ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1805.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1805/2020-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně XY , se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti žalovanému Arcibiskupství pražskému , se sídlem v Praze 1 - Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupenému Prof. Dr. h. c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 307/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č.j. 51 Co 255/2019-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Prof. Dr. h. c. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č.j. 10 C 307/2018-42, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení prohlášení vůle žalovaného (kupujícího) uzavřít kupní smlouvu o prodeji pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY v katastrálním území XY, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.940 Kč.
Rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č.j. 51 Co 255/2019-71, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776 Kč. Kromě obecných náležitostí musí smlouva o smlouvě budoucí kupní – argumentuje odvolací soud – obsahovat závazek uzavřít v budoucnu předmětnou smlouvu. Povinnost uzavřít smlouvu může být formulována i jako povinnost přijmout návrh oprávněné strany, přičemž není vyloučena ani oboustranná povinnost uzavřít smlouvu (každá strana je oprávněna učinit výzvu k uzavření smlouvy s tím, že druhá strana je povinna na jejím základě smlouvu uzavřít). Povinnost uzavřít po výzvě žalobkyně (prodávající) smlouvu o převodu vlastnictví předmětné nemovité věci žalovaného netíží, neboť se k takovému právnímu jednání nezavázal; jinak řečeno, smlouvu o budoucí smlouvě kupní účastníci neuzavřeli (§1785 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Závazek uzavřít v budoucnu kupní smlouvu, který musí být vyjádřen tak, „aby nebylo pochybností v tom směru, že na výzvu jedné strany je druhá povinna tuto výzvu akceptovat“ , nelze ztotožnit jen s projeveným „zájmem“ o – eventuální – koupi věci.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně hodnocením výpovědí svědků J. B. a K. Š. a obsahu listin – e-mailové komunikace účastníků z období června až září 2017, zápisu z jednání 25. 7. 2017, jehož se účastnili oba svědci a V. H., jednatel žalobkyně, a dopisu z 18. 9. 2017, jímž žalobkyně vyzvala žalovaného k uzavření kupní smlouvy – odvolací soud převzal a vyšel z toho, že žalované při vyjednávání s žalobkyní vyjádřilo „zájem“ koupit objekt XY za 110.000.000 Kč a podle zápisu z jednání 25. 7. 2017 „se smluvní strany dohodly na přípravě kupní smlouvy neprodleně“ (bod 6).
Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o tom, že žalované není povinno uzavřít kupní smlouvu (§1786 o. z.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Ten rozhodl na základě zjištění, že vyjednávání účastníků, které probíhalo od června do září 2017 a jehož završením bylo jednání 25. 7. 2017, nevedlo k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Oproti tomu žalobkyně vlastním hodnocením důkazů prosazuje, že zápis z jednání 25. 7. 2017 sice není písemnou smlouvou o budoucí kupní smlouvě, ale se zřetelem k předchozí a následující komunikaci účastníků je „dokladem o dohodě obou smluvních stran, kterou je předtím ústně sjednaná smlouva o budoucí kupní smlouvě.“ Uplatňuje-li v dovolání a jeho doplnění svou verzi skutku, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Lze shrnout, že žalobkyně se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a její právní námitky, byť je podpořila odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné. Je třeba připomenout, že v souzené věci nejde o výjimečný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry soudu, tedy o pochybení v procesu hodnocení důkazů, které by zakládalo oprávněnost námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Pokud žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo kterou dovolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o.s.ř. přípustné. S ohledem na závěr o absenci závazku žalovaného uzavřít po vyzvání kupní smlouvu takovou není – poněkud konfúzně formulovaná – otázka, „zda lze ústní smlouvu o smlouvě budoucí s právnickou osobou uzavřít pouze se statutárním orgánem, resp. na základě (ústně sjednaného) smluvního zastoupení s jinou osobou, pokud je nesporné, že se jednání mezi stranami konala s vědomím statutárního orgánu, který nikdy nerozporoval jejich vedení pro nedostatek oprávnění konkrétních osob jednat za právnickou osobu, některých se účastnil a přisliboval svůj podpis budoucí kupní smlouvy.“
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalované podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu