ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1027.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1027/2019-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ČSAD Ostrava a. s. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 45192057, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, proti žalované STUDENT AGENCY k. s. , se sídlem v Brně, Brno – město, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení částky 63 559,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 400/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, č. j. 27 Co 150/2017-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 791,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Odvolací soud se oproti přesvědčení dovolatelky od jí citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 (dostupného na webových stránkách Nejvyššího soudu), neodchýlil. Při zjištění obvyklé ceny plnění, jež bylo dovolatelce v měsíci únoru 2014 bezesmluvně poskytnuto, nepřevzal ceníkové ceny žalobkyně mechanicky. Zdůraznil, že (na rozdíl od věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 32 Cdo 2437/2015) žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné námitky vůči rozsahu a kvalitě služeb poskytovaných žalobkyní neuplatnila a v řízení ani žádné nedostatky v rozsahu a kvalitě služeb nevyšly najevo, a své rozhodnutí založil na skutkovém závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, že žalobkyně poskytovala žalované v období února 2014 veškeré služby, které poskytovala ostatním dopravcům, kteří žalobkyni platili ceníkovou cenu.
Jde tu tak o situaci kvalitativně odlišnou od té, k níž se Nejvyšší soud vyjadřoval ve sporu vedeném pod sp. zn. 32 Cdo 2437/2015; tam žalovaná (týž dopravce, jenž je žalován ve zde projednávaném sporu) odmítla požadovanou částku vycházející z ceníku žalobce - provozovatele autobusového nádraží zaplatit mimo jiné na základě argumentu, že jí žalobce neposkytoval služby, které na základě smluv poskytoval ostatním dopravcům, a v řízení bylo zjištěno, že žalovaná nečerpala doplňkové podpůrné a informační služby související s užíváním autobusového stání ve zcela totožném rozsahu, jak tomu bylo u ostatních dopravců, s nimiž byly uzavřeny smlouvy a kterým byly účtovány ceníkové ceny, zejména na informační tabuli v budově nádraží byl v jízdních řádech žalované odkaz na jiné stanoviště, než které užívala, a jízdní řády vylepované jejími řidiči na jí užívaném stanovišti pracovníci žalobce odstraňovali. Nejvyšší soud poukázal na to, že při určení výše peněžité náhrady je třeba přihlédnout i k případné vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného, a uzavřel, že neobstojí mechanické převzetí ceníkových cen žalobkyně jako ceny obvyklé, neboť objem a kvalita služeb, k nimž se ceníková cena pojí, se i podle výsledků dosud provedeného dokazování neshodovaly s objemem a kvalitou služeb, které byly žalované skutečně poskytnuty. Uzavřel, že služby, které nebyly poskytovány v plném rozsahu či dokonce vůbec, musí být z ocenění vyjmuty, a stejně tak je třeba zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutých služeb.
Že by bylo nutné pro zjištění obvyklé ceny nařídit znalecký posudek, oproti přesvědčení dovolatelky z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 nevyplývá. Nakonec i názor, že bylo nezbytné posoudit, popřípadě (sic!) s využitím odborného vyjádření či znaleckého posudku, zda zvláštní, vyšší úroveň cen odchylující se od základní sazby je v daném sektoru běžná a zda z ní tedy lze vůbec hodnověrně vycházet jako z ceny obvyklé, tam Nejvyšší soud formuloval na základě zjištění, že zvýšenou cenu pro zvláštní kategorii autobusů, do níž spadají právě autobusy žalované, zavedla žalobkyně právě až poté, co žalovaná začala užívat stanoviště na jejím nádraží, a bylo tak třeba řešit otázku, zda nešlo o jednání účelové, neslučitelné s právními korektivy jednání v obchodním styku, neboť zde se argument, že takové ceny platí všichni „smluvní“ dopravci využívající autobusové nádraží žalobkyně, zjevně neuplatnil. Nejvyšší soud zároveň uvedl, že potřebná data pro takový závěr by mohlo poskytnout srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů. Ve zde souzené věci odvolací soud vysvětlil, že dovolatelkou zpochybňovaná ceníková cena pro dálkovou dopravu byla stanovena dříve, než dovolatelka získala licenci pro provozování linky Brno – Karviná, a že tato cena je srovnatelná s cenami jiných provozovatelů za obdobná či téměř stejná plnění v jiných městech.
Odklon od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 tudíž nelze nalézt ani na základě námitky, že soudy nezkoumaly, zda jimi užitá ceníková cena za poskytované služby na ostatních autobusových nádražích je za úplně stejné služby, které poskytuje žalobkyně.
Dovolatelka se mýlí, nalézá-li v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu názor, že jako bezdůvodné obohacení není možno požadovat shodnou částku jako v případě uzavření smlouvy za celý balík služeb, které měla žalovaná k dispozici, ale pouze za ty služby, které žalovaná skutečně využila, v tom smyslu, že nestačí, měla-li žalovaná – zcela stejně jako ostatní, „smluvní“ dopravci – k dispozici služby takové povahy, jako je informační kancelář, čekárna a WC pro cestující, prodej jízdenek a úschova zavazadel, nýbrž je na žalobkyni, aby prokazovala, že (a v jakém rozsahu) její cestující tyto služby skutečně využívali. Takový absurdní požadavek nelze z úvah uvedených v citovaném rozhodnutí ani dovodit. Za takové služby se z povahy věci platí právě již z toho důvodu, že jsou cestujícím k dispozici pro případ potřeby, že představují určitý komfort cestování, a je notorietou, že jsou cestujícími v té či oné míře běžně využívány, bez zřetele na to, zda jde o cestující toho či onoho dopravce. Ve srovnání se „smluvními“ dopravci je na tom dovolatelka v tomto ohledu zcela stejně, a to je to podstatné pro volbu ceníkové ceny žalobkyně jako ceny obvyklé, neboť i jejich cestující mají tyto služby rovněž „jen“ k dispozici.
Oporu v závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 nemá ani další zjevně neakceptovatelný argument, že i pokud by cestující dovolatelky tyto služby využívali, nejde o situaci, že by je využívala dovolatelka (ani její řidič či steward), a nelze na ni náklady těchto služeb přenášet. V duchu této logiky pak dovolatelka nevyužívá ani vyvěšení jízdních řádů (i ty přeci slouží jejím cestujícím, zatímco ona je nepochybně nepotřebuje), a nakonec ani nástupiště, neboť přeci nastupují a vystupují její cestující, nikoliv ona.
K námitce, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení zásady legitimního očekávání, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho druhému výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu