ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1150.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1150/2019-182
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ZG Lighting Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25700588, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalované S u b t e r r a a. s. , se sídlem v Praze 8, Libeň, Koželužská 2246/5, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 45309612, zastoupené JUDr. Kamilou Steinbachovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Dolnokrčská 20/16, o zaplacení částek 475 675,20 Kč s příslušenstvím, 25 428 Kč, 430 445,40 Kč s příslušenstvím a 9 316,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 217/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 55 Co 170/2018-156, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2018, č. j. 55 Co 170/2018-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 55 Co 170/2018-156, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2018, č. j. 55 Co 170/2018-166, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (coby obchodní společnost zabývající se prodejem osvětlení včetně jeho softwarového vybavení a jeho příslušenství) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 a vedenou pod sp. zn. 13 C 217/2015 domáhala zaplacení částky 1 060 928 Kč s úrokem z prodlení od 1. 5. 2015 do zaplacení, jako sjednané ceny za software pro osvětlení stanice metra A - Petřiny (software ovládající jednotlivá osvětlovací tělesa jako součást dodávky osvětlení). Tvrdila, že žalované na základě její poptávky zaslala dne 2. 2. 2015 cenovou nabídku pro software pro stanice metra A. Žalovaná objednávkou č. 154 100 48 OP ze dne 11. 2. 2015 objednala 2000 adres pro připojení osvětlení – LRAIF (software systému žalobkyně Luxmate) za celkovou cenu 840 000 Kč a l software přístupového panelu vizualizace ve stanici LRAIF žalobkyně za cenu 36 800 Kč. Žalobkyně objednávku akceptovala a dne 31. 3. 2015 žalované dodala objednaný software, a to zčásti tím, že implementovala software v počtu již existujících 1 064 kusů zabudovaných osvětlovacích těles včetně dodávky software přístupového panelu vizualizace („oživení“ osvětlení). Zbývající část dodávky software pro 936 kusů osvětlení je připravena k oživení v případě, že daná osvětlovací tělesa budou následně žalovanou jakožto dodavatelem osvětlení stanic metra zabudována. Žalobkyně požádala o úhradu za objednaný rozsah dodávky software ve výši 1 060 928 Kč daňovým dokladem č. 113 124 133 ze dne 31. 3. 2015 splatným dne 30. 4. 2015, žalovaná však částku 1 060 928 Kč nezaplatila.
Po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 585 252,80 Kč, kterou žalovaná dne 13. 11. 2015 zaplatila, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 13 C 217/2015-28, řízení částečně zastavil a předmětem sporu zůstala částka 475 675,20 Kč s úrokem z prodlení od 1. 5. 2015 do zaplacení a částka 25 428 Kč coby kapitalizovaný úrok z dodatečně zaplacené částky za dobu od 1. 5. 2015 do 13. 11. 2015.
Ve věci vedené u téhož soudu původně pod sp. zn. 26 C 132/2016, jež byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 11. 2016, č. j. 13 C 217/2015-119, spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 13 C 217/2015, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 430 445,40 Kč s úrokem z prodlení od 17. 1. 2016 do zaplacení jako části sjednané ceny za software pro osvětlení stanice metra A – Veleslavín a částky 9 316,60 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení ze zaplacené části sjednané ceny ve výši 630 482,60 Kč od 17. 1. 2016 do 22. 3. 2016. I zde obdobně tvrdila, že žalované na základě její poptávky zaslala cenovou nabídku pro software pro stanice metra A - Veleslavín, načež žalovaná objednávkou č. 154 100 46 OP ze dne 11. 2. 2015 objednala 2000 adres pro připojení osvětlení – LRAIF (software systému žalobkyně Luxmate) za celkovou cenu 840 000 Kč a l software přístupového panelu vizualizace ve stanici LRAIF žalobkyně za cenu 36 800 Kč. Žalobkyně objednávku akceptovala a dne 26. 11. 2015 žalované dodala objednaný software, a to zčásti tím, že implementovala software v počtu již existujících 1 153 kusů zabudovaných osvětlovacích těles včetně dodávky software přístupového panelu vizualizace. Zbývající část dodávky software pro 847 kusů osvětlení je připravena k oživení v případě, že daná osvětlovací tělesa budou následně žalovanou jakožto dodavatelem osvětlení stanic metra zabudována. Žalobkyně požádala o úhradu za objednaný rozsah dodávky software ve výši 1 060 928 Kč daňovým dokladem č. 113 127 743 ze dne 17. 12. 2015 splatným dne 16. 1. 2016, žalovaná však zaplatila dne 22. 3. 2016 částku 630 482,60 Kč.
Žalovaná se bránila tvrzením, že objednávky učinila na základě cenových nabídek žalobkyně v dobré víře, že žalobkyně, která je jediným výrobcem a dodavatelem systému Luxmate a která měla k dispozici potřebnou dokumentaci stavby a byla vybavena aktuálními informacemi od investora stavby, je schopna kvalifikovaně určit množství systému Luxmate pro danou stanici, protože pro samotný systém Luxmate neexistovala projektová dokumentace. Ústně bylo dojednáno, že cenová nabídka bude ohledně počtu dodávaných kusů systému Luxmate zpracována v rozsahu dle aktuální projektové dokumentace osvětlení, počet vlastního systému Luxmate dle skutečného počtu ovládaných nainstalovaných světelných zdrojů ve stanici. Když žalobkyně nabídla software pro 2000 kusů adres, žalobkyně důvěřovala její profesionalitě a korektnosti a učinila objednávku podle cenové nabídky, skutečná potřeba však byla menší. Zbývající IP adresy nelze smysluplně využít, což musí být žalobkyni jako odborné firmě známo. Žalovaná odmítla hradit žalobkyni více adres, než náleží ke světelným zdrojům, které byly skutečně nainstalovány.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 13 C 217/2015-146, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 24 008,20 Kč a 8 459 Kč (výrok pod bodem I), ohledně částek 475 675,20 Kč s úrokem z prodlení, 430 445,40 Kč s úrokem z prodlení, 1 419,80 Kč a 857,46 Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 103 515,50 Kč (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o počtu dodaných a zprovozněných adres ve stanici metra Petřiny (1064 kusů) a ve stanici Veleslavín (1153 kusů) a konstatoval, že za tyto adresy již žalovaná zaplatila a dodání a zprovoznění softwarových adres nad toto množství žalobkyně neprokázala. Argumentoval též, že žalobkyně je výhradním dodavatelem systému řízení osvětlení Luxmate a má jedinečné znalosti v tomto oboru, musela si tedy být vědoma toho, v jakém rozsahu uvedla osvětlení jednotlivých stanic softwarově do provozu. Z cenové nabídky usoudil, že konečná cena dodávky se odvozuje od počtu dodávaných kusů, nikoliv od jednoho sytému s kapacitou 2000 adres, a zdůraznil, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že dodala a zprovoznila 2000 kusů adres software pro osvětlení, což neučinila ani v případě stanice Petřiny, ani v případě stanice Veleslavín.
Právní vztah mezi účastníky soud prvního stupně posoudil jako závazek ze smlouvy o dílo podléhající režimu ustanovení §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dovodil, že předmětem dodávky byl software osvětlení stanic metra, který umožňuje centrální řízení jednotlivých osvětlovacích těles a sestává z centrálního řídícího softwaru a softwaru jednotlivých osvětlovacích těles, přičemž součástí (zřejmě dodávky) bylo nejen dodání softwaru, ale i jeho zprovoznění, oživení, tedy instalace. Zdůraznil, že spor se týká nikoliv dodání a zprovoznění řídícího softwaru, nýbrž jen dodání a instalace softwarových adres u jednotlivých osvětlovacích těles. Argumentoval s odkazem na výkladová pravidla upravená v ustanoveních §557 a §556 odst. 1 větě první a odst. 2 o. z., že žalobkyně v cenové nabídce nabízela LRAIF na počet kusů v množství 2000, nikoliv jako jediný systém LRAIF s kapacitou 2000 potenciálních adres, a podle její nabídky byla učiněna objednávka žalované, takže měl-li být předmětem dodávky a zprovoznění softwaru systém o určité kapacitě, mohla to žalobkyně vyjádřit jak v cenové nabídce, tak i v následné fakturaci. Použila-li jako první specifikaci na kusy a je-li mezi účastníky spor o výklad toho, zda byly předmětem dodání a zprovoznění kusy, jednotlivé adresy, nebo jeden systém s kapacitou 2000 adres, je třeba vykládat právní jednání k tíži žalobkyně. Ta je výhradním dodavatelem softwaru Luxmate a má jedinečné odborné znalosti, musí jí tak být známo, že může zprovoznit jen takový počet adres, který odpovídá zabudovaným osvětlovacím tělesům. Z dalšího výběrového řízení je přitom zřejmé, že v případě dodávky a montáže nových osvětlovacích těles bude třeba tato tělesa nově softwarově zprovoznit. Nelze tedy dát za pravdu žalobkyni, že dodávka 2000 kusů adres z její strany již byla v minulosti splněna.
Zároveň však soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením dodávky a zprovoznění 1064 softwarových adres do stanice metra Petřiny; faktura jí došla dne 10. 4. 2015, od kterého plynula 30-tidenní lhůta k zaplacení, a žalovaná zaplatila částku 585 252,80 Kč až dne 13. 11. 2015. Soud jí proto uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 585 252,80 Kč za 186 dnů prodlení, tj. celkem 24 008,20 Kč. V případě softwarových adres do stanice Veleslavín dovodil, že žalovaná byla v prodlení po dobu 61 dnů, neboť faktura jí došla dne 22. 12. 2015, od této doby běžela 30-tidenní lhůta pro zaplacení a zaplaceno bylo až 22. 3. 2016, žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 630 482,60 Kč od 21. 1. 2016 do 22. 3. 2016, tj. 8 459 Kč.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku pod bodem II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 475 675,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2015 do zaplacení, částku 430 445,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 17. 1. 2016 do zaplacení a částky 1 419,80 Kč a 857,46 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 180 055,40 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, který nebyl žádným z účastníků řízení zpochybněn. Z něho shledal relevantním toliko to, že žalobkyně učinila žalované nabídku 2000 ks adres plus software základního vybavení Luxmate a žalovaná tuto nabídku bez dalšího akceptovala. Vyjádřil názor, že takto uzavřený smluvní vztah je zásadní pro posouzení nároku žalobkyně a obrana žalované, na niž přistoupil soud prvního stupně, nemá podklad „v rámci právního posouzení věci uzavírání smlouvy“. Dovodil, že když žalovaná reagovala pozitivně na nabídku žalobkyně, došlo k písemnému uzavření smlouvy, která je zcela jednoznačná, neboť se týká konkrétního vymezení předmětu plnění s uvedenou cenou; ostatně žalobkyně také ve smyslu uzavřené smlouvy plnila. Argumentaci žalované, že to byla žalobkyně, která věděla nebo měla vědět, kolik adres bude žalovaná pro svoji činnost potřebovat, popřípadě co si má žalovaná objednat, shledal nepřípadnou s tím, že je výlučně věcí žalované, co pro svoji praxi potřebuje, a jestliže si objedná zboží, které nepotřebuje, když žalobkyně je připravena rozsah celého plnění dodat. Zdůraznil, že sama žalovaná potvrdila, že při uzavírání smlouvy neměla k dispozici žádnou dokumentaci systému, a takové jednání může jít pouze k její tíži. Vytkl soudu prvního stupně, že se bez zřejmého důvodu odchýlil od zásady „pacta sunt servanda“, bez jakéhokoliv právního zdůvodnění sám posoudil, co a v jakém rozsahu měla být žalovaná povinna plnit, a jeho výklad šel proti obsahu písemné smlouvy, do které navíc bylo následně zasahováno. Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky došlo k písemnému uzavření smlouvy, ve které byl zcela jednoznačně vymezen předmět smluvního plnění, ze strany žalobkyně vůči žalované byla konkrétně uvedená i částka, kterou je žalovaná povinna zaplatit za přijaté plnění, a žalobkyně svoji povinnost vyplývající ze smluvního vztahu splnila, je to tedy žalovaná, která nesplnila své povinnosti ze smlouvy vyplývající ve smyslu §1724 a násl. o. z., tedy ji stíhá povinnost plnit žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelka v prvé řadě namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 858/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), „týkajícím se splnění závazku u vzájemného plnění“. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně svou povinnost vyplývající ze smluvního vztahu splnila, nemá podle ní podklad ve zjištěném skutkovém stavu a ani v tvrzeních žalobkyně. Poukazuje na obsah žalob, podle nichž žalobkyně dodala pouze část z dodávky, a namítá, že žalovaná nikdy netvrdila její splnění a v žalobě i v průběhu řízení uváděla, že zbývající část dodávky software je připravena dodat. Argumentuje zároveň, že žalobkyně ani nemůže tvrdit, že je připravena splnit zbývající část svého závazku, protože pro toto splnění jednak nic neobstarala ani nevyrobila, jednak je takové plnění s ohledem na neexistující HW, k němuž by mohla SW licence připojit, od počátku objektivně nemožné (v dotčených stanicích metra prostě více světel není), což bylo žalobkyni známo již před uzavřením smlouvy.
Za rozporný s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, označuje dovolatelka též postup odvolacího soudu při výkladu smlouvy. Vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s principem zakotveným v §556 o. z. nerespektoval její vůli jako jedné ze smluvních stran, jejímž úmyslem, který byl druhé straně znám, bylo zakoupit LRAIF v počtu skutečně potřebném, zejména se nevypořádal se skutečností, proč byla stranami sjednána jednotková cena LRAIF, a nepřihlédl i k tomu, co předcházelo uzavření smlouvy, a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Podle jejího přesvědčení z její objednávky ze dne 11. 2. 2015 jednoznačně vyplývá vůle objednat si plnění v jednotkové ceně 420 Kč za dodaný kus, tento závěr je dle jejího názoru podpořen textem v záhlaví objednávky a svědčí pro to i na následné chování účastníků při vystavení dodacích listů.
Jednání žalobkyně má dovolatelka za nekorektní, klamavé, způsobilé uvést ji v omyl a z hlediska zásad poctivého obchodního styku nepřijatelné. Prosazuje názor, že z pohledu požadavku na prosazování principu ekvity v rozhodování soudů si takové jednání poskytnutí soudní ochrany nezaslouží, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 617/2010, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu dle jejího mínění v rozporu. Napadený rozsudek má za rozporný též s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, a s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2814/2016, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 306/2016, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2009/2016.
Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká procesní pochybení spočívající v tom, že rozhodl o věci „zcela jinak“ než soud prvního stupně bez osobního slyšení stran, čímž učinil své rozhodnutí nepředvídatelným a omezil právo účastníků na spravedlivý proces, a že z předložených listin učinil zcela jiná skutková zjištění ohledně splnění závazku žalobkyně, než soud prvního stupně, a v takové situaci byl povinen nařídit jednání, i když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Svým postupem se podle jejího názoru odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argumentace odchýlením se napadeného rozhodnutí od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 858/2011 přípustnost dovolání nezakládá, a to nikoliv jen z toho důvodu, že jde o odkaz na tam citované ustanovení právního předpisu, nikoliv na judikatorní závěry, jejichž prostřednictvím je právní předpis vyložen (ve skutečnosti se tak namítá rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem, nikoliv s rozhodovací praxí dovolacího soudu), a jde ostatně o odkaz na ustanovení §560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 201 (dále jen „obč. zák.“), ačkoliv předmětný závazek podléhá režimu nového občanského zákoníku. Jde především o to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nedovodil, že předmětný závazek je závazkem synallagmatickým, a nebyla učiněna ani taková skutková zjištění, jež by takové posouzení indikovala. Naopak, soud prvního stupně zjistil, že „platební podmínky spočívají v 30 denní splatnosti, která se počítá ode dne doručení faktury“, a že obě objednávky obsahovaly požadavek, že ve faktuře žalobkyně musí být uveden přesný rozsah dodaného plnění; z toho je patrno, že k fakturaci mělo dojít až poté, co žalobkyně poskytne plnění, a dovolatelka měla plnit až ve lhůtě běžící od doručení faktury.
Ustanovení §1911 o. z., které by bylo v daném případě aplikováno a k němuž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjadřoval, a ustanovení §560 obč. zák. mají co do dikce zcela identickou hypotézu; pravidlo v nich zakotvené se vztahuje toliko na případy, kdy si mají strany plnit navzájem. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře k §560 obč. zák. zdůrazňuje, že toto ustanovení se nevztahuje na všechny dvoustranné závazky, nýbrž pouze na ty z nich, v nichž je plnění obou stran na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. strany neplatné smlouvy jsou povinny si vzájemně vydat plnění, které podle smlouvy nabyly). Ne všechny dvoustranné závazky jsou tedy zároveň synallagmatickými (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98, rozsudek ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2169/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2001 pod číslem 19, a rozsudek ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 951). V rozsudku ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 858/2011, Nejvyšší soud blíže vysvětlil, že byl-li závazek každého z účastníků smlouvy dohodnut k jinému časovému okamžiku (v tam souzené věci měl žalobce dodat položkový rozpočet a technický nákres zapojení tepelného čerpadle do 30. 9. 2004 a žalovaný měl zaplatit částku 60 000 Kč do 31. 12. 2004), nejedná se o synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení §560 obč. zák.; vzájemná podmíněnost plnění nevyplývá ani z obsahu smlouvy ani ze zákona (§631, §634 odst. 2 obč. zák.). Povinnost žalovaného k finančnímu plnění není podmíněna vzájemným plněním žalobce a žalobci tedy nelze upřít nárok na doplatek ceny díla.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 858/2011 je tedy nepřípadný. Dovolatelka tu zřejmě reaguje na úvahy odvolacího soudu, který nejenže – bez jakéhokoliv odůvodnění, ačkoliv soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru – dovozuje, že žalobkyně svůj závazek zcela splnila, ale zároveň – ve zřejmém rozporu s tím – argumentuje, že žalovaná je připravena svůj závazek splnit, což by odpovídalo právě hypotéze ustanovení §560 obč. zák. a §1911 o. z. Její argument, že žalobkyně závazek ze smlouvy nesplnila zcela a splnit ho ani nemůže, protože jde o plnění od počátku nemožné, má však význam z hlediska jiného z uplatněných předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu právního jednání (při odstraňování pochybností o jeho obsahu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl [srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019].
Ustanovení §556 o. z. stanoví, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
Podle §557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. Ustanovení §558 odst. 1 věty první o. z. pak stanoví, že v právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně.
Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v §556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.
Jestliže ve zde souzené věci odvolací soud při výkladu právního jednání učiněného po 1. 1. 2014 nezjišťoval společný úmysl jednajících stran, soustředil se toliko na výklad jazykového vyjádření obsaženého v cenové nabídce a v objednávce a soudu prvního stupně dokonce výslovně vytkl, že jeho „výklad šel proti obsahu písemně uzavřené smlouvy“, nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ostatně ani výklad jazykového vyjádření neprovedl důsledně, jestliže se nevypořádal s požadavkem dovolatelky zachyceným v obou objednávkách, že faktura musí obsahovat přesný rozsah dodaného plnění, cenu za měrnou jednotku a způsob stanovení ceny po položkách.
Nejde tu ostatně jen o to, zda bylo úmyslem dovolatelky, aby jí byl „dodán“ software pro 2000 adres, či software pro „oživení“ osvětlovacích těles zabudovaných v příslušné stanici metra, a zda tento úmysl musel být žalobkyni vzhledem k okolnostem, včetně těch, na které dovolatelka poukazovala, znám. Oproti tomu, jak to (zřejmě) vnímá odvolací soud, soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na poznatku, že dovolatelka neobjednala pro každou ze stanic metra A Petřiny a Veleslavín software 2000 adres, nýbrž jen v takovém počtu, v jakém je potřebovala (který odpovídal počtu zabudovaných osvětlovacích těles). Vyšel ze zjištění, že plnění, jehož cenu požaduje, žalobkyně neposkytla, neboť softwarové adresy, které požaduje zaplatit, nedodala (nezprovoznila). Toto zjištění učinil na základě posouzení, jaká smlouva byla mezi účastníky uzavřena, a na základě závěru o tom, co bylo předmětem této smlouvy, resp. co bylo předmětem sjednaného plnění žalobkyně, k němuž dospěl výkladem za užití zákonem stanovených výkladových pravidel. Dovodil, že šlo o smlouvu o dílo a že předmětem plnění žalobkyně bylo dodání 2 000 softwarových adres, včetně jejich instalace, přičemž cenu té části plnění, které bylo uskutečněno, dovolatelka zaplatila, a plnění, jehož ceny se žalobkyně domáhá, dovolatelce poskytnuto nebylo.
Ačkoliv úvahy soudu prvního stupně co do posouzení povahy smlouvy i co do závěru, že žalobkyně nesplnila své závazky zcela, odpovídají též tvrzením žalobkyně obsaženým v obou žalobách (tj. že dodala objednaný software zčásti tím, že implementovala software v počtu již existujících kusů zabudovaných osvětlovacích těles včetně dodávky software přístupového panelu vizualizace, a zbývající část dodávky software pro případné další kusy osvětlení je připravena k oživení), měl odvolací soud obsah smlouvy včetně předmětu plnění – bez bližšího zdůvodnění – za jednoznačný. Že tomu tak není, je patrno i z odůvodnění jeho rozhodnutí, zatíženého již zmíněným vnitřním rozporem.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně přišla v odvolání s námitkou, že se nejednalo o smlouvu o dílo, nýbrž „fakticky“ o smlouvu licenční (která byla splněna, neboť licence k adresaci až 2000 adres, tedy ovládání až 2000 svítidel, byla dovolatelce poskytnuta a faktické naadresování konkrétního počtu světel je samostatnou a samostatně honorovanou částí spolupráce s odběratelem), avšak otázkou, o jakou smlouvu tedy ve skutečnosti jde a co tedy bylo sjednaným předmětem plnění žalobkyně, se nezabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí dovozuje, že žalobkyně je připravena rozsah celého plnění dodat, což implikuje, že neposkytla celé plnění, a vedle toho uzavírá, že žalobkyně svoji povinnost vyplývající ze smluvního vztahu (zcela) splnila, dospívá tedy ke dvěma závěrům, které vedle sebe neobstojí, což nasvědčuje tomu, že si v této otázce nezjednal jasno, ačkoliv jde o otázku zcela zásadního významu. Jestliže by totiž šlo o smlouvu o dílo, uplatnilo by se ustanovení §2610 odst. 1 o. z., podle něhož právo na zaplacení ceny díla vzniká až provedením díla; dosavadní skutková zjištění neumožňují závěr, že bylo ujednáno jinak.
Nezbývá tedy než uzavřít, že odvolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn opodstatněně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to z úřední povinnosti, tedy i kdyby je dovolatel nenamítal. V projednávané věci tak dovolatelka učinila a Nejvyšší soud shledal její námitku důvodnou. Je přitom bez významu, že odkaz dovolatelky na judikaturu je nepřípadný, neboť v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3826/2009 se Nejvyšší soud k níže citovanému ustanovení nevyjadřuje.
Podle §214 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odstavec 1). Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (odstavec 3).
Žalobkyně v odvolání namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu o dílo, což je námitka nesprávného právního posouzení. Argument, že jde o smlouvu licenční a že licenci ve sjednaném rozsahu poskytla, takže smlouvu zcela splnila, však opřela o skutkové tvrzení o tom, v čem vlastně spočívá podstata jejího plnění. S právním posouzením soudu prvního stupně tak polemizovala prostřednictví zpochybnění správnosti skutkových závěrů, na nichž pro ni nepříznivé právní posouzení spočívalo. Podle obsahu tak uplatnila též skutkový odvolací důvod upravený v §205 odst. 2 písm. f) o. s. ř.
Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002, uveřejněném v Souboru pod číslem C 2065, že uvede-li odvolatel, že namítá pouze nesprávné právní posouzení věci, ale podle obsahu odvolání jde ve skutečnosti o uplatnění jiného odvolacího důvodu, nebo obsahuje-li odvolání vedle námitky nesprávného právního posouzení ještě další odvolací důvod, nelze podle §214 odst. 3 o. s. ř. postupovat. Tak tomu bylo i ve zde souzené věci. Podmínky vymezené ustanovením §214 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly a odvolací soud tak o odvolání nemohl rozhodnout bez nařízení jednání. Na tomto závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas (srov. k tomu též závěry rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 931/2002). Dospěl-li ostatně odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná poskytla celé sjednané plnění, popř. že je připravena zbytek závazku splnit, jde o závěr, který má skutkový základ, a nelze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit, že se od skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně neodchýlil.
Vzhledem k popsanému výsledku dovolacího přezkumu považoval Nejvyšší soud za nadbytečné a tudíž nehospodárné zabývat se ostatními, zjevně jen podpůrně uplatněnými dovolacími námitkami.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu