ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1180.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1180/2019-675
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Teplárny Týnec, s. r. o. , se sídlem v Týnci nad Sázavou, K Náklí 523, identifikační číslo osoby 25130269, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované Generali České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o zaplacení částky 23 265 022,50 Kč s příslušenstvím a o protinávrhu žalované na zaplacení částky 6 655 818 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 252/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 21 Co 302/2018-640, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 62 775 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 25 C 252/2011-606, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 948 110,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 18 196 912 Kč s příslušenstvím (výrok II.), částečně zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované v rozsahu částky 1 329 529,60 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 5 326 288,40 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok V.) a státu (výroky VI. a VII.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., V., VI. a VII. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil, žalobě zcela vyhověl a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů celého řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka formuluje tři otázky, které považuje za „otázky zásadního právního významu“. Patrně však přehlíží, že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je takové tvrzení právně bezvýznamné, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není již od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Jako první formuluje otázku, zda je pro účely rozsahu pojištění postačující definovat v pojistné smlouvě jako předmět pojištění hlavní součást technologického celku (kogenerační jednotky), aby takto definovaným předmětem pojištění byly pojištěny také všechny ostatní součásti technologického celku realizovaného smlouvou o dílo, v situaci, kdy se technologický celek skládá z více dílčích částí. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětem pojištění byla pouze kogenerační jednotka XY, výrobní číslo XY, a žádná další zařízení, proto tedy náklady na opravu plynoinstalačního a elektrického zařízení, tlakově vzduchového zařízení, souboru zabezpečení a signalizace, vzduchotechnického tlumícího zařízení a ostatního zařízení nebyly uplatněny v souladu s pojistnou smlouvou. Dovolatelka naopak argumentuje ve prospěch názoru, že v případě technologického celku ve formě kogenerační jednotky jako věci složené z více dílčích součástí postačí tuto věc pro účely pojištění definovat její hlavní součástí, přičemž v právním smyslu jde o jedinou věc a takto je také technologický celek jediným předmětem pojištění.
V této souvislosti odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze však přisvědčit jejímu názoru, že odvolací soud se od citovaných rozhodnutí odchýlil. Tato rozhodnutí totiž vycházejí z odlišného skutkového stavu. V rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2482/2008, Nejvyšší soud posuzoval, zda je kotel součástí stavby ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, zjišťoval, zda zabudovaná zařízení pěstitelské pálenice jsou součástí pěstitelské pálenice, a v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, se zabýval otázkou, zda zařízení pro provoz vodní elektrárny je součástí malé vodní elektrárny. Žádné z těchto rozhodnutí se nezabývá otázkou definice kogenerační jednotky a jejích případných součástí.
Znalecký ústav, jehož úkolem bylo odhadnout výši částky odpovídající přiměřeným nákladům na opravu kogenerační jednotky XY, výrobní číslo XY, po poškození způsobeném výbuchy a požárem dne 7. 12. 2007, posuzoval kogenerační jednotku jako soustrojí motoru a generátoru sestavenou výrobcem pod konkrétním výrobním číslem, což odpovídá závěru soudů nižších stupňů, podle nichž jakákoli další zařízení jsou po právní stránce samostatnými věcmi.
Dále dovolatelka předkládá otázku, zda má být vykládán obsah každé pojistné smlouvy samostatně a nezávisle na předchozích pojistných smlouvách a hospodářském cíli pojištění i za situace, kdy nová pojistná smlouva bezprostředně navazuje na předchozí pojistnou smlouvu, která výslovně odkazuje na fakturu, v níž jsou jako jednotlivé fakturované položky uvedeny jednotlivé dílčí části technologického celku, a celková pojistná částka se rovná celkové ceně za technologický celek uvedené ve faktuře.
Cituje přitom konkrétní judikaturu [rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1325/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách)]. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud i Ústavní soud formulovaly závěr, podle něhož text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.
Nejvyšší soud však ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůrazňuje, že výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, nebo jeho usnesení ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 319/2015, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4803/2017).
V projednávané věci strany v pojistné smlouvě ujednaly, že předmětem pojištění je kogenerační jednotka „XY“, a jednoznačně ji specifikovaly výrobním číslem. Je zřejmé, že pokud má dovolatelka za to, že předmětem pojištění byly i jiné věci než kogenerační jednotka s daným výrobním číslem, je tento její „výklad“ smlouvy v rozporu s jazykovým projevem vyjádřeným ve smlouvě. Závěru odvolacího soudu, že předmět pojištění byl v pojistné smlouvě sjednán zcela určitě a jednoznačně a z obsahu smlouvy nevyplývá, že by do pojištění byla zahrnuta ještě i výrobní a technologická zařízení, tedy plynoinstalační, elektrické zařízení, tlakově vzduchové zařízení, soubor zabezpečení a signalizace, vzduchotechnické tlumící zařízení a ostatní, nelze ničeho vytknout, odvolací soud se při posouzení otázky výkladu projevu vůle stran od dovolatelkou citované judikatury neodchýlil.
Ostatně soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) při výkladu pojistné smlouvy přihlédl ke skutečnosti, že v předchozí pojistné smlouvě byla jako příloha citována faktura, jíž byla žalobkyni vyúčtována celková cena za instalaci předmětné kogenerační jednotky, uzavřel však, že ani tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by předmětem pojištění bylo něco jiného než konkrétní kogenerační jednotka (soustava motoru a generátoru sestavená výrobcem pod jedinečným výrobním číslem), jak byla v pojistné smlouvě uvedena.
Závěrem se dovolatelka táže, zda „je pojišťovna oprávněna krátit pojistné plnění v situaci, kdy v důsledku pojištění (dovolatelka má patrně na mysli pojistnou událost) byly poškozeny nebo zničeny také části, které již byly provozem opotřebeny a pokud by k pojistné události nedošlo, musely by být později opraveny anebo nahrazeny novými součástkami, přičemž v rámci opravy došlo k náhradě původních opotřebených dílů zničených v důsledku pojistné události novými díly, čímž došlo k prodloužení životnosti předmětu pojištění“.
V této souvislosti namítá, že „znalecký posudek ČVUT a ani nalézací soudy se vůbec nezabývaly tím, zda některé náklady na opravu byly nadbytečné a zda mohlo být pojistné plnění kráceno“. Toto její tvrzení však nemá oporu v obsahu spisu. Právě naopak - soud prvního stupně zadal znaleckému ústavu odhadnout výši částky, která odpovídala přiměřeným nákladům na opravu kogenerační jednotky. Znalecký ústav tomuto úkolu dostál a zabýval se rovněž otázkou výše nákladů na opravy, které nebyly nutné, protože přímo nesouvisely s poškozením soustrojí výbuchy a požárem. Podrobně a přehledně vysvětlil, že na šesti hlavách motoru kogenerační jednotky překročily hodnoty zaklepání výfukových ventilů limitní hodnoty, nelze je pokládat za plně funkční, a proto náklady na jejich opravu nelze považovat za přiměřené k odstranění následků pojistné události.
K citované otázce dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13. Tato rozhodnutí se týkala náhrady škody vzniklé na automobilu při dopravní nehodě a v obou případech Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, protože se nalézací soudy vůbec nezabývaly výší vzniklé škody, respektive se jí zabývaly zcela nedostatečně. Nadto v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, Ústavní soud zdůraznil, že je nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu. Odvolací soud se od citovaných rozhodnutí neodchýlil, jestliže považoval za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, který dostatečně zkoumal výši vzniklé škody a nutných nákladů na opravu pojištěné kogenerační jednotky.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu