ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.858.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 858/2020-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Window Holding a. s. , se sídlem v Lázních Toušeni, Hlavní 456, identifikační číslo osoby 28436024, zastoupené JUDr. Václavem Maisnerem, advokátem se sídlem v Černošicích, V Kosině 1180, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468 , zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, o zaplacení částky 755 882,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 300/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 54 Co 203/2019-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 084 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 24 C 300/2018-126, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 755 882,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, „že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí a zároveň zrušil rozsudek soudu druhého stupně“ a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně aby je odmítl jako nepřípustné a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, když nepovažoval povinnost zaplatit konkrétní částku stanovenou v dohodě o narovnání ze dne 3. 8. 2017 za nový závazek nahrazující závazek původní, na nějž nebylo možné aplikovat režim založený původní smlouvou o dílo, majíc za to, že odvolací soud se při řešení této „otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kterou konkrétně cituje. Tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl.
Cituje-li dovolatelka dále závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012, majíc za to, že odvolací soud se od tohoto rozhodnutí odchýlil, nelze jí přisvědčit. V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Odvolací soud v projednávané věci výkladem projevené vůle účastnic dospěl k závěru, že pozastávky nebyly mezi účastnicemi sporné či pochybné a nebyly tedy předmětem dohody o narovnání. Nemohlo tak dojít k jejich nahrazení novým závazkem. Od citovaného rozhodnutí se tudíž tímto závěrem neodchýlil.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou (ohledně smyslu, respektive funkce pozastávky), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu