ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2912.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2912/2019-275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) S. M. , narozené XY, bytem XY, Německá spolková republika, b) DAY s. r. o. , identifikační číslo osoby 25741098, se sídlem v Praze 6, Na hutích 756/12, c) P. S. , narozeného XY, bytem XY, d) K. R. , narozeného XY, bytem XY, e) M. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 73/2015, o dovolání žalobců a), d) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 19 Co 188/2018-245, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 19 Co 188/2018-245, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení na žalované domáhají náhrady škody v celkové výši 1 345 784 Kč s příslušenstvím, jež jim měla vzniknout v důsledku nezákonnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci. Konkrétně je škoda představována náklady řízení, které žalobci vynaložili v řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, dále jen „rozhodčí soud“, jež bylo zahájeno po zastavení řízení před soudy. Následně však Evropský soud pro lidská práva, dále také „ESLP“, vyslovil, že bylo porušeno právo žalobců na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2, dále jen „soud prvního stupně“, rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 12 C 73/2015-211, žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 622 160 Kč s příslušenstvím, žalobce d) zaplacení částky 169 960 Kč s příslušenstvím a žalobce e) zaplacení částky 156 504 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), zastavil řízení ve vztahu mezi žalobci b), c) a žalovanou (výrok II), jakož i ve vztahu mezi žalobcem d) a žalovanou co do částky 7 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil, že žalobci a) až e) jako minoritní akcionáři společnosti YTONG a. s. podali ke Krajskému soudu v Brně žalobu, v níž požadovali doplatek peněžitého vypořádání, jež souviselo se zrušením společnosti a převodem jejího jmění na hlavního akcionáře. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci, neboť podle rozhodčí doložky uvedené ve smlouvě mezi společností a hlavním akcionářem spory týkající se výše vypořádání měly být řešeny před rozhodčím soudem. K odvolání žalobců bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 423/2005-57. Žalobci na základě pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zahájili řízení před rozhodčím soudem; toto řízení bylo následně zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu a věc se k projednání a rozhodnutí vrátila zpět před obecné soudy.
4. Soud prvního stupně dále vycházel ze skutkových zjištění, že o dovolání podaném žalobci proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 423/2005-57, bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto tak, že je dovolací soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2008, č. j. 29 Odo 329/2006-99; žalobci podanou ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu následně odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2296/08. Po vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků podali žalobci stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který v rozsudku ze dne 16. 2. 2012, věc DAY s. r. o. a ostatní proti České republice, stížnost číslo 48203/09, shledal v souvislosti se zastavením řízení před soudy porušení práva žalobců na přístup k soudu dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti přiznal každému ze žalobců a), c), d) a e) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 5 000 EUR a všem žalobcům společně náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy a Evropským soudem pro lidská práva ve výši 5 500 EUR. Evropský soud pro lidská práva naopak žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení souvisících s rozhodčím řízení, neboť zahájením rozhodčího řízení žalobci neusilovali o získání přístupu k vnitrostátním soudům nebo o nápravu odmítnutí tohoto přístupu.
5. Po právní stránce soud prvního stupně soud rozhodl o zastavení řízení mezi žalobci b), c) a žalovanou z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany uvedených žalobců. Soud prvního stupně zároveň zastavil řízení mezi žalobcem d) a žalovanou co do částky 7 000 Kč. Dále se soud prvního stupně zabýval nároky žalobkyně a) ve výši 622 160 Kč s příslušenstvím, žalobce d) ve výši 169 960 Kč s příslušenstvím a žalobce e) ve výši 156 504 Kč s příslušenstvím, jež měly být představovány náklady vynaloženými v průběhu rozhodčího řízení.
6. Soud tyto nároky posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, a dospěl v této souvislosti k závěru, že náklady, které žalobci nesli v rozhodčím řízení, nebyly vynaloženy v příčinné souvislosti se změnou či zrušením nezákonného usnesení Krajského soudu v Brně o zastavení řízení. Zároveň soud prvního stupně s odkazem na §31 odst. 2 OdpŠk uvedl, že žalobci mohli náhradu nákladů za zaplacené soudní poplatky a za právní zastoupení uplatnit již v řízení před rozhodčím soudem, proto tyto náklady nelze vymáhat jako náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. V souladu s těmito závěry soud prvního stupně uzavřel, že nároky žalobců a), d) a e) nepředstavují škodu, za níž by ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. byl odpovědný stát.
7. K odvolání žalobců a), d) a e) Městský soud v Praze, dále jen „odvolací soud“, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a), d) a e) a žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žalobci a), d) a e) jsou povinni společně zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a dále se zabýval předpokladem existence nezákonného rozhodnutí dle §8 odst. 1 OdpŠk. V této souvislosti uvedl, že v posuzované věci nedošlo ke změně či zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, o zastavení řízení před soudy, proto toto rozhodnutí nelze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Podmínka vydání nezákonného rozhodnutí přitom nemohla být splněna ani konstatováním porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozsudkem Evropský soudu pro lidská práva. Odvolací soud poté shrnul, že pro absenci nezákonného rozhodnutí chybí předpoklad pro založení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., a tudíž dále neposuzoval, zda náklady rozhodčího řízení byly žalobci vynaloženy v příčinné souvislosti se zastavením řízení před soudy, ani zda podle §31 odst. 2 OdpŠk měli žalobci možnost uplatnit náhradu vynaložených nákladů již v rámci rozhodčího řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a), d) a e) včasným dovoláním, ve kterém s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, namítali, že předpoklad nároku na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím je naplněn i tehdy, pokud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, sice nebylo pro nezákonnost formálně zrušeno či změněno, ale Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku shledal rozpor tohoto usnesení s Úmluvou. Dále žalobci v dovolání vznesli otázku dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu neřešenou, zda náhrada škody přestavující náklady rozhodčího řízení je vyloučena s ohledem na omezení daná ustanoveními §31 odst. 1 a 2 OdpŠk.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání žalobců a), d) a e) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Ohledně otázky, zda je v důsledku omezení daného ustanoveními §31 odst. 1 a 2 OdpŠk vyloučena náhrada škody přestavovaná vynaloženými náklady rozhodčího řízení, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Nejvyšší soud ovšem shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda z hlediska naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. lze pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 423/2005-57, považovat za nezákonné, přestože nebylo zrušeno či změněno, avšak jeho nezákonnost byla deklarována v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
19. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
20. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, uvedl, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace §8 odst. 1 zákona č. OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila. Proto trvání na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí, jehož nezákonnost byla výslovně deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu, přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu za škodu.
21. Rovněž v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, Nejvyšší soud konstatoval, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným.
22. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že samotná skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo zrušeno, nemá za daných specifických okolností případu za následek vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
23. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 16. 2. 2012, stížnost č. 48203/09, věc DAY s. r. o. a ostatní proti České republice, shledal, že v důsledku zastavení řízení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 423/2005-57, a nabylo právní moci, došlo k porušení práva žalobců na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 34 odůvodnění cit. rozsudku ESLP).
24. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 50 Cm 59/2003-35, ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 423/2005-57, naplňuje v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu předpoklad nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, a tím i jednu z podmínek odpovědnosti státu, neboť i když toto rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno v rámci řízení před vnitrostátními soudy, jeho nezákonnost byla deklarována později vydaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva. Jestliže odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jím provedené posouzení uvedené otázky nesprávné.
25. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval dále tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce nenamítal, a ani Nejvyšší soud jejich existenci z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
26. Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
27. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu