dlužnou částku splácel po 6.000 Kč měsíčně a byl si vědom svých závazků vůči poškozené společnosti, které řešil se svým právním zástupcem Mgr. Šipkou, přičemž poškozená společnost od něho následně obdržela písemnost, označenou jako „uznání dluhu“. Při shora popsaných případech extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními je podle dovolatelova názoru významným způsobem zpochybněn jednoznačný závěr soudů, že v odsuzujícím rozsudku popsanou trestnou činnost spáchal. Bylo tedy na místě při respektu k zásadě presumpce neviny přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, č. j. 4 To 3/2020-472, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 453/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel uplatnil pouze skutkové námitky, které slouží ke zpochybnění právního posouzení skutkového stavu věci toliko formálně. V této souvislosti se totiž domáhá změny ve skutkových zjištěních, nabízí vlastní verzi skutkového děje ve smyslu odkazu na jím uplatněnou obhajobu a teprve na změněném skutkovém podkladě usiluje o změnu ve způsobu právního posouzení skutku tak, že se z důvodu absence jeho zaviněného jednání, kterým měl uvést statutární zástupkyni poškozené společnosti S. T., v omyl, o trestný čin vůbec nejedná. Státní zástupkyně tedy neshledala, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Uvedla, že dovolatel postupoval tak, jakoby uplatnil v pořadí další řádný opravný prostředek. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Opatřený důkazní stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl nalézacím soudem vyhodnocen za splnění předepsaných podmínek §2 odst. 6 tr. ř., přičemž byly dodrženy požadavky §125 odst. 1 tr. ř. Výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni proto v tomto směru nebyl spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Přitom se tak stalo ve smyslu takové kvality odůvodnění zamítavého usnesení Krajského soudu v Brně, která plně odpovídá (dovoláním zpochybněným) požadavkům §134 odst. 2 tr. ř. Soudy nemohly vycházet pouze z dílčích skutkových okolností, na které v textu svého dovolání obviněný poukazuje. Jejich důkazní význam totiž byly povinny za podmínek §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnocovat právě v kontextu s dalšími zjištěními, poskytujícími v posuzovaném směru ucelený obraz dovolatelova odpovědnostního vztahu za jednání, které rozhodně nebylo možno označit pouze jako nedodržení jeho platebních povinností z obchodního styku, neboť se musely zabývat vývojem jeho postoje od období ještě spadajícího před zahájení obchodní spolupráce s poškozenou obchodní společností. Státní zástupkyně uvedla, že statutární zástupkyni poškozené společnosti se podařilo získat výpis z OR, obsahující aktuální přehled probíhajících exekučních řízení, až dodatečně při využití dovolatelem poukazované veřejné povahy tohoto informačního zdroje právě v souvislosti s porušováním dohodnutých platebních podmínek z objednávek přepravních smluv. Dovolatel se v rámci tzv. zkušebního obchodního styku prostřednictvím včas, resp. ještě před termínem splatnosti uhrazených faktur presentoval jako perspektivní obchodní partner. V této souvislosti však soudy nemohly odhlédnout od celkového vývoje jeho platební morálky, skutečnosti, že se v rámci uskutečněného telefonního styku představoval jako T. S., stejně jako skutečnosti, že v době uzavření předmětných smluv o přepravě bylo proti dovolateli vedeno trestní stíhání pro shodnou povahu podvodného jednání (srov. trestní věc vedená před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 3 T 32/2013 s odsuzujícím rozsudkem v právní moci ze dne 2. 1. 2015). Vývoj, jakým prošel předmětný obchodní vztah nejen z hlediska jeho smluvního rámce, ale především ve smyslu jeho reálného naplnění, vyplývá z usvědčující výpovědi zástupkyně poškozené společnosti S. T, svědkyně I. H., podpořené svědectvím I. J. na pozici dispečerky tohoto přepravce, a to v odpovídajícím kontextu s důkazy listinné povahy aniž by byly dány důvody k pochybám, že závěry soudů obou stupňů – tak jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodněních jejich rozhodnutí – o splněných podmínkách dovolatelovy trestní odpovědnosti za přisouzené pokračující podvodné jednání, spáchané v předepsané formě zavinění, jsou správné.
Stran námitky porušení subsidiarity trestní represe plynoucí z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že ani na tuto dovolací námitku nelze nahlížet ve smyslu účelového naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v dovolatelově případě nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala. Neuvádí, že jeho jednání je takovým méně závažným trestným činem z důvodů jím specifikovaných, pro které by bylo namístě korigovat závěr o vyvození jeho trestní odpovědnosti použitím zásady subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, a to v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 3/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď svědkyně I. H. a dovolatelem doložený neúplný výpis z obchodního rejstříku) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění týkajících se zejména důvodů nezaplacení služeb poskytnutých poškozenou a úmyslu obviněného), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že celou dobu jednal s poškozenou poctivě a nezaplacení poptávaných služeb nikdy nebylo jeho úmyslem, ale byl k tomu donucen okolnostmi nezávislými na jeho vůli).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Rovněž je třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného “. Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. jakožto subprincip zásady presumpce neviny zde vyjádřené a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Neznamená to, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozených, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Je zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v projednávané věci spatřuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud provedl dokazování, na základě kterého vyvodil přesvědčivé skutkové závěry vyplývající z provedených důkazů. Ačkoliv byla výpověď I. H., ředitelky poškozené, klíčovým důkazem, nebyla zároveň jediným důkazem, který by podporoval verzi uvedenou obžalobou. Výpověď I. H. byla podepřena zejména výpovědí svědkyně I. J. a mnohými listinnými důkazy [fakturami za provedené přepravy, smlouvami o přepravě, objednávkami, mezinárodními nákladními listy, výpisem z obchodního rejstříku, osvědčením o registraci společnosti obviněného, exekučními rozhodnutími na majetek obviněného, usnesením soudu o zrušení společnosti obviněného, rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 3 T 32/2013, kde byl obviněný odsouzen pro obdobnou trestnou činnost se stejným modem operandi (bod 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v mezinárodní dopravě.] V bodě 10. odůvodnění rozhodnutí nalézací soud po zhodnocení provedených důkazů vyvodil skutkové závěry, kdy pečlivě rozvedl, na podkladě jakých úvah se přiklonil k verzi uvedené obžalobou. S ohledem na obhajobu obviněného se věnoval zvláště okolnostem obchodního vztahu společnosti obviněného a poškozené. Skutková zjištění pak shrnul v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku tak, že „ je zcela zřejmé, že obžalovaný, jako osoba znalá systému obchodních transakcí v přepravě, využil možnosti nakontaktovat se na poškozenou společnost, přesvědčit poškozenou společnost předložením neúplných dokladů a uhrazením tří faktur v před splatností i své solventnosti a poté, co poškozená společnost uzavřela s obžalovaným smlouvy o přepravě a tyto následně realizovala prostřednictvím subdodavatelů, obžalovaný vyinkasoval finanční prostředky od zadavatelů přepravních zakázek, tyto finanční prostředky však již poškozené společnosti za provedenou přepravu neuhradil a ponechal si je pro vlastní potřebu a to v 26 případech uvedených ve výroku rozhodnutí “. Závěrům nalézacího soudu pak přisvědčil i soud odvolací, který v bodě 7. svého rozhodnutí konstatoval, že „ soud I. stupně ve svém rozhodnutí hodnotí důkazy tak, jak mu to ukládá §2 odst. 6 trestního řádu. Je třeba zdůraznit, že je právem soudu I. stupně hodnotit důkazy, které provedl a odvolacímu soudu do volného hodnocení důkazů soudu I. stupně nepřísluší zasahovat, pokud není v rozporu se zásadami formální logiky. To však odvolací soud nezjistil “. S výše zmíněnými závěry nižších soudů stran provedeného dokazování se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a na ně pro stručnost odkazuje (zejména pak na body 10. – 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
V rámci namítaného extrémního nesouladu obviněný namítal nedostatečnou obezřetnost poškozené, přičemž poukazoval na princip materiální publicity, kdy ze skutečnosti, že si mohla zjistit úplný výpis z obchodního rejstříku, dovozoval, že soudy nesprávně vyhodnotily, že uvedl poškozenou v omyl. Jak již Nejvyšší soud zmínil výše, námitce obviněného stran extrémního nesouladu nelze přisvědčit. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud připomíná právní názor, jenž vyslovil v usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že „ při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba totiž trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto účastníků je nutno pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Proto za situace, kdyby v rámci předmětného vztahu poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici a vynaložil finanční prostředky, pak se s důsledky této nejistoty musí také sám vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva “.
Je třeba uvést, že poškozená učinila kroky k ověření spolehlivosti obviněného, a to tak, že si od něho vyžádala výpis z obchodního rejstříku, přičemž neměla důvody pochybovat o jeho úplnosti, dále pak uskutečnila několik tzv. zkušebních přeprav, na základě kterých se obvykle v daném oboru posuzuje spolehlivost obchodního partnera. Za uvedené služby dostala zaplaceno ještě před splatností, a tedy neměla důvod se domnívat, že by obviněný měl problémy se solventností. Dalším krokům k ověření spolehlivosti, např. osobní schůzce, se obviněný pod různými výmluvami vyhýbal, prodlužoval splatnost faktur, apod. Není tak možné přisvědčit obviněnému stran nedostatečné obezřetnosti poškozené, kdy tato provedla veškerá standardní opatření pro posouzení spolehlivosti nového obchodního partnera. Vědom si těchto praktik pak obviněný zaplatil za tzv. zkušební přepravu, čímž získal důvěru poškozené s úmyslem této důvěry zneužít.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, neboť od počátku jednal s poškozenou korektně a nezaplacení poskytnutých služeb je toliko důsledkem ekonomických problémů způsobených rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově, které mu zakázalo podnikat a jednak v dynamicky se vyvíjecím oboru mezinárodní přepravy jako takovém, resp. nezaviněným neúspěchem na tomto trhu, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitku neopodstatněnou.
Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten , kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, spáchá takový čin a byl za něj v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a způsobí takovým činem značnou škodu.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (podle §15 tr. zákoníku). Skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen věci určené podle druhu, zejména peníze, vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení takových věcí, zejména peněz, odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl takové věci, zejména peníze, vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 54/1967; dále R 15/1969, R 57/1978-III. a R 56/1994) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2049–2050).
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný spáchal uvedený čin v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný již od počátku jednal v úmyslu zatajit své finanční problémy a nikdy neuhradit poptané a dodané služby, čemuž nasvědčovalo jeho chování, kdy zaplatil pouze za tzv. zkušební přepravy a částečně za dvě další, vyhýbal se osobnímu kontaktu s ředitelkou poškozené, opakovaně uváděl různé výmluvy stran prodlení v úhradě faktur, dodatečně se představoval poškozené jiným jménem, uzavíral obchody bez provizí (bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K totožnému závěru pak dospěl i odvolací soud, který se námitkami uplatněnými obviněným v rámci dovolání již zabýval v rámci přezkumu řádného opravného prostředku. V bodě 10. odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud shrnul, že „ provedené důkazy svědčí o podvodném jednání obžalovaného a úmyslu získat majetkový prospěch. Obžalovaný se snažil vzbudit dojem, že má zájem na řádné spolupráci, vyhýbal se však osobnímu jednání. Krátce po uzavření spolupráce začal prodlužovat dobu splatnosti faktur s odůvodněním, že má výpadek od svého klienta, jednalo se o prodloužení doby splatnosti z 30 na 45 dnů, následně na 60 dnů. V době uzavírání smluv o přepravě bylo proti obžalovanému vedeno trestní stíhání (dne 4. 3. 2013 byla u Okresního soudu v Sokolově podána obžaloba pro totožné jednání z období od 12. 2. 2008 do 31. 5. 2010 (škoda 3.696.080 Kč) a z období od 19. 1. 2011 do 3. 3. 2011 (škoda přes 700.000 Kč). Proti rozsudku, který byl vyhlášen dne 19. 12. 2014, se obžalovaný vzdal práva odvolání. Z exekučních rozhodnutí bylo zjištěno, že již v roce 2007 a 2013 byly na majetek obžalovaného nařízeny exekuce. Při uzavírání smluv s poškozenou nabízel obžalovaný vyšší cenu, než která mu byla nabídnuta prvotním zadavatelem zakázky, takže v některých transakcích nezískal provizi, ale musel by platit ze svého. Všechny tyto skutečnosti svědčí o podvodném úmyslu obžalovaného od samého počátku “. S uvedenými závěry se Nejvyšší soud rovněž plně ztotožňuje. Aktivním jednáním obviněného, kdy obviněný uzavíral prodělečné obchody, kdy vzhledem k jeho zkušenostem a znalostem mu bylo zřejmé, že jeho nabídky byly natolik nízké, že z nich nemohl plynout žádný zisk, jak je demonstrativně rozvedeno např. v bodě 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, se obviněný snažil vzbudit dojem, že bude dobrým obchodním partnerem tím, že zatajil proti němu vedené exekuce předložením neúplného výpisu z obchodního rejstříku, opakovanými žádostmi o prodloužení doby splatnosti i oddalováním osobní schůzky. To vše s vědomím, že je proti němu vedeno trestní stíhání za de facto totožnou trestnou činnost, kdy přinejmenším musel počítat s eventualitou ztráty oprávnění podnikat v předmětném sektoru, a tedy i s možností v tomto sektoru řádně fungovat a plnit své závazky. Z výše uvedeného pak jednoznačně ve shodě s rozhodnutími nižších soudů Nejvyšší soud uzavírá, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je souladný s normami trestního práva.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, že jednání obviněného nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby bylo třeba užití norem trestního práva, resp. že jeho jednání je toliko porušením občanskoprávním smlouvy o přepravě a nemělo by tak být sankcionováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe prostředky trestního práva. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se jednalo o pokračující zločin podvodu, kdy obviněný způsobil poškozené škodu přesahující 1.700.000 Kč. Ve smyslu výkladu aplikace zásady ultima ratio však obviněný nijak neargumentoval, pokud zpochybňoval klíčový právní závěr, že jeho jednání vykazuje naplnění všech znaků pokračujícího zločinu podvodu v §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, a že je tak trestným činem. Neuvedl, že jeho jednání je méně závažným trestným činem z důvodů jím specifikovaných, pro které by bylo namístě korigovat závěr o vyvození jeho trestní odpovědnosti použitím zásady subsidiarity trestní represe.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud námitky stran nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a neobezřetnosti poškozené shledal jako zjevně neopodstatněné, přičemž je Nejvyšší soud stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo jím vytýkanými vadami. Obviněný současně téměř výhradně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu