ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2997.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2997/2020-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovaným 1) I. K. , narozené XY a 2) R. K. , narozenému XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení částky 716 283 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 53/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 C 53/2013-162, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2015, č. j. 51 Co 376/2014-229, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 C 53/2013-162, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2015, č. j. 51 Co 376/2014-229, se odmítá .
III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 891 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 C 53/2013-162, částečně zastavil řízení o zaplacení úroku ve výši 4,99 % ročně z částky 716 283 Kč od 1. 3. 2012 do 31. 3. 2012 (výrok I.), uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 716 283 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 839,50 Kč, s ročním úrokem ve výši 4,99 % z částky 716 283 Kč od 1. 4. 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 716 283 Kč od 1. 3. 2012 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), odmítl protinávrh žalovaných (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o protinávrhu žalovaných (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. 51 Co 376/2014-229, k odvolání žalobkyně a obou žalovaných zastavil řízení o odvolání žalované 1) proti výroku IV. a o odvolání žalovaného 2) proti výrokům I., IV. a V. (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 716 283 Kč od 1. 3. 2012 do 27. 3. 2012 zamítl, ve zbývajícím rozsahu výroku II. a ve výroku III. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Výslovně proti rozhodnutím soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, spatřujíce naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního nebo hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a dále otázky procesního práva, kterou soudy nižších stupňů posoudily „v rozporu“ s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudům nižších stupňů vytýkají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 a §243b o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Namítají-li dovolatelé, že byli postupem soudu prvního stupně zkráceni na svých právech, pokud soud jednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti, byť se včas z jednání omluvili a požádali o odročení jednání, čímž bylo zasaženo do jejich ústavního práva na spravedlivý proces, a odvolací soud pochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodu nezrušil, uplatnili zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolateli formulovaná otázka „zda lze veřejným návrhem, který je ze strany účastníka smlouvy akceptován, změnit existující konkrétní smlouvu“, která podle jejich názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, neboť dospěl k závěru, že reklamní nabídka v televizi neměla formu veřejného příslibu (či návrhu), nadto reklamní spot byl zveřejněn jiným subjektem, nikoliv žalobkyní, a stalo se tak v době již existující smlouvy o úvěru mezi účastníky, kdy není možné jednostranně měnit podmínky existující smlouvy. Stran předmětné otázky tak neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelé pomíjejí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž otázka aplikace obecných zásad zakotvených v ustanoveních §1 až §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na smlouvu uzavřenou podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, která podle jejích názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, neboť o neřešenou otázku nejde. Otázkou použití nového občanského zákoníku na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ani touto otázkou se odvolací soud v projednávané věci nezabýval a neučinil žádné závěry, které by mohly být přezkoumány v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu