ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2562.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2562/2020-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Solo Productions s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Košíře, Plzeňská 183/181, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24171778, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, proti žalovanému Nadačnímu fondu Tesco , se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Vršovická 1527/68b, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 28866991, zastoupenému Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, o zaplacení 123 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 262/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 12 Co 29/2019-304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 647 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Kaňky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil (v pořadí čtvrtý ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2018, č. j. 17 C 262/2012-235, v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 123 000 Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit náklady řízení České republice (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Odvolací soud tak rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny díla poté, kdy Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 32 Cdo 2757/2019-277, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 3. 2019, č. j. 12 Co 29/2019-261, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel v novém řízení při přezkoumání odvolání žalobkyně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však již se všemi jeho právními závěry, které ze zjištěného skutkového stavu dovodil. Odvolací soud přisvědčil námitce odvolatelky, že žalovaný měl zjevné vady zjistit při převzetí díla (triček); jestliže tak neučinil, nesplnil svou povinnost podle §562 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), prohlédnout předmět díla nebo zařídit jeho prohlídku podle možností co nejdříve po jeho předání. Za situace, kdy žalovaný vytkl zjevné vady triček až po více než měsíci od jejich předání i více jak měsíc po termínu konání prvního závodu, kdy použil trička v masovém měřítku, neoznámil vady bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce a podle §562 odst. 2 písm. b) obch. zák. mu tak nelze přiznat právo z vad díla. Rovněž tak v případě skryté vady párání triček ve švech po vyprání podle posouzení odvolacího soudu nelze žalovanému právo z vad podle §562 odst. 2 písm. a) obch. zák. přiznat, neboť žalovaný neoznámil vadu včas; aniž by mu v tom bránila jakákoli objektivní skutečnost, neoznámil vadu bez zbytečného odkladu poté, kdy ji zjistil, ale až po více než měsíci po prvním závodě, po němž musel minimálně v případě triček pořadatelů, která musela být vyprána, při vynaložení odborné péče závadu zjistit. Odvolací soud, vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu, neshledal důvodný ani návrh žalovaného na moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák. či jeho další námitky, jimiž zpochybňoval nárok žalobkyně na smluvní pokutu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (výroky o nákladech řízení pouze jako akcesorické k výroku ve věci samé) napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost s odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) opírá o tvrzení, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to včetně jeho rozsudku ze dne 9. 11. 2015, č. j. 32 Cdo 2422/2014-76, v projednávané věci, neboť z něho jednoznačně vyplynulo, že závěry soudů obou stupňů ohledně opožděnosti notifikace vad jsou nesprávné. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř. Právního pochybení se měl odvolací soud podle jeho mínění dopustit především při řešení otázky včasnosti vytčených vad díla objednatelem a práv, která objednateli v takovém případě náleží, a dále při posuzování otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o opožděnosti notifikace vad pochybil, napadené rozhodnutí označuje za svévolné, překvapivé a rozporné s právním názorem dovolacího soudu v jeho shora označeném prvním rozsudku, jímž byly ve věci zrušeny rozsudky soudů obou stupňů. Zastává a obhajuje názor, že vady, jejichž existenci (zjevných i skrytých) prokázal, notifikoval žalobkyni včas, jestliže tak učinil již čtyři týdny po předání díla, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti případu je oznámil bez zbytečného odkladu poté, co je zjistil, resp. objektivně zjistit mohl. Namítá, že lhůtu pro reklamaci nelze počítat od prvního závodu, jak učinil odvolací soud, který svůj závěr, pro který nespatřuje žádnou oporu v provedeném dokazování, založil na zcela smyšleném údaji o tom, kdy mohl žalovaný poprvé vady zjistit. Podle dovolatele jde v tomto směru ze strany odvolacího soudu o pouhou spekulaci zjevně neodpovídající realitě. Zdůrazňuje, že šlo o trička pro celou řadu charitativních závodů, které se konaly v odstupu jednoho týdne, a že informace o vadách se k němu mohly dostávat a také se tak stávalo postupně po jednotlivých závodech, v žádném případě však ne hned v den konání prvního závodu. V té souvislosti je podle jeho mínění na místě zohlednit, že byla trička užívána řadou fyzických osob, které s ním neměly ve většině případů fakticky žádné spojení (jednalo se pouze o účastníky jednotlivých závodů, případně o pořadatele) a neuzavíraly s ním kupní smlouvu, v jejímž rámci by jim svědčilo právo z odpovědnosti za vady. Účastníci závodů obdrželi tričko v rámci startovného, jejich většina neměla žádnou motivaci vady triček žalovanému notifikovat. Totéž platí obdobně o pořadatelích, jichž navíc nebylo mnoho a kteří trička obdrželi pouze v souvislosti s plněním svého úkolu. Tím vysvětluje, proč mu trvalo delší dobu, než shromáždil dostatečné informace o vadách díla. Dovolatel rovněž označuje za podstatné, že v daném případě byla notifikace vad provedena především tak, že v okamžiku jejího provedení mohla žalobkyně bez větších obtíží reklamované dílo prohlédnout a vadu odborně posoudit.
Kromě toho podle dovolatele ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se vada párání triček musela projevit již po prvním vyprání. Ostatně on sám nic takového netvrdil a rovněž tak nemá ke každému tričku informaci, zda došlo k jeho párání po prvním či po několikerém vyprání. Nastalo-li však párání v průběhu nejvýše jednoho měsíce, pokládá za zřejmé, že šlo nepochybně o vadu.
Dovolatel dále setrvává na již uplatněné argumentaci, že žalobkyní požadovaná smluvní pokuta, jejíž přiměřenost nelze posuzovat ve vztahu k celkové dlužné částce, ale pouze ve vztahu ke konkrétnímu splatnému dluhu, je nepřiměřená a je proto na místě její moderace. Dále se vyjadřuje k otázce přiměřenosti zadržené částky, její výše podle jeho názoru odpovídá jeho případnému nároku na slevu z ceny díla. Taktéž znovu opakuje a vysvětluje, že i v případě přiměřenosti požadované smluvní pokuty by šlo o rozpor tohoto nároku s dobrými mravy.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení především se závazným právním názorem ohledně včasnosti notifikace vad.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu stran opožděnosti notifikace vad a oponuje dovolateli, pokud označuje nárokovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou. Taktéž se ohrazuje proti tvrzení dovolatele o rozporu žalobního nároku s dobrými mravy, podle žalobkyně je to naopak žalovaný, u kterého lze pochybovat o jeho úmyslech, pokud se nejprve sám dopustil porušení smlouvy, když dodaná trička ve lhůtě splatnosti neuhradil, a následně hledal způsob, jak se zbavit z toho vyplývající odpovědnosti. Podle žalobkyně odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a tvrdí-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, je tato jeho interpretace nesprávná a záměrně zavádějící. Žalobkyně reaguje na jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání s tím, že jí přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že odvolací soud postupoval při řešení otázky včasnosti notifikace vad díla v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ve věci ze dne 9. 11. 2015, č. j. 32 Cdo 2422/2014-76. Je skutečností, že Nejvyšší soud tímto rozhodnutím zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nicméně ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (i rozsudku soudu prvního stupně) nepřistoupil z důvodu (jak uvádí mylně dovolatel), že by považoval notifikaci vad za včasnou, nýbrž zejména proto, že s ohledem na nerozlišování zjevných vad a skrytých vad nemohl závěr odvolacího soudu o pozdní notifikaci vad ze strany žalovaného (a ani na něj navazující závěr o nároku žalobkyně na sjednanou smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny díla) obstát. Jinak řečeno, dovolací soud považoval tyto závěry za předčasné v situaci, kdy soudy nižších stupňů nerozlišovaly mezi vadami zjevnými a vadami skrytými, a rovněž při posuzování opomenuly §439 odst. 4 obch. zák., jehož aplikace navazuje na §564 obch. zák. Pokud tedy odvolací soud v dalším řízení zjistil, že i skryté vady, za něž Nejvyšší soud označil obě vady (párání triček ve švech po vyprání a srážení triček po vyprání), byly žalovaným notifikovány opožděně, nelze mu jakkoli vytýkat, že by postupoval v rozporu s označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Pokud dovolatel na podporu svého názoru o včasnosti notifikace vad v rámci své argumentace poukazuje na neurčitost pojmu bez zbytečného dokladu a nutnost jeho výkladu ve vztahu ke konkrétním okolnostem každého případu, nelze proti tomu ničeho namítat. Jestliže však dovolatel v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, pak nelze přehlížet, že dovolací soud v tomto rozhodnutí (i s odkazem na celou řadu svých rozhodnutí, nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, uveřejněný pod číslem 159/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu) rovněž vysvětlil, že „jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle.“ V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že pojem bez zbytečného odkladu je třeba vykládat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.
Uzavřel-li odvolací soud, že v případě skrytých vad triček žalovaný neoznámil vadu včas, neboť aniž by mu v tom bránila jakákoli objektivní skutečnost, neoznámil vadu bez zbytečného odkladu poté, kdy ji zjistil, ale až po více než měsíci po prvním závodě, po němž musel minimálně v případě triček pořadatelů, která musela být vyprána, při vynaložení odborné péče závadu zjistit, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. například již citovaný rozsudek ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a v něm odkazovaná rozhodnutí, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například v usneseních ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3460/2019, či v rozsudku ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014), když dovolatel ani netvrdil (ani to ze spisu nijak nevyplývá), proč nemohl oznamovat tvrzenou vadu triček postupně průběžně, jak mu byla účastníky či pořadateli závodů navracována zpět.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu