ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1629.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1629/2019-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. H. , bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovanému J. H. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, o 870 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 1/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2018, č. j. 83 Co 69/2018-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 5 C 1/2015-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 870.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno dne 25. 6. 2005 a zaniklo rozvodem ke dni 23. 6. 2014. Zákonný rozsah společného jmění manželů nebyl za trvání manželství změněn. Za trvání manželství založili obchodní společnost G., která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 28. 5. 2010; jednateli společnosti byli žalobkyně a žalovaný každý s obchodním podílem ve výši 50 %. Dne 19. 8. 2013 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o převodu obchodního podílu v této společnosti, na základě které žalobkyně převedla svůj obchodní podíl ve společnosti na žalovaného, který se tak stal jediným společníkem a jednatelem společnosti. Následně dne 23. 8. 2013 tytéž smluvní strany uzavřely dohodu o vypořádání majetkových vztahů v souvislosti s rozvodem jejich manželství, podle které se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 1.800.000 Kč v měsíčních splátkách po 30.000 Kč od září 2013, přičemž do ledna 2016 na tuto pohledávku žalobkyně nic nezaplatil. Soud prvního stupně posoudil dohodu jako platnou a nepřisvědčil námitce její relativní neplatnosti podle §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vznesené žalovaným. Jeho tvrzení, že dohodu o majetkovém vypořádání manželů uzavřel v omylu, neboť nebyl dostatečně seznámen s ekonomickou situací společnosti G., vyhodnotil jako účelové, jelikož měl stejně jako žalobkyně přístup ke všem dokumentům společnosti, včetně účetních, měl stejnou pozici ve společnosti jako žalobkyně, a ve smlouvě ze dne 19. 8. 2013 o převodu obchodního podílu výslovně prohlásil, že je seznámen s majetkovými, hospodářskými a jinými poměry této společnosti. Proto má žalobkyně právo na zaplacení částky, kterou se jí zavázal zaplatit podle dohody ze dne 28. 3. 2013.
Ve vztahu ke kompenzační námitce žalovaného opřené o tvrzenou pohledávku společnosti G. na náhradu škody vůči žalobkyni, postoupenou žalovanému smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 7. 2015, soud prvního stupně uzavřel, že dokazováním nebylo zjištěno, že by společnosti G. vznikla v důsledku jakéhokoliv jednání žalobkyně škoda. Zdůraznil, že hospodaření uvedené společnosti bylo značně nepřehledné, neboť účastníci řízení nerozlišovali mezi prostředky na účtech společnosti a prostředky na účtech vedených na jméno žalovaného, finanční prostředky z účtu společnosti nesystematicky převáděli na soukromý účet žalovaného, popř. je vybírali v hotovosti, přičemž následně je dílem opět převáděli na účet společnosti a dílem je jinak použili v její prospěch, především formou úhrady závazků společnosti; tyto prostředky používali i k udržování vlastního majetku a k uspokojování svých běžných osobních potřeb. Nad rámec shora uvedeného závěru, který vedl soud k nepřihlédnutí k námitce započtení, dodal, že specifikace pohledávek v příloze smlouvy ze dne 2. 7. 2015 vůbec nekoresponduje se skutkovými tvrzeními v té části, v níž vymezil – jako procesní obranu – tvrzený nárok na náhradu škody vůči žalobkyni. Specifikace postoupené pohledávky v konečné verzi žalovaného (jeho podání ze dne 14. 9. 2017) vůbec neodpovídá specifikaci v příloze smlouvy ze dne 2. 7. 2015.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, č. j. 83 Co 69/2018-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný proti pohledávce žalobkyně vznesl námitku započtení z tvrzeného titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně, které jí mělo vzniknout systematickým vyváděním finančních prostředků ze společnosti G. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, podle něhož z právního úkonu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje, zdůraznil, že žádné jeho podání ani projev u jednání (viz podání ze dne 29. 1. 2015, ze dne 10. 7. 2015, vyjádření u jednání ze dne 2. 5. 2016) nelze považovat za určitý právní úkon započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dílem nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a dílem je odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Považuje-li dovolatel své dovolání za přípustné proto, že jej odvolací soud nepoučil podle §118a o. s. ř. o hrozícím neúspěchu v řízení a nevyzval ho k doplnění tvrzení a k označení důkazů proto, že „uplatnění pohledávek k započtení ve smyslu §98 o. s. ř. je neurčité,“ že neposoudil jeho námitku započtení jako vzájemný návrh podle §97 o. s. ř., že v té souvislosti jej nepoučil podle §118a o. s. ř. o hrozícím neúspěchu v řízení a nevyzval ho k doplnění tvrzení a k označení důkazů z důvodu, že vzájemný návrh podle §97 o. s. ř. není určitý, nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci naplněn není.
Ačkoliv dovolatel argumentuje tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od „rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, z nichž lze citovat zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1020/2007, nebo nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3317/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2114/2017, nebo ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004,“ nevylíčil, od jakého řešení konkrétních právních otázek se v těchto rozhodnutích odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu