ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.627.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 627/2019-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce O. B. , bytem XY, proti žalovanému L. H., bytem XY, zastoupenému Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Chmelova 357/2, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 41/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, č. j. 26 Co 275/2018-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 20 C 41/2018-55, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky za období od 30. 5. 2016 do zaplacení, proti vydání osobního automobilu XY, rzv. XY, VIN XY; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 26 Co 275/2018-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že vytýkané vady vozidla (zjištěné při technické prohlídce) představují podstatné porušení smlouvy, neboť jde o takové vady, jež jsou překážkou uvedení vozidla do provozu. Nejde přitom o vady, na něž upozorňovala smlouva. Žalobci tak vzniklo právo od smlouvy odstoupit.
Dovolatel přípustnost svého dovolání zakládá na přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení následujících dovolacím soudem dosud neřešených právních otázek:
a) Zda žalobci v souladu s §2103 o. z. svědčilo právo odstoupit od smlouvy. V tomto směru se domáhá přezkumu správnosti výkladu §2103 o. z. v tom smyslu, zda se citované ustanovení vztahuje pouze na vady zjevné, přestože jeho znění hovoří o „vadách, které musel kupující s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření kupní smlouvy“ .
b) Posouzení výkladu §2106 odst. 2 o. z. v tom smyslu, zda lze i po učiněné volbě nároku na slevu z kupní ceny uplatnit bez souhlasu prodávajícího nárok na odstoupení od smlouvy.
c) Posouzení procesní otázky náležitosti návrhu účastníka na provedení výslechu svědka označením tvrzených skutečností a skutkových okolností, k nimž má být podáno svědectví, v tom smyslu, zda je dostačující vymezit okruh skutkových okolností, k nimž má být výpověď svědka provedena, rámcově, nebo zda musí být předjímán konkrétní obsah výpovědi svědka formou skutkového tvrzení účastníka.
d) Posouzení procesní otázky, zda zákon č. 99/1963 Sb. umožňuje soudu, aby v průběhu soudního jednání byla přítomna osoba, o níž bylo předem zřejmé, že bude v řízení vystupovat v postavení svědka a která byla posléze také v postavení svědka vyslechnuta.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000).
Dovolatel v souvislosti s předestřenou otázkou ad a) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci svědčilo právo odstoupit od smlouvy. Argumentuje, že „ žalobce vozidlo kupoval po provedení podrobné prohlídky a kontroly vozidla za přítomnosti jím zvoleného odborného technika, bylo mu známo stáří vozidla, jež je za hranicí své životnosti a jež vykazuje vady, které budou vyžadovat další opravy, k čemuž byla sjednána sleva z kupní ceny; obsah kupní smlouvy výslovně vylučoval, že by se mělo jednat o vozidlo, které prošlo generální opravou a které nemá vady, a neobsahoval ani ujištění, že vozidlo bylo vyvařeno .“ S odkazem na §2103 o. z. vyvozuje, že žalobce kupoval vozidlo s vědomím, že má četné vady, nemusí být způsobilé k získání STK, nemá garantovaný stav tachometru a bude vyžadovat další opravy. Odvolací soud citované ustanovení vyložil chybně tak, že se týká pouze vad zjevných a řešené vady kategorizoval za vady zjevné a skryté, přitom je zřejmé, že v souvislosti s prodejem předmětného vozidla nelze hovořit o vadách, jež by nebyly rozpoznatelné při detailní odborné prohlídce.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3724/2017, dovodil, že vadu vozidla, v důsledku níž je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, je třeba považovat za vadné plnění naplňující podstatné porušení kupní smlouvy a opravňující kupujícího odstoupit od smlouvy.
Předestírá-li dovolatel otázku, zda žalobci svědčilo právo na odstoupení od smlouvy podle §2103 o. z., pak její řešení zakládá na vlastní skutkové verzi odlišné od té, co zjistil odvolací soud. Dovolatel řešení uvedené otázky skutkově zakládá na tvrzení, že prohlídka vozidla se uskutečnila za účasti odborně způsobilé osoby, že žalobce vozidlo kupoval s vědomím, že vozidlo je za hranicí životnosti a má četné vady, pro které nemusí být způsobilé k získání STK, ale bude vyžadovat další opravy.
Oproti tomu však odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce nebyl při koupi zastoupen odborně způsobilou osobou a žalovaný (resp. jeho zástupce) žalobce (resp. opět jeho zástupce) při prohlídce ujistil, že vozidlo je „tzv. vyvařené a opatřené protikorozním nátěrem“. Strany si ve smlouvě neujednaly žádné zvláštní vlastnosti předmětu koupě, např. že předmětem koupě je vozidlo za hranicí své životnosti či vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu. Ve smlouvě bylo - ve vztahu ke stavu vozidla – uvedeno jen to, že „na vozidle byly provedeny neodborné opravy laku a karoserie, možné úniky provozních kapalin“; dovolatelem zmiňované případné neprovedení STK se mělo týkat výlučně nehomologovaných doplňků vozidla. Odvolací soud z uvedených zjištění po právní stránce uzavřel, že prodávané vozidlo mělo mít obvyklé vlastnosti odpovídající jeho stáří a opotřebení (§2095 o. z.), ovšem vady, v jejichž důsledku je vozidlo technicky nezpůsobilé provozu na pozemních komunikacích, jsou podstatným porušením smlouvy.
Dovolatel řešení nastolené právní otázky buduje zčásti na odlišném skutkovém terénu a navíc přehlíží, že ustanovení §2103 o. z. v první větě sice stanoví, že kupující nemá práva z vadného plnění, jedná-li se o vadu, kterou musel s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy, avšak pomíjí větu druhou tohoto ustanovení: „To neplatí, ujistil-li ho (míněno kupujícího) prodávající výslovně, že věc je bez vad, anebo zastřel-li vadu lstivě.“ A právě tato situace, právně řešená ve větě druhé §2103 o. z., nastala v dané věci, kdy odvolací soud zjistil, že vady vozidla byly „lstivě zastřeny“ asfaltem, lepenkou či koberečkem. Dovolatel se tak domáhá přezkumu právního závěru procesně neregulérním způsobem.
Otázka, zda se ustanovení §2103 o. z. vztahuje pouze na vady zjevné, přestože znění tohoto ustanovení hovoří o „vadách, které musel kupující s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření kupní smlouvy“, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z formulace nastolené otázky není zřejmé, v čem by její řešení (užití termínu „vada zjevná“) mělo mít význam pro právní posouzení věci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolatelem předestřená otázka výkladu §2106 odst. 2 o. z. v tom smyslu, zda lze i po učiněné volbě nároku na slevu z kupní ceny uplatnit bez souhlasu prodávajícího nárok na odstoupení od kupní smlouvy, takovou otázkou není. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce odhalil vady postupně. Pro vady zjištěné nejdříve uplatnil dne 26. 5. 2016 u prodávajícího právo na slevu z kupní ceny. Následnou technickou kontrolou byly zjištěny 4 vážné a 3 nebezpečné závady, pro které vozidlo nebylo způsobilé provozu, což vedlo žalobce k odstoupení od smlouvy. Nejednalo se tudíž o změnu již provedené volby nároku vyplývajícího z podstatného porušení kupní smlouvy, ale o nárok, který žalobci nově vznikl. Pro řešení uvedené dovolatelem formulované otázky tudíž nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Námitka, že odvolací soud nesprávně hodnotil obsah sjednané kupní smlouvy, je námitkou skutkového charakteru, která nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze ohledně obsahu dotyčné smlouvy), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že k podstatnému porušení smlouvy nedošlo.
Přípustnost dovolání nelze dovodit z dovolatelem předestřené otázky „náležitostí návrhu účastníka na provedení výslechu svědka stran označení tvrzených skutečností a skutkových okolností, k nimž má být podáno svědectví“. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nereflektoval jeho námitky o neprovedení jím navrženého důkazu, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Stejně tak námitkou, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť „ soud umožnil, aby v průběhu soudního jednání byla přítomna osoba, o níž bylo předem zřejmé, že bude v řízení vystupovat v postavení svědka a která byla posléze také v postavení svědka vyslechnuta “, dovolatel nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, taková námitka přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se odvolací soud tvrzeného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu