ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1815.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1815/2020-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem ve věci žalobců a) P. K., nar. XY, a b) J. K., nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 3 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 70/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 58 Co 342/2019-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2019, č. j. 10 C 70/2018-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 3. 4. 2018 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni b) částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 3. 4. 2018 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v žalobním požadavku, aby žalobci a) byla uhrazena částka 1 690 000 Kč, zákonné úroky z prodlení z částky 1 750 000 Kč od 3. 10. 2017 do 2. 4. 2018 a zákonné úroky z prodlení z částky 1 690 000 Kč od 3. 4. 2018 do zaplacení (výrok III) i v žalobním požadavku, aby žalobkyni b) byla uhrazena částka 1 690 000 Kč, zákonné úroky z prodlení z částky 1 750 000 Kč od 3. 10. 2017 do 2. 4. 2018 a zákonné úroky z prodlení z částky 1 690 000 Kč od 3. 4. 2018 do zaplacení (výrok IV), a uložil žalované zaplatit žalobci a) náklady řízení ve výši 15 849,64 Kč (výrok V) a žalobkyni b) náklady řízení ve výši 15 849,64 Kč (výrok VI).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I a II) tak, že žaloba, kterou se každý ze žalobců domáhal zaplacení částky 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 3. 4. 2018 do zaplacení, se zamítá; jinak jej v těchto výrocích a v zamítavých výrocích o věci samé (výroky III a IV) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 26 811,29 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále uložil žalované zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání pouze parafrázovali obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by konkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují pro ně za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Pakliže žalobci požadovali, aby v dovolání nastíněné právní otázky byly vyřešeny jinak, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobců, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu