ECLI:CZ:NS:2020:4.TCU.43.2020.1
sp. zn. 4 Tcu 43/2020- 18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 14. 10. 2020 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky D. G. , nar. XY v XY, rozsudkem Soudu vyšší instance v Mulhouse, Francouzská republika, ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 1620700658 se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Trestního soudu v Mulhouse, Francouzská republika (dále také jen „cizozemský soud“) ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. 1620700658, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2016, byl D. G. uznán vinným trestnými činy kuplířství - sdílení výnosů nebo prospěchu z prostituce jiné osoby, krádeže a násilí bez způsobení pracovní neschopnosti osobou, která je nebo byla manželem, druhem nebo partnerem oběti podle občanského paktu solidarity, tj. činy definovanými podle čl. 225-5 odst. 1, 2⁰ francouzského trestního zákoníku, čl. 311-1 a čl. 311-3 francouzského trestního zákoníku a čl. 222-13, odst. 1, 6⁰ a čl. 132-80 francouzského trestního zákoníku, za jednání spočívající v tom, že
- od 1. října 2013 do 8. září 2015 v Mulhouse (Haut-Rhin), jednoznačně na území státu a od doby, na kterou se nevztahuje promlčení pro veřejnou žalobu, ať už jakýmkoli způsobem využíval nebo sdílel výnosy z prostituce nebo přijímal finanční podporu od M. H., osoby obvykle provozující prostituci,
- od 1. října 2013 do 8. září 2015 v Mulhouse (Haut-Rhin), jednoznačně na území státu a od doby, na kterou se nevztahuje promlčení pro veřejnou žalobu, podvodným způsobem odcizil peníze, v tomto případě částku 40 Eur ke škodě M. H.,
- od 1. října 2013 do 8. září 2015 v Mulhouse (Haut-Rhin), jednoznačně na území státu a od doby, na kterou se nevztahuje promlčení pro veřejnou žalobu, se úmyslně dopustil násilí bez způsobení pracovní neschopnosti na osobě M. H., přičemž tento čin byl spáchán ze strany manžela, druha nebo partnera vázaného k oběti podle Občanského paktu solidarity.
Za výše popsanou trestnou činnost byl D. G. odsouzen k testu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Dne 3. 9. 2020 byl Nejvyššímu soudu doručen návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Rejstříku trestů“), podle nějž se na výše popsané odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Nejvyšší soud předložený návrh přezkoumal a shledal, že všechny potřebné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona o rejstříku trestů v posuzované věci splněny nejsou . Požadované rozhodnutí totiž může obecně vydat pouze tehdy, jestliže se týká činu (případně činů), který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a připojeného spisového materiálu vyplývá, že D. G. je českým občanem. Jeho odsouzení se týkalo tří skutků, z nichž ovšem pouze dva vykazují znaky trestný činů podle příslušných trestněprávních předpisů České republiky. Jednání spočívající ve sdílení výnosů z prostituce M. H. by bylo namístě kvalifikovat jako přečin kuplířství podle §189 odst. 1 Trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále také jen „tr. zákoník“) a skutek spočívající v odcizení částky 40 Eur jmenované pak jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o třetí skutek, kdy se D. G. jako její partner měl na M. H. dopustit „násilí bez způsobení pracovní neschopnosti“, nezbývá než konstatovat, že ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku francouzského soudu nelze dovodit takové skutečnosti, pro něž by daný čin bylo možno subsumovat pod skutkovou podstatu některého z trestných činů podle tuzemského trestního zákona. V této části tak podmínka oboustranné trestnosti činu splněna nebyla.
Uvedená skutečnost pak měla zásadní význam pro posouzení, zda zaznamenání údajů o odsouzení ve smyslu ustanovení §4a odst. 3 zákona o Rejstříku trestů odůvodňuje i druh a citelnost trestní sankce uložené Soudem vyšší instance v Mulhouse. V uvedeném kontextu Nejvyšší soud připomíná svou ustálenou judikaturu, od níž nemá důvod se odchýlit ani v této věci, a podle které „ …se za citelný trest odnětí svobody odůvodňující zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů považuje nepodmíněný trest v trvání alespoň jednoho roku. “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010 a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, sp. zn. 11 Tcu 24/2016, sp. zn. 11 Tcu 29/2018 aj.). Ten sice byl D. G. francouzským soudem uložen, ale stalo se tak za souběh tří trestných činů podle francouzského trestního zákona. Jestliže u jednoho ze skutků Nejvyšší soud nedovodil podmínku oboustranné trestnosti, logicky musel vycházet z toho, že trest ukládaný cizozemským soudem „pouze“ za přečiny kuplířství a krádeže by musel být mírnější, tedy byl by vyměřen na dobu kratší, než jeden rok. V tomto smyslu by byl povinen postupovat s ohledem na výše uvedené i Nejvyšší soud, tedy musel by obviněnému poměrně zkrátit nyní uložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, takže by této výměry v konečném výsledku nedosahoval. Na základě těchto závěrů tak návrhu ministerstva spravedlnosti nevyhověl .
Závěrem je však namístě poukázat na dikci §11 odst. 2 tr. zákoníku (s účinností od 27. 4. 2012), kdy pro účely trestního řízení se na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a to za podmínky oboustranné trestnosti činu. Je tak zřejmé, že českým orgánům činným v trestním řízení nic nebrání v tom, aby na výše označený rozsudek francouzského soudu bez dalšího (tam kde byla splněna podmínka oboustranné trestnosti činu) nahlížely ex lege jako na odsouzení soudem České republiky, přičemž z opisu evidence Rejstříku trestů vyplývá, že předmětné rozhodnutí je evidováno ve zvláštní části jeho opisu. Pro orgány České republiky činné v trestním řízení je tak snadno zjistitelné a ty z něj mohou v budoucnu případně vyvodit příslušné právní důsledky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu