ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2975.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2975/2020-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Holman Business Partner, s.r.o. , identifikační číslo 46354549, sídlem v Praze 4, Baarova 395/1, zastoupené Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 58/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2020, č. j. 14 Co 102/2020-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 17 C 58/2018-106, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 1 812 693,45 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena vydáním tvrzeně nezákonných rozhodnutí v podobě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 17 Co 422/2007, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 22 Co 238/2008.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud především předesílá, že podané dovolání je co do vymezení důvodu přípustnosti dovolání na samé hranici jeho projednatelnosti, neboť zákon nezná výslovně uplatněný důvod přípustnosti dovolání tkvící v tom, že „ otázka hmotného práva má být posouzena jinak (§237 o. s. ř.) “.
Návrh žalobkyně, aby „ otázka hmotného práva byla posouzena jinak “, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) zákonnému předpokladu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž výlučně na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) vlastního právního názoru již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně v dovolání domnívala žalobkyně (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016), která nadto sama žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mělo být judikatorně překonáno, neoznačuje.
Z obsahu dovolání (§243b a §41 odst. 2 o. s. ř.) a s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20 (podle něhož dovolání musí být důsledně posouzeno ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyloženo tak, aby právo na přístup k soudu mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno), je zřejmé, že žalobkyně považuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem za rozporné se závěry rozhodnutí Ústavního soudu, pokud uzavřel, že nebyla-li rozhodnutí, od nichž žalobkyně odvozuje vznik škody, v předepsaném řízení pro nezákonnost zrušena, nemůže být dán ani odpovědnostní titul. Konkrétně žalobkyně označila nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (podle něhož soud není vázán doslovným zněním zákona) a dále nález ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09 (podle něhož tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů, a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně zajištěno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná). Dodává se, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, lze přípustnost dovolání založit i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, třebaže dovolatel explicitně necituje judikaturu Nejvyššího soudu.
Otázka existence odpovědnostního titulu za situace, kdy rozhodnutí, jež žalobkyně považuje za nezákonná, nebyla v předepsaném řízení zrušena (jejich tvrzená nezákonnost byla žalobkyní dovozována toliko z pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu přijatého ovšem v jiném řízení), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015 nebo ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016]. K danému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2411/2018, v němž znovu zopakoval, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škody podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí.
Dovolává-li se v té souvislosti žalobkyně potřeby tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, možno ve stručnosti dodat, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Judikatorní vývoj samotný však nemže mít, s respektem k ústavnímu principu právních jistot, vliv na právní poměry nastolené pravomocnými a v rámci daného řízení nezměnitelnými rozhodnutími (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11 popř. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, v odborné literatuře pak KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191–197).
Žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, řeší obsahově jinou problematiku a zaujímá toliko obecné závěry týkající se interpretace právních norem; ve vztahu k nálezu téhož soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, možno dodat, že v poměrech nyní projednávané věci nešlo o případ, kdy by se ukázalo, že „ presumpce správnosti či zákonnosti aktů státu či jeho postupů, byla klamná “.
Nejvyšší soud uzavírá, že není přepjatým formalismem trvat na tom, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno, neboť tento závěr je ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10), jak ostatně podrobně uvedl již v důvodech napadeného rozhodnutí odvolací soud. Nejvyšší soud rovněž poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1132/19, které se rovněž danou problematikou s týmž výsledkem podrobně zabývalo.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu