ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1318.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1318/2020-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Z. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 551 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 213/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 39 Co 282/2019-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 14 C 213/018-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 99 040 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni příslušenství z částky 171 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 280 960 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a co do částky 171 000 Kč řízení částečně zastavil (výrok V).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu s tím, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 99 040 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá přiměřeného zadostiučinění ve výši 551 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích a následně u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 40/2003 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně byla v posuzovaném řízení stranou žalovanou, přičemž předmětem řízení bylo zaplacení doplatku ceny díla ve výši 504 001,30 Kč. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou dne 1. 8. 2003. Dne 9. 10. 2003 Okresní soud v Domažlicích oznámil žalované (nynější žalobkyni), že není k projednání věci věcně příslušný a vyzval ji k vyjádření. Tímto dnem se žalobkyně dozvěděla o probíhajícím řízení. Následně soud prvního stupně důsledně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení pravomocně skončilo dne 26. 1. 2018, a to zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Dále soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal zhoršený zdravotní stav žalobkyně. Žalovaná v průběhu řízení poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 171 000 Kč. V tomto rozsahu bylo řízení zastaveno.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při stanovení celkové délky posuzovaného řízení nesprávně vycházel již ze dne jeho zahájení, tj. 1. 8. 2002. Naopak měl vycházet ze dne 9. 10. 2002, kdy byl žalobkyni doručen přípis okresního soudu ohledně otázky věcné příslušnosti. Celková doba řízení tak ve vztahu k žalobkyni (žalované v posuzovaném řízení) činí 15 let a 3 měsíce. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Rovněž se ztotožnil se soudem prvního stupně ve stanovení základní sazby zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. K této sazbě odvolací soud přistoupil z důvodu již výrazně nepřiměřené délky řízení, ale též z důvodu vyššího individuálního významu řízení pro žalobkyni daného zejména jejím vysokým věkem, nepříznivým zdravotním stavem a její po psychické stránce zvýšené nejistotě ohledně výsledku řízení, resp. jeho ukončení. Námitky žalobkyně, že výše základní částky zadostiučinění v penězích nedostatečně reflektuje ekonomickou realitu, shledal odvolací soud neopodstatněnými a do jisté míry účelovými. Za celou délku řízení tak odvolací soud dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši 285 000 Kč. Takto určenou částku snížil o 10 % s ohledem na hmotněprávní a procesní složitost věci. V dané věci šlo o doplatek ceny ze smlouvy o dílo, kde dle samotného předmětu daná řízení bývají náročnější a nelze je tak hodnotit jako jednoduchá. Z hlediska procesního bylo prováděno poměrně rozsáhle dokazování listinami, výslechy svědků i účastníků, bylo vydáno množství procesních rozhodnutí a činěna řada úkonů. Soud se zabýval vznesenou námitkou podjatosti soudce, rozhodoval o uložení a prominutí pořádkové pokuty svědka, požádal o součinnost při doručování předvolání Policii ČR a dožádal Obvodní soud pro Prahu 3 k provedení výslechu žalobkyně. Po skutkové stránce shledal odvolací soud řízení standardně složité. Dále odvolací soud základní částku snížil o 30 % pro podíl poškozené na délce řízení. Poškozená žádala celkem 13krát o odročení jednání, podávala řadu bezúspěšných návrhů, čímž tak došlo k prodloužení řízení. V průběhu řízení opakovaně namítala místní nepříslušnost Krajského soudu v Plzni, navrhovala přikázat věc z důvodu vhodnosti jinému soudu. Její žádosti byly vždy zamítnuty. Další kritéria k modifikaci základní částky již odvolací soud neshledal, neboť zvýšený význam řízení pro žalobkyni zohlednil již při určení základní sazby a nečinnost soudů byla vztažena jen k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, nikoliv však pro zvýšení základní částky zadostiučinění, a to vzhledem k jejich souhrnu nijak výrazné rozsáhlosti. Odvolací soud tak dospěl k celkové částce 171 000 Kč, která již byla žalovanou jako přiměřené zadostiučinění žalobkyni vyplacena.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a II a navazujícího výroku IV napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně jde o otázky, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolatelka vymezuje následující otázky:
A) Výše základní částky zadostiučinění nedostatečně reflektuje ekonomickou realitu. Odvolací soud se odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, z nějž vyplývá, že za účelem zachování reálné hodnoty náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) způsobené zásahem do osobnostních práv (kam spadá rovněž otázka náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem) je třeba zohlednit i ekonomický vývoj společnosti, a jemu úměrně je nutno zvýšit výchozí (základní) částku, z níž je vypočítáno zadostiučinění v penězích, jímž má být vzniklá nemajetková újma kompenzována. Eventuálně je nutno otázku, zda je s ohledem na ekonomický vývoj, k němuž došlo od doby, kdy bylo sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), stanoveno rozmezí základní částky, z níž by měla vycházet výše zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, nutno toto rozmezí pro stanovení základní částky zadostiučinění v penězích úměrně tomuto ekonomickému vývoji navýšit, vyhodnotit jako otázku, jež v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena.
B) Odvolací soud nesprávně aplikoval kritéria pro zvýšení nebo snížení základní částky zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení bylo po skutkové stránce standardně složité, přesto zadostiučinění z důvodu hmotněprávní a procesní složitosti snížil o 10 %. Odchýlil se tak od Stanoviska (eventuálně jde o otázku dosud neřešenou) při řešení otázky, zda při závěru o standardní složitosti řízení je na místě, aby soud snížil základní částku zadostiučinění.
C) Odvolací soud kladl neúměrně k tíži žalobkyně využívání procesních prostředků nápravy. Dle Stanoviska ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. Odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od Stanoviska a od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 712/2017.
D) Odvolací soud dospěl k závěru o zvýšeném individuálním významu řízení pro žalobkyni, avšak v rozporu se Stanoviskem neprovedl odpovídající modifikaci základní částky.
E) Odvolací soud uvedl, že průběh posuzovaného řízení byl provázen obdobími nečinnosti (v souhrnu nejméně 2 a půl roku), avšak v rozporu se Stanoviskem z tohoto důvodu neprovedl odpovídající modifikací základní částky.
F) Odvolací soud konstatoval, že „soud prvního stupně pochybil jak při výpočtu základní částky přiměřeného zadostiučinění, když vyšel z nesprávně vymezené rozhodné doby posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni, ale i při její modifikaci již zmíněnými kritérii. (…) Je jednoznačně správný závěr, že možností soudu je zvýšit či snížit základní částku, avšak nikoliv částku již redukovanou či jakkoliv jinak modifikovanou, jak tomu učinil soud prvního stupně“. Přes tento závěr, který odpovídá Stanovisku, odvolací soud nenapravil nesprávnou aplikaci zákona ze strany prvostupňového soudu a od Stanoviska se odchýlil a tedy stejně jako prvostupňový soud nesprávně posoudil otázku, zda je možné snížit základní částku či částku již redukovanou či modifikovanou předchozím snížením/zvýšením. Tato otázka byla řešena v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, k čemuž lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4670/2016.
G) Odvolací soud změnil bez provedení dokazování závěr městského soudu o celkové délce posuzovaného řízení. Odvolacím soudem určená délka posuzovaného řízení 15 let a 3 měsíce je jednak nesprávně vypočtena, neboť dle výpočtu odvolacího soudu by délka měla činit 15 let 3 měsíce a 17 dní, ale zejména jde o jinou délku, než kterou vzal za prokázanou prvostupňový soud, tedy 15 let a 5 měsíců. Jde tak o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jenž je v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu.
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž dále konkretizuje námitky k výše uvedeným otázkám. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 380 000 Kč s příslušenstvím a přizná žalobkyni náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Alternativně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky (otázka A) není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, jenž se týká jiné nemajetkové újmy, nežli újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se tudíž na nyní posuzovanou věc nevztahuje.
Ve Stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska složitosti řízení je třeba zohlednit „složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).“ Od tohoto závěru se odvolací soud nikterak neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že řízení sice bylo po skutkové stránce standardně složité, avšak bylo složitější po stránce procesní a hmotněprávní. Současně nejde o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Rovněž otázka B) tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Z hlediska kritéria jednání poškozeného odvolací soud zohlednil, že žalobkyně 13krát žádala o odročení jednání, podávala řadu bezúspěšných návrhů, opakovaně žádala o přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že „nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).“ Zohlednění uvedených skutečností je tak v souladu s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). K opakovaným žádostem o odročení jednání srov. např. rozsudek ESLP ve věci Buchholz proti Německu ze dne 6. 5. 1981, stížnost č. 7759/77, §56, nebo rozsudek ESLP ve věci Bazil proti České republice ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 6019/02, §21. K žádostem o přikázání věci jinému soudu srov. např. rozsudek ESLP ve věci Ringeisen proti Rakousku ze dne 16. 7. 1971, stížnost č. 2614/65, §110. Rovněž otázka C) tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Z hlediska významu řízení pro žalobkyni (otázka D) odvolací soud již při stanovení základní částky uvedl, že též z tohoto důvodu stanovil základní částku na horní hranici rozmezí. Totéž zopakoval při procentuální modifikaci stanovené částky, při níž odůvodnil, že k navýšení z důvodu významu řízení nepřistoupil právě proto, že danou okolnost zohlednil již při stanovení základní částky. Byť tento postup důsledně nerespektuje metodu výpočtu určenou Stanoviskem, dovolací soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že je třeba vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Taktéž opakovaně ve své judikatuře Nejvyšší soud uvádí, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Z hlediska dovolacího přezkumu je tak v nyní posuzované věci podstatné, že zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud zohlednil. Zda tak učinil již při stanovení základní částky, anebo až v rámci její modifikace, již z hlediska dovolacího přezkumu nepředstavuje v souladu s výše uvedenou judikaturou otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o zohlednění kritéria postupu orgánu veřejné moci (otázka E) odvolací soud vysvětlil, že nesprávný postup soudů vedl již k závěru o nepřiměřené délce řízení, avšak neshledal daný postup natolik nesprávným, aby z téhož důvodu přistoupil k modifikaci základní částky. Rovněž tento závěr odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Otázka výše vymezena pod písm. F) neodpovídá odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud nenapravoval chybný výpočet soudu prvního stupně, nýbrž přistoupil samostatně k výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění, přičemž nejprve stanovil základní částku za celou délku řízení ve výši 285 000 Kč, z níž následně odečetl 40 % (10 % na základě kritéria složitosti řízení a 30 % na základě kritéria jednání poškozeného). Daný postup je tak z tohoto hlediska v souladu se Stanoviskem.
Dovolatelka se mýlí, pokud se domnívá, že otázka určení relevantní délky posuzovaného řízení pro poškozeného je otázkou skutkovou (otázka G). V tomto ohledu je otázkou skutkových zjištění pouze to, kdy byla žaloba doručena soudu, kdy se o řízení dozvěděli jeho účastníci, kdy bylo konečné rozhodnutí ve věci doručeno jednotlivým účastníkům, atd. Pokud jde o dané skutečnosti, odvolací soud v tomto vycházel ze zjištění soudu prvního stupně. Otázka, která z daných skutečností je rozhodná pro stanovení relevantního začátku a relevantního konce řízení z hlediska posouzení jeho délky pro toho kterého účastníka řízení, však již představuje otázku právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není nikterak v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, neboť odvolací soud nevycházel z jiných skutkových zjištění, než z těch, k nimž dospěl soud prvního stupně.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu