ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2729.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2729/2020-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 12 C 284/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 13 Co 356/2019-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 12 C 284/2016-123, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 817 919 Kč (výrok I rozsudku) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 600 Kč (výrok II rozsudku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení vedených u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. (původně, před povolením jeho obnovy) 6 C 235/95, jehož byl účastníkem jako žalobce, a dále u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 139/97, jehož byl účastníkem jako konkursní věřitel (dále jen „posuzovaná řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje (až na dále uvedenou výjimku) náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání (v jeho úvodní části) pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by konkretizoval, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání je (v jeho pasážích pod body I. až IV) ve skutečnosti popisem průběhu posuzovaných řízení a pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Žalobce, jak již bylo uvedeno, parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka posouzená odvolacím soudem má být posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Má-li být, jako v posuzované věci, „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Návrh žalobce, aby „právní otázka byla posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15)]. Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) totiž míří výlučně na ty situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) vlastního právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se zřejmě domníval žalobce (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016).
Dovolání žalobce nemá vady bránící jeho projednání jen v tom rozsahu, kde (v části V.) se jeho prostřednictvím namítá rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 132/2012“). Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je i v uvedeném rozsahu dovolání přípustné.
Námitka žalobce, že odvolací soud pominul závěry plynoucí z R 132/2012 nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr (týkající se hodnocení celkové délky obou posuzovaných řízení, jejich složitosti, chování žalobce jako poškozeného a postupu orgánů veřejné moci) odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což činí takto podané dovolání nepřípustným.
Žalobce zřejmě přehlédl, že zásadním důvodem, pro který odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, tkvěl v tom, že žalobce přes odpovídající poučení soudu nesplnil povinnost tvrzení a neoznačil zejména konkrétní průtahy, které měly vést ke vzniku žalobou uplatněné majetkové škody. Uvedené právní posouzení se přitom nevzpírá závěrům, k nimž Nejvyšší soud došel v rozsudku ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, a které posléze rozvinul v rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, podle něhož v případě nároku na náhradu majetkové škody spočívá nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb.) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení. Takové konkrétní průtahy pak musí žalobce, chce-li být v řízení procesně úspěšný, tvrdit a prokázat. Pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v průběhu řízení Nejvyšší soud vysvětlil kupř. v části III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
Za situace, kdy žalobce v dovolání kvalifikovaně nezpochybnil závěr odvolacího soudu ohledně absentujících tvrzení o konkrétních dílčích průtazích, k nimiž mělo dojít v posuzovaných řízeních, nýbrž se zabýval výlučně přiměřeností jejich celkové délky a jen v té souvislosti obecně zmiňoval existenci blíže neoznačených průtahů (o čemž nakonec svědčí i odkaz dovolatele na R 132/2012, který se rovněž zabývá toliko přiměřeností celkové délky konkurzního řízení), pak tím účinně nezpochybnil právní posouzení, na němž bylo vybudováno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud je přitom důvody uplatněnými v dovolání striktně vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.)
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které se měly podle žalobce týkat vlastního průběhu odvolacího jednání (srov. bod II dovolání), dovolací soud může přihlížet jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a jednak nebylo shledáno podle §237 o. s. ř. přípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu