ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4301.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4301/2019-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce L. B. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 2 570 924 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 5/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 15 Co 3/2019-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2018, č. j. 25 C 5/2013-163, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal povolení obnovy řízení skončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2014, č. j. 25 C 5/2013-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 15 Co 376/2014-62 (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o povolení obnovy částku 900 Kč (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda rozhodnutí obsahující jiné právní posouzení, než jakého bylo dosaženo v řízení, jež má být obnoveno, i když není rozhodnutím o předběžné otázce dle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., může být považováno za jinou skutečnost dle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se ohledně jejího posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000), pokud na ni odpověděl záporně.
Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu