ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2056.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2056/2019-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, č. j. 51 Co 348, 349/2018-167, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, č. j. 51 Co 348, 349/2018-167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2018, č. j. 14 C 58/2017-130, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 5. 2018, č. j. 14 C 58/2017-137, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, jež mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením o vypořádání společného jmění manželů vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 153/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 14 C 58/2017-130, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 5. 2018, č. j. 14 C 58/2017-137, zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů 600 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že posuzované řízení trvalo šest let od 22. 6. 2011 do 14. 6. 2017, kdy bylo pravomocně skončeno. Řízení ve věci samé probíhalo pouze na jednom stupni, odvolací soud rozhodoval dvakrát o odvolání proti rozhodnutím procesní povahy. Soud prvního stupně podrobně zrekapituloval provedené procesní úkony ze strany žalobce a soudu a konstatoval, že ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, stavebnictví a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem posouzení procesní způsobilosti žalobce, a ve věci byla nařízena mediace. Posuzované řízení projednávali celkem tři soudci Obvodního soudu pro Prahu 10. Místopředsedkyní Obvodního soudu pro Prahu 10 byla uznána jako důvodná stížnost žalobce ze dne 25. 11. 2016 na průtahy v řízení. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobce je invalidní a trpí Alzheimerovou chorobou.
4. Na takto zjištěném skutkovém základu soud prvního stupně posuzoval přiměřenost délky posuzovaného řízení podle kritérií složitosti věci, chování žalobce, postupu soudu a významu řízení pro žalobce. Nejprve zhodnotil, že v řízení uznaný ojedinělý průtah nemůže založit závěr o nepřiměřené délce řízení v celém jeho rozsahu. Nato soud prvního stupně konstatoval, že úkony soudu byly prováděny průběžně, soud ve věci činil úkon každý měsíc. Vytýkal-li žalobce soudu neuctivý přístup k němu v průběhu řízení, pak tyto námitky nelze zahrnout do posouzení přiměřenosti délky řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V souvislosti s tvrzenými zdravotními potížemi žalobce soud prvního stupně uvedl, že žalobce se stal invalidním již v roce 2004, tedy ještě před zahájením posuzovaného řízení. Dále podle soudu spory o vypořádání společného jmění manželů, pakliže jsou projednávány před soudem, jsou svou povahou složitější, a tím časově náročnější. S ohledem na tyto dílčí závěry soud prvního stupně shrnul, že délku posuzovaného řízení lze považovat za přiměřenou. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, v zamítavém výroku co do částky 200 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Co do částky 50 000 Kč nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním (§206 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
6. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, a to i přesto, že řízení ve věci probíhalo pouze na jednom stupni soudní soustavy. Konstatoval dále, že spory o vypořádání společného jmění manželů jsou typově složité, přičemž posuzované řízení bylo složité jak ze skutkového, tak procesního hlediska. Namítaný průtah v řízení nemohl podle odvolacího soudu zapříčinit nepřiměřenou délku řízení, neboť jako celek bylo řízení skončeno v době přiměřené. Ve vztahu k zvýšenému významu předmětu řízení z důvodu věku žalobce odvolací soud uvedl, že v době zahájení řízení bylo žalobci 61 let, tedy byl ve věku, jenž zvýšený význam nepresumoval, a ohledně zvýšeného významu řízení z důvodu zdravotního stavu žalobce měl odvolací soud za to, že zdravotní stav žalobce sice nebyl dobrý, avšak nebránil žalobci v aktivní účasti na posuzovaném řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, doplněným ve lhůtě k podání dovolání dne 2. 2. 2019 a 6. 2. 2019, do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 100 000 Kč. Žalobce v něm s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení nepřiměřené délky posuzovaného řízení, jakož i při hodnocení kritérií složitosti řízení, postupu orgánu veřejné moci v průběhu řízení a významu řízení pro žalobce z důvodu jeho věku, resp. zdravotního stavu a předmětu posuzovaného řízení. Žalobce v dovolání rovněž uváděl, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, ve spojení s principem rovnosti dle čl. 1 Listiny.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
11. Ohledně námitky žalobce, podle které mělo dojít rozhodnutím odvolacího soudu k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem rovnosti dle čl. 1 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018). Těmto požadavkům však v uvedené části dovolání žalobce nedostálo.
12. Dovolací se proto dále zabýval přípustností dovolání pouze ve vztahu k dalším námitkám žalobce.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobce, že ke kritériu složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) Odpšk] je možné přihlédnout pouze při stanovení výše zadostiučinění v rámci zjištěné nepřiměřené délky řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pokud odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu toto kritérium posuzoval již v rámci hodnocení, zda došlo k porušení žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). K tomu lze rovněž poznamenat, že řízení, v nichž se vypořádává rozsáhlé společné jmění manželů, což byl i případ žalobce, se zpravidla řadí mezi složitá (viz rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, §60, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010).
16. Ani řešení otázky týkající se posouzení průtahu uznaného místopředsedkyní Obvodního soudu pro Prahu 10 v posuzovaném řízení nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud hodnotil uvedený průtah v kontextu celkové doby posuzovaného řízení (srov. část III Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015). Tato námitka tak není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
17. Taktéž při posouzení otázky zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení, jež se týkalo vypořádání společného jmění manželů, pro žalobce, nepostupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle judikatury dovolacího soudu není přiléhavé postavit řízení o vypořádání společného jmění manželů významem pro účastníky naroveň takovým řízením, v nichž se rozhoduje o vině a trestu, dále řízením, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu, jako jsou sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010), tedy řízením s typově vyšším významem. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně [srov. část IV d) Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010]. Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž nezakládá.
18. Otázka zohlednění zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobce z důvodu jeho věku (ročník narození 1950) nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že zvýšený význam řízení se předpokládá u osob v pokročilejším věku, tedy starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka [srov. část IV d) Stanoviska, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012], což není případ žalobce.
19. Nejvyšší soud ovšem shledal dovolání přípustným pro řešení otázky významu řízení pro žalobce z důvodu jeho zdravotního stavu, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu. Podle písm. e) téhož odstavce je jednou z těchto okolností význam předmětu řízení pro poškozeného.
22. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, a čl. 38 odst. 2 Listiny, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [viz §31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk], přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15).
23. Podle judikatury Nejvyššího soudu zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která, s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část IV. Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003 ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76).
24. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, doplnil, že negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012.
25. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, uvedl, že zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít.
26. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce (ročník narození 1950) je od roku 2004 invalidní a trpí Alzheimerovou chorobou. Tyto konkrétní okolnosti případu hodnotil odvolací soud tak, že zdravotní stav žalobce není důvodem pro zvýšení významu řízení, neboť „žalobce se posuzovaného řízení aktivně účastnil“. Odvolací soud však pominul shora citovanou judikaturu soudu dovolacího, ze které vyplývá, že zvýšený význam řízení pro poškozené v případech jejich pokročilejšího věku či zhoršeného zdravotního stavu není dán pouze způsobem jejich vystupování v řízení, nýbrž spočívá v intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří nebo zdravotní stav dožít. Pokud odvolací soud takto nepostupoval, není jím provedené posouzení předmětné otázky úplné, a tedy ani správné. Tím je ovšem přinejmenším předčasný rovněž závěr odvolacího soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení.
27. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však Nejvyšší soud neshledal.
VI. Závěr
28. Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu [srov. §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v plném rozsahu také tento rozsudek, ve znění rozsudku doplňujícího, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby ve vztahu k hodnocení přiměřené délky posuzovaného řízení opětovně posoudil význam řízení pro žalobce rovněž s ohledem na jeho zdravotní stav.
30. Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu