ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2011.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2011/2020-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Haffar Machine Shiraz Co. , se sídlem Shiraz, Opp. Maskan Org., Maaliabad Blvd., Islámská republika Írán, zastoupené Rogerem Carlem Cunninghamem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1642/83, proti žalované STAVOPLAST KL spol. s r. o. , se sídlem Stachy č. p. 266, PSČ 384 73, identifikační číslo osoby 40740056, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 162 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 120/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 C 120/2016-180, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání kráčecího rypadla Truck A91 4x4 EXCAVATOR (výrok pod bodem I), a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 162 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a na nákladech řízení částku 329 397 Kč (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem III je změnil tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 232 596,96 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu označenému v záhlaví není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka shledává dovolání přípustným pro řešení otázek hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešených,
a) „zda k zařazení věci do obchodního majetku kapitálové společnosti a vedení této věci jako obchodního majetku kapitálové společnosti ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), je nezbytným předpokladem vlastnické právo společnosti k této věci, neboli zda lze do obchodního majetku kapitálové společnosti zařadit majetek, který není v jejím vlastnictví“,
b) „zda v případě, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), presumuje dobrou víru jednajícího (v tomto případě žalované) podle ustanovení §7 o. z. při nabytí vlastnického práva k movité věci nezapsané ve veřejném seznamu od neoprávněného, tíží důkazní břemeno jednajícího namísto toho, kdo se dovolává její absence (v tomto případě žalobce)“,
c) „zda lze za zpochybnění dobré víry nabyvatele považovat každé oznámení týkající se předmětné věci, a to i přesto, že z něj není zřejmé, kým (na čí účet) je činěno ani to, že má být věc vydána“,
d) „zda lze přiznat jednání žalované ‚vzhledem ke všem okolnostem‘ dobrou víru předpokládanou ustanovením §1109 o. z. v situaci, kdy si žalovaná jako potencionální nabyvatel nechá od převodce vyžádat všechny dostupné dokumenty, z nichž mj. plyne, že převáděná věc je vedená v obchodním majetku převodce, byla převodcem proclena a byla jím za tuto věc přiznána daň z přidané hodnoty při dovozu zboží ze třetích zemí ve smyslu ustanovení §20 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého převodce vystupoval a postupoval jako vlastník věci, které navíc nechá posoudit nezávislým advokátem, který dospěje k závěru, že je věc ve vlastnictví převodce, a ten je ji na žalovanou jako potencionálního nabyvatele oprávněn převést“,
e) „zda lze výši škody bez dalšího určit částkou, za kterou byla věc vlastníka prodána neoprávněným třetí osobě“, a
f) „zda v případě, že dojde ke zcizení svěřené věci, je k náhradě škody povinen nabyvatel této věci, a nikoliv ten, kdo měl tuto věc svěřenou a zcizil ji“.
Otázka předložená po písm. a) nemůže přípustnost dovoláním založit z toho důvodu, že její řešení je zcela zjevné a nečiní (není způsobilé činit) v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, a ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
Podle §6 odst. 1 věty druhé obch. zák. obchodním majetkem podnikatele, který je právnickou osobou, se rozumí veškerý jeho majetek. Rozsah obchodního majetku je tu vymezen objektivně, bez zřetele na vědomost a vůli takového podnikatele. To, že podnikatel – právnická osoba o věci jako o svém majetku (o jeho součásti) účtuje (srov. §2 zákona č 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož účetní jednotky účtují mimo jiné o stavu a pohybu majetku), by mělo odpovídat skutečnému stavu (srov. §7 odst. 1, odst. 2 věty první posledně citovaného zákona), to ale neznamená, že tomu tak musí vždy být. Účetnictví vede podnikatel, při jeho vedení tedy hraje roli subjektivní faktor a účetní stav se může se skutečným stavem z různých důvodů rozcházet, třebas i úmyslně či v důsledku skutkového nebo právního omylu.
Názor, který dovolatelka prostřednictvím této otázky zřejmě prosazuje, totiž že ze skutečnosti, že obchodní společnost „zařadí“ věc do svého obchodního majetku (že o ní jako o svém majetku účtuje), bez dalšího spolehlivě vyplývá, že této společnosti náleží k věci vlastnické právo, je tedy zjevně neopodstatněný.
Že právnická osoba účtuje o věci jako o svém majetku, může být jistě ve sporu o vlastnictví indicií, a soudy nižších stupňů také se skutečností, že společnost Echidna a. s. o stroji účtovala jako o svém majetku, jako s indicií zacházely a vypořádávaly se s ní s přihlédnutím k ostatním zjištěným okolnostem případu. I s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké z jednotlivých skutkových zjištění dovodily skutkové závěry, dovolatelka polemizuje, leč správnost skutkového stavu věci, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze a a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je tímto ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Součástí zjištěného skutkového stavu věci jsou přitom nejen jednotlivá skutková zjištění, nýbrž také skutkové závěry z nich dovozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), a skutkovým závěrem je též dovolatelkou zpochybňovaný závěr, že uzavření tvrzené kupní smlouvy nebylo prokázáno, resp. že vůle žalobkyně a společnosti Echidna a. s. k převodu vlastnického práva na tuto společnost nesměřovala.
Argumentuje-li dovolatelka v té souvislosti závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 739/2008, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, pak zřejmě přehlédla, že závěry, které z nich cituje, vycházejí z ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, v němž byl upraven skutkový dovolací důvod. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 takový dovolací důvod nezná; v §241a odst. 1 výslovně stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázky uvedené pod písmeny b) a e) odvolací soud neřešil, ani neměl důvod řešit, a napadené rozhodnutí tudíž na jejich řešení nezáleží.
Právní závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry dovolatelky při uzavírání kupní smlouvy se společností Echidna a. s. není založen na závěru, že účastník, kterého tížilo v této otázce důkazní břemeno, je neunesl, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a jeho smyslem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy mu zhodnocení provedených důkazů neumožňuje přijmout závěr ani o pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a shodně např. rozsudky ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Ve zde souzené věci taková procesní situace nenastala.
Výši škody pak odvolací soud neurčil „bez dalšího“ podle částky, za kterou byl stroj dovolatelkou prodán, nýbrž vycházel s odkazem na příslušné judikatorní závěry z jeho obvyklé ceny, při jejímž určení se – při absenci jiných srovnatelných obchodů – opřel o zjištění, za jakou částku se stroj dovolatelce podařilo prodat.
Ani otázku pod písmenem c) odvolací soud neřešil, neboť nevyslovil názor (a takový názor není v důvodech jeho rozhodnutí obsažen ani implicite), že „lze za zpochybnění dobré víry nabyvatele považovat každé oznámení týkající se předmětné věci, navíc v situaci, kdy z něj není zřejmé, kým (na čí účet) je činěno ani to, že má být věc vydána“. Hodnotil konkrétní písemnost a hodnotil ji nejen podle jejího obsahu, nýbrž též se zřetelem na zjištěné individuální okolností tohoto konkrétního případu, a námitku dovolatelky, že z oznámení není zřejmé, za kterou osobu je činěna, vyhodnotil jako účelovou. Dovolatelka tu nepředkládá jako dosud neřešenou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., totiž otázku, která by měla zevšeobecňovací, judikatorní potenciál, nýbrž domáhá se „přehodnocení“ závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při posouzení individálních okolností konkrétního případu.
Právní otázkou, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud měl vyřešit ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, pro řešení obdobných sporů, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], není ani otázka uvedená pod písmenem d). Dovolatelka tu popisuje konkrétní okolnosti daného případu, respektive ty z nich, které hodnotí jako pro sebe příznivé, a domáhá se jejich posouzení jako otázky dosud neřešené. Též prostřednictvím takto formulované „otázky“ nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na konkrétních, individuálních poměrech souzené věci. Tím z hlediska obsahového nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v §241a odst. 2 o. s. ř., vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017).
Otázku uvedenou pod písmenem f) odvolací soud neřešil, jeho rozhodnutí tedy na jejím řešení nezáleží (§237 o. s. ř.). Posuzoval odpovědnost osoby, vůči níž byl žalobou nárok na náhradu škody uplatněn, a jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že žalovaná (dovolatelka) porušila prevenční povinnost podle §2900 o. z. a mezi porušením této právní povinnosti a škodou vzniklou žalobkyni je příčinná souvislost. To pro závěr o odpovědnosti žalované osoby za škodu postačí; otázkou, zda se na vzniku této škody podílela svým protiprávním jednáním též další osoba, neměl důvod se pro účely posouzení důvodnosti žaloby směřující proti dovolatelce zabývat.
Jestliže by ke vzniku škody na straně žalobkyně vedlo též protiprávní jednání společnosti Echidna a. s., která stroj dovolatelce prodala, ač nebyla jeho vlastníkem (podle tvrzení žalobkyně byl stroj této společnosti pouze svěřen), šlo by o škodu způsobenou několika osobami a řešení takové situace vyplývá přímo ze zákona.
Ustanovení §2915 o. z. stanoví, že je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně (odstavec 1, část věty první před středníkem). Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku (odstavec 2, část věty před středníkem).
Solidární odpovědnost je upravena v §1872 odst. 1 o. z.: Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.
Na ustanovení §2915 odst. 1 o. z. navazuje §2916 o. z., podle něhož kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019 (jenž byl navržen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že i v nové úpravě, jež vychází i přes rozdíly ve formulaci ustanovení §2915 o. z. a §438 obč. zák. z obdobných principů, lze přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury a platí, že společná odpovědnost vzniká jako výsledek spoluzavinění či souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku, a že solidární odpovědnost více škůdců za újmu je pravidlem a dělená odpovědnost ve smyslu §2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z tohoto pravidla, která je v neprospěch poškozeného, a proto se uplatní jen ve výjimečných odůvodněných případech. Již např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2407/98, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že podstata solidární odpovědnosti spočívá v tom, že každý škůdce odpovídá za ostatní a všichni odpovídají za každého jednotlivého škůdce. Znamená to, že poškozený může požadovat náhradu škody od jednoho škůdce, který se nemůže bránit požadavkem, aby poškozený požadoval náhradu i od ostatních škůdců. Dojde-li k náhradě škody tím, na koho se poškozený obrátil, zanikne povinnost ostatních škůdců plnit poškozenému, neboť ten je již plně uspokojen. Tomu ze škůdců, který náhradu škody splnil, vzniká právo požadovat po ostatních škůdcích náhradu (regres) podle míry účasti na způsobení škody.
Dovolatelka sice vymezila předpoklad přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, nicméně v rámci polemiky se závěry odvolacího soudu o absenci dobré víry argumentuje judikatorními závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, a v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009, a tvrdí, že odvolací soud se od těchto závěrů odchýlil. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani tato argumentace.
Dovolatelkou citované závěry obsažené v usnesení sp. zn. 22 Cdo 877/2009 se týkají vydržení vlastnického práva k nemovitosti, a byť se v nich Nejvyšší soud (s odkazem na svou judikaturu) zabýval v souvislosti s vydržením též dobrou vírou, není z dovolání zřejmé, v čem se měl odvolací soud od těchto závěrů odchýlit. V dané věci je relevantní jiný závěr tam uvedený, totiž že posouzení otázky, zda byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení; tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Tento názor Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1068, a přihlásil se k němu v celé řadě dalších rozhodnutí.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1774/2011 Nejvyšší soud zdůraznil, že je na kupujícím, aby prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci. Jestliže ve zde souzené věci odvolací soud usoudil, že vlastnické právo společnosti Echidna a. s. (a tedy její oprávnění převést vlastnické právo na jiného) bylo zásadně zpochybněno výzvou právního zástupce pana H. A. ze dne 12. 8. 2014 a že dovolatelka nevyužila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví, jestliže nekontaktovala tohoto právního zástupce, pak Nejvyšší soud shledává tento argument nikoliv zcela nepřiměřeným, ba naopak přiléhavým.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argumentace závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2419/2012 (podle nichž se vlastník věci může domáhat náhrady škody vzniklé odnětím držby zpravidla až v případě, že nemůže uplatnit právo na vydání věci), související s námitkou, že žalobkyně ví, komu dovolatelka rypadlo prodala, a může se tedy po této osobě domáhat jeho vydání. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že vlastník má právo na náhradu škody nejen v případě, že věc již zanikla, ale i v případě, že nemůže uplatnit právo na její vydání, např. proto, že neví, kdo věc drží, kde se nachází. Odvolací soud se od citovaných judikatorních závěrů neodchýlil, jestliže dovolatelka v řízení netvrdila, že její kupující nebyl při nabytí věci v dobré víře v její oprávnění vlastnické právo převést ve smyslu §1109 o. z.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že soudy nižších stupňů nedostály požadavkům kladeným rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na odůvodnění soudních rozhodnutí. Námitka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, je námitkou vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem a takové námitky nejsou vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, tím spíše pak nemohou založit přípustnost dovolání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014). Vytýkaná vada řízení se ostatně ve zde souzené věci z obsahu spisu nepodává. Podpůrně lze odkázat závěr přijatý Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Jak z obsahu odvolání žalované, tak i z obsahu jejího dovolání rozhodně nevyplývá, že by byla kvalitou odůvodnění napadených rozhodnutí jakkoliv omezena v odvolací a dovolací argumentaci.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, avšak podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu