ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3157.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3157/2019-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R. B. , bytem XY, zastoupené JUDr. Adamem Valíčkem, advokátem se sídlem Brno, náměstí Svobody 97/18, proti žalovaným 1) E. P. a 2) H. P. , bytem XY, zastoupeným Mgr. Michalem Gabrielem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 700/19, o určení neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 365/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 4. 2017, č. j. 6 C 365/2016-98, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2019, č. j. 16 Co 289/2017-138, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2019, č. j. 16 Co 289/2017-143, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 4. 2017, č. j. 6 C 365/2016-98, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2019, č. j. 16 Co 289/2017-138, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2019, č. j. 16 Co 289/2017-143, se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 6 C 365/2016-98, zamítl návrh žalobkyně na určení, že právní jednání první žalované, V. D. a druhé žalované, spočívající v uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 13. 6. 2016, kterými byly bezúplatně zcizeny nemovité věci - pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 203 m 2 , jehož součástí je stavba XY č. p. XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, zahrada o výměře 222 m 2 , pozemek parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 40 m 2 , zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, k. ú. XY (dále jen „nemovitosti“), je absolutně neplatné, a rozhodl o nákladech řízení.
V průběhu řízení před odvolacím soudem V. D. (původně druhý žalovaný) dne 18. 8. 2017 zemřel; usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 2. 2018, č. j. 28 D 828/2017-17, bylo dědické řízení pro majetek zůstavitele nepatrné hodnoty zastaveno.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 16 Co 289/2017-138, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2019, č. j. 16 Co 289/2017-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu k V. D. tak, že se rozsudek vůči tomuto účastníkovi zrušuje a řízení se zastavuje, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba rozsudky napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Brojí proti správnosti závěru soudů, že nemá naléhavý právní zájem na určení absolutní neplatnosti darovací smlouvy, kterou V. D. a druhá žalovaná darovali své spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem první žalované. Jeho existenci sama dovozuje z toho, že má za V. D. „pohledávku v uznané výši 1.206.801 Kč“ a požadované určení by mělo pozitivní dopad na „přímou možnost vymožení“ v rámci dědického řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, formuluje otázku, zda je dán naléhavý právní zájem též u nevykonatelné pohledávky, upravilo-li by se tím právní postavení věřitele. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, se v rámci vyváženého přístupu k věřiteli a dlužníkovi stran vědomosti o promlčení pohledávky domáhá spravedlivé aplikace zásady vigilantibus iura scripta sunt .
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.), opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (srov. §201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243c odst. 1 o. s. ř. a podle §104 odst. 1, věty první, o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovolatelkou předestřená právní otázka není otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud zastává ustálený právní názor, že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, příp. nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán pouze tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva.
Odvolací soud se v projednávané věci od výše zmíněných závěrů neodchýlil, dovodil-li, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 o. s. ř.), zdůvodňuje-li jeho existenci investicemi, které v letech 1987-1995 vložila do rekonstrukce nemovitostí ve společném jmění rodičů, a tím, že v důsledku darovací smlouvy uzavřené mezi V. D. a žalovanými nemohla svůj nárok uspokojit. Odvolací soud k tomu přiléhavě konstatoval, že poté, co byla žalobkyní tvrzená pohledávka v dědickém řízení po A. D. v roce 2015 prohlášena za spornou a soud k ní ve smyslu §173 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních v rozhodném znění (dále jen „z. ř. s.“) nepřihlížel, jí nic nebránilo v možnosti domáhat se svého nároku žalobou (§189 z. ř. s.). Argumentace, že má „ nevykonatelnou pohledávku v uznané výši 1.206.801 Kč “ a že požadovaným určením by se jí dostalo „ uspokojení dobrovolně povinným nebo s ohledem na jeho úmrtí v rámci dědického řízení “, není způsobilá správnost závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zpochybnit, neboť žaloba na určení absolutní neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi V. D. a žalovanými není s to plnit svou preventivní funkci, odstranit stav nejistoty či ohrožení práva žalobkyně.
Zcela nepřiléhavý - pro skutkovou i právní odlišnost - je odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, který řešil otázku naléhavého právního zájmu věřitele na určení, že jeho dlužník je vlastníkem nemovitostí, avšak za situace, kdy věřitel podává návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, s nimiž dlužník přes soudem uložený zákaz disponoval. Přes přesvědčení dovolatelky netkví rozdíl mezi projednávanou a citovanou věcí pouze v tom, že „pohledávka žalobkyně je nevykonatelná“.
Ani označený nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, zde nenachází uplatnění, snaží-li se dovolatelka jeho prostřednictvím odůvodnit vlastní nevědomost o promlčení pohledávky za V. D., neboť na uvedené otázce (promlčení údajné pohledávky za V. D.) rozhodnutí odvolacího soudu není založeno.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu